Archív pro Úvaha

08/08/08 jen blázen věří v jejich štěstí

Stejně jako každý rok se houfy lidí nechali svést představou, že datum, kde se nápadně často opakují stejná čísla ve skutečnosti znamená něco pozitivního. Možná po letošní zkušenosti ten zbytek pochopí, že tomu tak není, druhý zbytek si začne myslet, že je to naopak. Lidé po celém světě se vzali, prý proto, že tento den má tak krásné datum. Rodičky v očekávání si přály porodit svá dítka právě s tímto datumem.

Proč? Protože takové datum si pamatuje i ten co si nic nepamatuje?

Kdyby, když se jim čísla tak líbí, se zeptali numerologa, patrně by se dozvěděli, že příliž mnoho stejných čísel přináší smůlu, datum není vyvážené a něčeho tam přebývá, ba onoho tam dokonce chybí. Co by to mohlo býti v případě manželství, nechť si každý domyslí sám. Navíc číslo osm, samo o sobě je spíše tím smolným.

Co vše se stalo 8.8.2008? A co kdyby?

Začla válka v Gruzii, za jediný den je tam 2000 mrtvých, většinou civilistů. V tu samou chvíli začla Olympiáda v Pekingu. Ze školy všichni víme, že se Olympijské hry mají konat jen v době míru.
Olympiáda ale běží dál, jen gruzínští sportovci jedou domů. Umíte si představit, že by tak velký byznys, jakým Olympiáda je, hned po prvním dni skončil? Já ano:-)

V Čechách taky osmičky “provedly” něco nepříjemného, železniční neštěstí ve Studénce. Kdyby vlak neměl zpoždění, tak by do zříceného mostu nenarazil, jen by si zvětšil zpoždění. Kdyby nebyl v Praze koncert Iron Maden, asi by tím vlakem někteří nejeli. Kdyby….

Vietnam zasáhly takové deště, že je pod vodou, právě 8.8.2008, obětí jsou desítky.

Narodily se nějaké děti, nadměrně hodně párů si řeklo, že spolu budou v dobrém i zlém, zemřelolo několik lidí přirozenou smrtí a co víc, zemřelo dost lidí smrtí nepřirozenou, dá se říci - zbytečně, byli v nesprávnou dobu na neprávném místě a to zrovna 8.8.2008. Kdyby…

Bezdomovci a nemakačenka mají přehled

Když jsem dnes šla kolem laviček, která jsou u místní samoobsluhy, jako vždy tam sedělo několik známých milých tváří. Zdánlivě staří, opotřebovaní, ale šťastní. S vrásčitým úsměvem a lahví či krabicí v ruce vždy moc hezky zdraví. Jsou tam v 8 ráno i v 6 večer. Taková moje jistota, že je na světě vše při starém.
Dnešní jejich útržek rozhovoru mě dovedl k myšlence, jak jejich potenciál využít:

“No Primus sice je levnější, ale zas má o 0,1 čehosi méně tohosi….” Říká jeden z nich.
“Jenže zas má více takových a makových látek, což prospívá tamtomu….” Říká druhej.
“No ale v Tescu teď maj Lahváče za 2,50, což když vemeš poměr cena a obsah alkoholu, tak Ti to vyjde lépe.” Říká paní Bezďákvá.

Nejsou vůbec hloupí, počítají rychle a dobře, mají přehled, zmapován trh, umí argumentovat. Napadá mě, že by mohli pracovat pro pivovary, lehce mapovat trh, dělat průzkumy, potenciál je tam velký. Otázkou je, zda by chtěli, ale ptal se jich někdy někdo?

Radnice - Novinky z Hradce

Noviny Radnice vychází v Hradci už pár let. Ze začátku to nikdo moc nečetl, pamatuju si že plno lidí ani nezaregistrovalo, že se mezi množstvím „akčních“ letáků v úterý ve schránce objeví i plátek zmiňující novinky z Hradce a okolí.

Jak si RADNICE získala přízeň?

Sedím v pátek s přáteli a přijde hovor na téma:“ Hradecký pitaval“ Jedná se o kratoučkou rubriku, kde se píší kuriozní historky, které v uplynulém týdnu řešila policie v Hradci.

Výběr:

V sobotu noci vylezla parta mladíků na lízátka a přivolaní městský policisté je vyzvali ať slezou a ono se jim nechtělo, nakonec slezli a řekli že šlo o sázku. Strážníci jim domluvili.“

A nebo:
„Strážníci dostali hlášení, že v příkopě u silnice sedí už několik hodin pes. Když dorazili na místo, zjistili, že u psa ještě leží jeho páníček. Páníček byl tak podroušen, že se mu ani za pomoci strážníků nedařilo vstát. Pejsek celou dobu páníčka trpělivě hlídal.“

Další:
„Trolejbusem číslo 3 v úterý dopoledne cestoval krom cestujících i pes. Nastoupil na zastávce Cihelna a nechtělo se mu vystoupit ani na konečné. Proto řidič zavolal strážníky, kteří na pejska čekali na jeho domovské zastávce Cihelna, kde tohoto černého pasažéra přiměli vystoupit.”

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Jak dlouho vydrží kamenné obchody?

Dnes už i pro obyčejného člověka, aniž by byl “ajťák” je velice snadné nakupovat přes internet. Zboží je levnější, je dopraveno až do domu, mohu nakupovat v čase kdy se mi zachce. To se týká zboží, které buďto dobře znám, nebo ho nepotřebuji dobře znát - vidět na vlastní oči, “ošahat”, vyzkoušet.

Jenže co když si chci například foťák vzít do ruky a zkusit ho? Ano, napadá vás to “easy” řešení, co dělá čímdál více lidí. Běžte do kamenného obchodu, zeptejte se prodavače na vše možné, vyzkoušejte, rozmyslete. Pak poděkujte a……..objednejte výrazně levnější zboží z domu, přes internet.

Děláte to taky tak, co?

Jak dlouho tu tedy budou takovéto kamenné obchody? Speciálně s elektronikou. Kam si pak budem chodit kupovat žárovky, baterky, a jiné drobnosti?

***********

Při výběru foťáku jsem se Lufovi zmínila:
“Vyrážím do obchodu, prohlídnout si vybrané typy.”

“To není pěkné.” Snaží se vychovávat Lufa.
“Myslíš, že to není etické?” Uvádí mě do rozpaků a přemýšlení.

Vzpomenu si na kamaráda, co pracoval v Datartu a strašně na takovéto týpky nadával:
” To už vidíš, přijdou a na papírku maj přesnej typ pračky.Teď se vyptávaj, strávím s nima půl hodiny a je mi jasný, že h…o.” Rozčiloval se.

Jsem na vážkách, zda to je fér nebo ne, ale do obchodu vyrážím. Cena se až zas tak od té internetové neliší, proto si říkám, že bych případně klidně koupila i tam.

Paní prodavačku vyruším přímo u oběda, z plechovky tam jí kompot. Teda ona se rušit nenechá, jí dál, neptá se, ale vidí mě.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Koncert pro Keňu

Už je to rok, co jsem se ocitla v Pardubicích v Klubu Hanybany na koncertě pro Keňu (Má to smysl - Česká pomoc v Keni).
Letos se podobný koncert koná v Plzni - 26.května od 17. hodin v budově Českého rozhlasu na nám. Míru.
Vstupné je dobrovolné a jde na podporu zdravotnického zařízení v Itibo.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Blogy se zneužívají pro propagaci firem

Každý český deník a zpravodajský server má dnes sekci blog. Na blog může psát kdokoli, kdo se zaregistruje. Obsah je sice šéfredaktory kontrolován, aby nešlo o propagaci rasového násilí, kriminality, drog a jiných špatností. Nikdo ale nesleduje, zda si tam někdo nepropaguje své osobní zájmy. Jak by to asi taky tak šlo kontrolovat? Kde je hranice mezi osobním názorem a skrytou reklamou?

Někomu už ale došla trpělivost a zjistil, že jedna PR agentura používá různé identity, pomocí kterých propaguje nové produkty svého klienta - ČSOB. A co teď?

Na spoustě osobních či komunitních blogách (nebo blozích?) se objevuje srovnání produktů, popis zkušeností s doporučeními, propagace služeb, škol, zájezdů,… Je pravda, že lidé na blogy sdělují spíše negativní zkušenosti, což ale může i přesto ve finále býti reklama.

Jak bychom se měli zachovat, kdyby nám PR agentura nabídla, že když budem psát o nových platebních kartách, dostanem zaplaceno? Co myslíte?

PS: Zatím nás nekontaktovali:-)

Zdraví nadevše

Každý tu „frázi“, „ … hodně zdraví …“, v přáních druhým známe a hojně ji používáme. Kolikrát ji ale přikládáme tolik významu kolik bychom měli? Občas ano, občas zdraví přejeme skutečně s plným vědomím a přáním člověku, který po zdravotní stránce nevypadá nejlépe. Ale co těm první napohled zdravým?

„Hodně zdraví, štěstí a osobních úspěchů, …“, odříkáváme jim mechanicky rychle za sebou a těšíme se, co po přání přijde. Oslava, přípitek a v případě přání opačnému pohlaví pusa. Na zdraví, které jsme mezi ostatními přáními odříkali již nijak nemyslíme. S přání zdraví se nám stalo klišé a přitom zdraví je to nejcennější co máme.

A proč o tom vlastně píšu? Ještě ve středu jsem byl plný sil. Celý svět měl ostré obrysy a já v něm pevné místo. Čtvrteční ráno už bylo jiné. Probudil jsem se jaksi unavený, trošku malátný. No, nic, bude to dobré řekl jsem si a vypravil jsem se do práce. Kolem desáté jsem ale věděl, že to dobré nebude. Pustila se do mě zimnice, nebyl jsem schopen nic dělat. Domluvil jsem si tedy na konec dne a pátek dovču a vypravil se vyležet se domů. Po příjezdu domů jsem si naměřil teplotu 39,7. Celý čtvrtek, pátek a část soboty jsem pak proležel. Nemohl jsem ani k počítači jak mi bylo špatně a to je už co říct ;-).

Jak jsem tak nemohoucí ležel, přemýšlel jsem o zdraví a o tom, jak je důležité. Vždyť bez zdraví jsem nemohl nic. Nešlo mi pořádně vstát. Nešlo mi číst. Nešlo mi psát. Nešlo mi prostě dělat nic moc smysluplného, čemu se za normálnímu zdraví věnuji. Bez zdraví tedy není nic, se zdravím pak jde vše.

Nyní je mi už o něco lépe a i když si za chvílí zas půjdu lehnout, doufám, že se do pondělí dám natolik dohromady, že začnu opět normálně fungovat. A možná že i ze samé radosti plného zdraví napíši pohádku zdraví nad zlato, nebo k jejímu napsání tímto příspěvkem někoho inspiruji.

Jaké máte se zdravím a jeho významem v životě zkušenosti vy?

Na závěr tohoto zdravotního příspěvku bych rád poděkoval své ženě Gabče za obětavost s kterou se o mě v době mé tělesné neschopnosti starala. Díky.

To je hustý, kámo

Učitel angličtiny, který se učí česky mívá občas dotazy, na které nemám odpovědi. Neumím mu vysvětlit proč máme pády, proč si vykáme, a proč někdy místo ano říkáme protáhle “noo”, což on považuje jako jasné odmítnutí - “No”.

Při učení se přídavných jmen konkrétně při otázce: “Jaké může být jídlo?” Mi vzorně odpověděl, že polívka může být hustá. Divila jsem se, že jako začátečník toto slovo zná.

Vzápětí následoval dotaz: “Proč u všeho pořád říkáte: “To je hustý, to je hustý, kámo?”

No, jak to vzniklo? Proč to říkáme? Co znamená “kámo”? A je to zase tady, nevím, fakt nevím.

“Říkáte spousty nesmyslů - “strašně hezký”. Slovo strašně je negativní, hezký je pozitivní, proč to spojujete? Proč říkáte, že anglicky umíte “hodně málo”? Tak umíte hodně, nebo málo?”

Chrlí na mě a mně dochází argumenty.

Hustý říkáme už dlouho a čímdál častěji. Když jsem si prohlížela sešit prvňáčka, asi před třemi lety, k podstatnému jménu měl psát hodící se přídavná jména. Ke slovu kniha doplnil slovo hustá, “Hustá kniha” byla podvlnovkována a byl u ní otazník. Paní učitelku tato odpověd očividně neuspokojila.

Lyžníci a lyžaři

S podivem jsem zjistila, že ještě existují nadšenci, kteří se každý rok projedou po zasněžených svazích jako „Krakonoš a lyžníci“. Oblečou se do zástěr, kabátů, uvážou šátky, obují dlouhé dřevěné „ski“, vemou hůl a jedou. Pořádají každoroční závod v rámci Jizerské padesátky. Pohled na tyto rozevláté nadšence mi připomněl jednak krásný film a také vzpomínání babičky.

Babička byla totiž taky lyžnice, lépe řečeno, jako děti si hráli na lyžníky.
„Já taky uměla lyžovat, to si nemysli, lítali jsme s chasou nahoru a dolu, domů jsme chodili až za tmy.“ Začala vyprávět hned po té, když se nás udiveně ptala, co si to dáváme za těžké boty na nohy. „To my měli jedny boty na celou zimu, v nich jsme chodili do školy, lyžovali i bruslili.V létě jsme chodili bosky.“ Dodává.

lyz

Babička a její sourozenci se učili lyžovat na tzv. dužínkách. Lyže dužínky byla ve skutečnosti prkénka ze sudu. Nápad využití prkének ze sudu přišel v návaznosti na inspiraci novinkou hraběte Harracha – ski, které se později rozšířily i mezi obyčejné lidi V Krkonoších i dále . Ski byly dlouhé dřevěné lyže, které dnes často slouží jako ozdoba horských chat a hospod. Jako doplněk sloužívaly tyče nebo bambusové hole, s krásnými kolečky dole vyplétanými kůží.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Dnes je v módě hyperaktivita

…řekla ilustrátorka Lucie Seifertová v rozhovoru pro Onu dnes.

Ano, to je ono, to je to co jsem nedovedla pojmenovat. Dnes je “in” nestíhat, nemít čas, být ve stresu a presu. Nepřirozená rozevlátost duší i těl. Proč to děláme? Proč si ten život tak kazíme?

V USA prý je děsně “in” nosit odrostlé barvené vlasy nebo melíry. Majitelky odrostlých vlasů tím vyjadřují, že jsou tak “busy”, že si ani nestihnout dojít k holiči. Čím větší odrosty, tím lépe.

Ti, kdo už dosáhli o stupeň výš, poslouchají svůj vnitřní hlas a život si žijí v poklidu, někde stranou. Málokdy spěchají a něco nestíhají. Mají rádi sebe, své tělo a tak se k němu i chovají. Takových lidí je málo, nebo lépe řečeno, takoví nejsou vidět. Možná, že právě oni žijí skutečný život.

Proč je moderní stále hlásat:” Mám hodně práce…..nestíhám,…..jsem dead,…..jsem ko….nemám čas…. jsem vyřízená….”

Proč se to mezi lidmi tak zpopularizovalo?

Proč je slovo workoholik pozitivního významu?

Protože jsme hloupí. Simply hloupí.