Teta Kateřina, postava ze Saturnina pana Jirotky, je úplně jiná teta, než já. Nevím přesně kdy a kde nastala chyba, ale zjistila jsem, že u svých neteří vůbec nemám autoritu. Vzpomínám na svůj respekt z tet, některým jsem se i bála tykat, natož abych jim na otázku co bylo k obědu odpověděla:“Prd a vořech!“ „Jak to mluvíš s tetou, uvědomuješ si že jsem dospělá, jako tvoji rodičové, jako paní učitelky ve školce, jako paní holička!“ Vybuchnu žalostně. Rychle jsem se dozvěděla, že nejsem žádná teta, protože nejsem dospělá, jsem úplně normální dítě. No nazdar, proběhne mi hlavou.

„Proč myslíš že nejsem dospělá?“ Ptám se trošku vyděšeně pětileté holčičky Terezky. „Protože chodíš do školy.“ Vykřikne. „Všechny děti chodí do školky nebo do školy.“
Vysvětlovat jí vzdělávací systém České republiky, včetně vysokého školství jsem si netroufla.
„I dospělí někdy chodí do školy,“ odpovídám.
„Seš dítě, máš dětskej pokojíček a úplně sama pro sebe. Máš hračky. Seš dítě babičky a dědy – jestli sis toho ještě nevšimla!“ Zvyšuje na mě hlas svou argumentací.

Babička nás slyší a snaží se mě zastat. „Terezko, ona je vážně dospělá, nemůžeš se k ní chovat jako k dětem ve školce.“
„Mě to neba,“ ukončí rozepři Terda a odchází do mého pokojíčku.

Začíná další boj. „ Tak se podívej jak na ty děti působíš, podívej se kolik Ti je, ty se chováš jak jim rovná, je to normální? Zamysli se nad sebou.“ Jiný v tvým věku už jsou schopni postarat se o rodinu, uvařej, ukliděj a ty…“

Hezky jsi mi to Terdo zavařila, říkám si v duchu. Reaguji úplně stejně jako ona, došly mi argumenty a síla a odcházím do svého dětského pokoje, kde si už spokojeně hraje Terda s „mými panenkami.“ Usmívá se na mě.
„Budem si hrát na školu, jo?“ Navrhuje. Přitakávám. Píšu domácí úkoly, čtu nahlas a dostávám samé jedničky.

„Teď si budem hrát na holičku!“ Změní hru Terda.
„Dobrý den, paní. Jak si to přejete?“ Vyká mi.
„Jako obvykle, umýt a ostříhat.“Odpovídám.
„Tak se posaďte…..říká Terda a pouští se „jako“ do práce.

Tak to asi pochopila a smířila se s tím, jedničky jsem dostala, ted mi u holiče vyká, to jsme na ní s babičkou asi zapůsobily. Ulevuje se mi. Při odchodu z „kadeřnictví“ ještě dostávám slevu pro stálé zákazníky. Na oplátku nechávám spropitné.

„Tak Teri, jdeme domů, oblíkej se.“ Velí babička.
„Proč se neoblíkáš?“ Ptá se Terda.
„Nejedu s váma.“ Vysvětluji.
„Ty tu budeš sama?“ Dostávám další otázku.
„Ne, jedu vlakem, do Prahy.“ Odvětím.
„Sama? A to tě babička samotnou pustí?“ Udiveně se ptá Terezka.
„Mně by to teda moje máma nedovolila.“ Dodává a kroutí hlavou.