Klára Antošová
Byly doby, kdy češi automaticky rozuměli slovákům a slováci rozuměli čechům. V pondělí se oba národy dívali na televizi, kde běžel film ve slovenštině, hlasatelé v rádiu i televizi byli jak čeští, tak slovenští, v čítankách jsme si četli i slovensky.
Už já jsem měla občas problém s některými slovy, babička jen vždy lamentovala:“Ježíšmarjá holka nešťastná, copak je to vůbec možný, že ty jim nerozumíš, to snad nemůže bejt pravda.“ Její pohled na mě byl vše vypovídající. Byla to směs vnučky budižkničemu, a zároveň lítosti nad budižkničemou.
Léta plynula, a já se slovenštinou poprvé pořádně setkala, v Anglii, v jednom malém kentském městečku, kde jsem společně se slováky pracovala jako au pair. Naučila jsem se korčuľovať (bruslit), rátať (počítat), poznala jsem rozdíl mezi kelom (kapusta) a kapustou (zelí), vím dodnes co jsou to paradajky (rajčata), cencúľ (rampouch), maternica (děloha), špirála (řasenka), vankúš (polštář), hrianka (topinka), bocian (čáp), skôr/neskôr-dřív/později. Když jsem řekla, že bydlím na Plachtě (sídliště v HK), slováci propadli smíchu, s vysvětlivkou, že se u nich sídliště nejmenují tak směšně jako třeba „prostěradlo.“
Další lekce jsem dostala v práci, kde pracuje i pár slováků, tam jsem se naučila mluvit slovensky v celých větách a laik nepoznal, že k nim nepatřím. Už vím, když někdo chodí na autě nebo dokonce na lietadle, nemusí to být vždy pan Tau. Nýbrž získávám o dané osobě informace, že je slovák a ještě k tomu jede autem nebo letí letadlem.
*****
Jedno prázdninové ráno, v podhůří Krkonoš jsem se s dětmi vydala na nákup do místní „sámošky“, cestou zpátky běžely holky napřed, vidím jak je zastavují dvě cyklistky: „ Prepáčte, môžete nám povedať ako sa dostaneme ku Prklínu?“ Starší dcera přešlápne, otočí se na mě, pak zase zpátky a tu slyším její hlas: “Can you speak english?“ Slovenky v domnění, že potkali holanďany, kteří zde mají pronajaty chalupy pohotově a s nadějí odpovídají: „ Yes, of course.“ Dcera šťastná, že může konečně využít své excelentní znalosti angličtiny a obzvláště poslední lekci In the town, ukazuje, vysvětluje. Na závěr se ujišťuje zda cyklistky už nic víc nepotřebují a vše je „ok.“ Konečně slyším její angličtinu. Cyklistky poděkují a vydávají se směrem k Prklínu. Holky běží domů a hlásí, že potkaly angličanky a poradily jim kudy na Prklín.
Ještě že se toho nedožila moje babička, vzpomínám na ni a přemýšlím, kdy se asi moje děti naučí rozumět slovensky alespoň z poloviny tak dobře, jako umí anglicky.