Lukáš Faltýnek a autoři

Znáte to, jsou mezi námi tací, kteří by koupenou věc nespustili dříve, než pečlivě, pokud možno i vícekrát přečtou návod k použití. Já bohužel patřím k těm, kteří se něčím takovým nehodlají zdržovat a šup šup, jen ať to co nejdříve funguje. Pokud se jedná o automatickou pračku, jsou tam přece nakreslené obrázky, se kterými si často poradí i děti. Podobně je tomu i u myčky na nádobí, snad jen v momentě, kdy začne pračka pípáním signalizovat poruchu, začnu hledat ten starý dobrý návod, abych zjistila, že E 40 znamená – voda přetrvává v nádrži, je potřeba vyčistit filtr.

Můj muž, jak už to tak bývá, je mým pravým opakem. Návod důkladně prostuduje, někdy mám pocit, že by potřeboval speciální návod k tomu, jak správně přečíst návod, aby mu náhodou neunikla informace mezi čárkou a mezerou. Pokud si koupí nový mobilní telefon, je nad slunce jasné, že na něj nesmíme promluvit, aby neztratil souvislost a nemusel tak číst od začátku po desáté. Jeho důkladnost je o to větší, čím více informací může o dané věci získat, mimo již zmiňovaného návodu, také z hovorů od zkušených kamarádů, z internetu a pod.

Pokud nechci riskovat ztrátu času, je jednodušší si např. dětskou dřevěnou židličku složit sama. O něco lepší vztah mám k návodům kresleným týkajících se postupů stavby domečku, hradu z kostiček a pod., ale dlouhé litanie slov v návodu připomínají nekonečné řady v supermarketech.

Nevím jaké máte kdo zkušenosti, ale i takové banální návody jako jsou kuchařské recepty jsou pro mě kolikrát Šifrou mistra Leonarda, jednou je uvedeno 20dkg mouky, jak mám ale poznat, zda autor myslel hladkou nebo polohrubou, podobné je to s cukrem, pochopila bych tak že do koláče nebudu dávat kostky cukru, ale je přece rozdíl mezi krystalovým a moučkou. Dopadá to většinou tak, že si přečtu, co by asi mělo v daném receptu být a pak improvizuju, ku podivu i jídlo líp chutná, když jej celé vymyslím, nebo jen vytáhnu suroviny, než když důkladně odměřím každý gram cukru, pokud mám štěstí na dobře napsaný recept.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

18 komentářů

Každý kdo mne zná ví, že jsem jednoznačně proti zavedení zákazu kouření v restauracích (Podepsat petici proti kouření v restauracích? V žádném případě.). Jak jsem již mnohokrát psal, restauraci beru jakou soukromé zařízení, kde si má majitel sám rozhodnout, co svým hostům povolí. Jakkoliv toto soukromé rozhodování omezovat zákony mi je proti mysli.

Na druhou stranu existují veřejné prostory, budované z daní občanů, které slouží všem stejně. Jak kuřákům, tak nekuřákům. Zde už s částečným zavedeným zákazem kouření souhlasím a platný zákaz kouření v prostorách autobusových zastávek a nádraží jsem přivítal. Bohužel, málo kde se tento zákaz dodržuje a hulvátští kuřáci si především za deště, či jinak zhoršeného počasí, vypalují hubu přímo v polouzavřených prostorách zastávky. Takové chování a hulvátství mne už štve. To že jsou na zastávce i lidé a děti, kteří nekouří je vůbec nezajímá. Čudí si a čudí. Jak parní lokomotivy.

Naposled jsem se s třemi hulvátskými kuřáky setkal včera, když jsem se kvůli silnější dešťové přeháňce na čas schoval pod střechu blízké autobusové zastávky. Jejich kouř mi samozřejmě začal po chvíli vadit. Takže co teď? Jak jim nejlépe sdělit, aby kouření nechali? Říct jim to přímo? Nezlobte se prosím, ale jsem teď mezi vámi jediný nekuřák, vámi produkovaný kouř mne obtěžuje, mohli byste přestat kouřit. Navíc kouření v prostorách autobusové čekárny je již pár let zakázáno. Co když ale neuposlechnout. Podobné situace jsem byl již v minulosti párkrát svědkem.

Zkusil jsem tedy jinou taktiku. Právě v čase mého rozhodování jak na kuřáky mi na mobil volala Gabča. Po vyslechnutí důležitých informací do telefonu hezky nahlas říkám, že déšť přečkávám na autobusové zastávce. Mokrý nejsem, ale čekání je nic moc, protože ho znepříjemňují tři hulváti s zapálenými cigaretami. A v podobném stylu povídání o kuřácích v čekárně jsem pokračoval.

Přibližně po třech drsnějších větách do telefonu odhodil do blízkého koše svou nedokouřenou cigaretu první kuřák. Po pár dalších větách se tak zachovali i zbývající dva kuřáci. Zřejmě se zamysleli a i když jsem jim nic přímo neříkal, začalo jim být trapně. Do konce mého čekání si pak již nezapálili.

Postěžovat si na kuřáky do telefonu zabralo ;-). Nyní přemýšlím, že toho využiji i příště. Třeba i jen s předstíraným telefonním hovorem.

10 komentářů

…ten debilní hokej, kvůli kterému se může jedna půlka národa p…t a ta druhá se z toho může p…..
Nějakej turnaj v fotbale nebo hokeji…

Zaslechla jsem někde něco takového.

Není to žádná novinka, když jsme byli malí, tak byl problém s televizí, ta bývala v každém bytě jen jedna a navíc, v dobách socialismu bývaly rodiny stejného složení 2:2. Tedy nerozhodně, ale stejně to byla období, kdy se z obývacích pokojů ozýval křik komentátora, pískot rozhodčího a někde i komentáře a rady diváků, jak by to měl ten či onen dělat lépe.

Tento model mohl býval být výhodný pro ženský, jelikož byli páni připoutání k televizi, doma, znamenalo to že pohlídají děti, tedy – ženské mohou vyrazit!

Jak je to o pár desítek let později? Páni mizí večer co večer, někdy i odpoledne do hospody, dívat se na plátno a sdílet komentáře a údajné napětí. Výhodou je, že nemusí pít lahváče, o které si pokaždé museli říkat manželce, ale dostávají bez ptaní jeden orosený půllitr za druhým, přímo podnos. Kuřáci si můžou většinou i zapálit, aniž by přestali sledovat plátno.

Jeden by řekl, že je to super řešení, ženský seděj doma, můžou se dívat na připitomělé seriály a nikdo jim do toho nekecá. Jenže na ženských večer co večer, odpoledne co odpoledne zůstávají ty děti. Takže konec s fitkem, konec s jazykovkou, konec s kavárnama, konec s milencema, alespoň na pár týdnů, protože už to zase začíná….

Leda že by naši brzy vypadli….:-)

3 komentářů

U Pejskokočičkovejch letí čas sedmkrát rychleji než u lidí a proto po příspěvku Valentýn po sedmi letech, přichází další…)

Během prvních jarních dní se Pejsek s Kočičkou vydávají do rodných Malých Svatoňovic. Pejsek už špatně vidí a slyší, proto se na dlouhou cestu vydali radši vlakem, než velorexem.

Když vlak přijížděl na nástupiště, Pejsek, asi aby si našel hezké místečko u okna se hrnul do nastupování jako za mlada, úplně zapomněl na Kočičku a šinul si to k poslednímu vagonu.

„Dědku bláznivá, to musíš letět až k poslednímu vagonu…!“ Kroutí hlavou Kočička, ale poslušně za ním běží i s oběma taškama a baťůžkem.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

3 komentářů

Taťulda s Hurvajzem si v Plzeňském parku žijí již několik let, občas se za nimi staví nějaká ta mánička, a potahá malého Hurvajze za ruku. Když byl Hurvajz malej, v parku moc Mániček nebylo, nyní je jich v parku tolik, že ho to netěší, či naopak, není tam klid, je tam smrad a lidi co tam chodí přejmenovali park na špekpark, z čehož je nadšenej akorát tak Žeryk. Navíc Máničky už nejsou co bývaly, neustále se všemu smějou, nenosí šaty, mají barevné vlasy, spousty kovových přívěšků, podobných těm co nosí Žeryk na obojku. Jenže máničky je mají na těle, na oblečení, na puse, všude.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

5 komentářů

„Příští sobotu bude Valentýn, Pejsku, svátek zamilovaných.“ Řekne Kočička když otáčí kalendář.
„No a co jako?“ Ptá se Pejsek.
„No, nic, jen tak.“ Odpoví nasraně Kočička.

„Pojedem do Prahy do divadla! Stavíme se u Vašich.“ Navrhne Kočička.
„To bysme mohli.“ Řekne smířlivě Pejsek a pokukuje po Kočičce, zda to myslí vážně, případně co má za lubem.

„Pejsku, před divadlem bysme mohli zajít do cestovatelský hospody Karavanseraj, četla jsem o nich na internetu.“ Spustí na Valentýna Kočička.

„Co budem dělat v cestovatelský hospodě, když jezdíme do pětihvězdičkovýho hotelu?“ Ptá se Pejsek podrážděně.
„Tam se vůbec nenajím.“ Říká už téměř nasraně, surfujíc po stránkách cestovatelské restaurace.

„Stavíme se u Našich, tam se dobře najíme, ty bys mohla jednou za rok přijít za Našima, hezky si s nima popovídat, když já furt něco dělám pro tvou rodinu.“ Navrhuje Pejsek.

„Na Valentýna?“ Sis ulít, ne? Je rychlá Kočička.

***************************

„Kočičko, proč si nevemeš do divadla ty pěkné korálky, co jsme spolu kupovali?“ Ptá se Pejsek. Nečeká na odpověď:“Na co jsme je asi jako kupovali?“ Dodá.

Kočička korálky položí zpátky na stůl, zklamaně, tak se těšila, že si je dnes poprvé veme, náramně by se jí hodily k červené halence.
Maže si svou pleť krémem od Avonu a sní…. V tom ji opět vyruší Pejsek: „To vypadá jako nějaký drahý krém, kdes to vzala?“ Objednala jsem si v Avonu, je to proti vráskám.“ Odpoví mile Kočička.

„Ty si teda dopřáváš.“ Odfrkne Pejsek.

**************************

Pejsek s Kočičkou sedí v pražské restauraci U Medvídků, je nedění poledne, Pejsek si nahlas vybírá co by si dal:“ Pedigree s krůtou na mrkvi, no to zní pěkně.“ Cituje jídelák s nadějí, že Kočička poradí co si vybrat, případně schválí vybrané.

„No, to si klidně dej a pak budeš zas nadávat, že se nevejdeš do plavek, až pojedem do Egypta.“ Sestřelí ho Kočička.

Pejsek si tedy dá light pedigree pal granulky, malou porci a malé pivo.
„No to pivko je ale tuze dobré.“ Rozplývá se.

„No tak si ho šetři, druhý už nedostaneš, budeš řídit domů.“ Odvětí nemile Kočička a líbezně s požitkem se napije svého velkého piva.

A takhle spolu žijí už spoustu let a pokud neumřeli, žijí spolu takto dodnes.

8 komentářů

Co mu asi tak koupit k Vánocům? Všechno má. Vlastně neví co má a co ne, moc se teď nevídali. Minule se rozplýval nad jejími novými karbonovými hůlkami. Že by? Jo, riskne to, koupí mu je. Jsou sice hodně drahý, ale Ježíšek je Ježíšek a chodí jednou za rok.

„Jéé, to jsou hůlky jako máš ty! To je fajn, chtěl jsem si je koupit v jarních výprodejích. Tak kdy je pojedem otestovat?“

Tak se trefila, fajn. Vypadá to, že má radost, ne jako když mu dávala svetr, mikinu, nebo parfém. Tentokrát fakt zažila jak to vypadá, když má z dárku radost.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů

Dneska brouk hraje, je to fajn, zrovna mám službu u lístků, těšila se už od rána. Budou spolu víc hodin než obvykle.
Vždycky když trhala lístky a brouk hrál, povyrostla o deset centimetrů a měla pocit, že jí ho všichni závidí.
Po divadle vždy zůstanou v divadelní kavárně, díky němu může sedět mezi herci. Díky němu ji snad i berou.

„Dnes budem zase v divadle spolu!“ Hlásí mu když pootevřel oči.
Vyskočila a šla dělat snídani.

Pomalu se probral, první co udělal, natáhl se po mobilu. Mohlo by tam od NÍ něco být. Zasnil se.
Přinesla mu snídani do postele. Tvářil se vždy tak sladce a zasněně po ránu, začal jíst, nemluvil a opět si nevšiml, že snědl i její půlku, že měli snídat ve dvou.
Tak snad to bude lepší večer a aspoň se navečeří, řekla si.

***************************************

Je večer. Místo trhání lístků nakonec nabízí program.

„ Mohu se do něj podívat?“ Zeptala se jedna blondýna.
„Samozřejmě.“ Odpoví mile, i když ví, že to je známka toho, že si slečna program nekoupí.

Jako by ji četla myšlenky: „Koupím si ho jen, když tam bude vyfocený přítel.“ Vyjednává a listuje.

Kdo by asi mohl být její přítel a dneska tady hrát? Že by nějaká novinka, o které neví, řekla si a přemýšlela, kdo by asi mohl vyměnit partnerku.

„Jéé je tady.“ Zaječí blondýna a vyruší jí od přemýšlení.

„Ukažte.“ Nakoukne zvědavě, blondýna hrdě ukáže, ukáže na brouka. Na jejího brouka.

2 komentářů

(Podobnost s postavami ve vašem okolí je čistě náhodná, i když vzhledem k aktuálnosti tématu, velmi pravděpodobná.)

Už je zase probuzená, je tma, venku ticho a tma, takže je opravdu brzy, tak 3 nebo 4 hodiny ráno. Snaží se usnout, ale začně šrotovat, ostatně jak už to tak má, od listopadu, kdy se firmě, pro kterou pracuje, přestalo dařit. Přemýšlí o svém týmu:

Johana je šikovná, jenže až moc, ve firmě je docela dlouho, pracuje výborně, vypadá výborně, možná až moc výborně. Vypadá šťastně.
Růžena nastopila do firmy ve chvíli, kdy se začala loď potápět, jenže o to více se snaží, bojuje, bojí se a snaží se. Je to její první práce. Není moc chytrá, ale to pro tuhle práci není důležité. Výsledky nemá moc dobré, ale udělá co ji řeknu a hned a bez keců.
Za to Johana vždy přemýšlí o raciálnosti a napadají ji jiná řešení. Leckdy bohužel i lepší.
Růžena mi i čas od času řekne informace ze zákulisí, což se vždycky hodí…..

Probouzí ji až budík. Sakra, tak to nesnáší, když ji budí budík. No a ještě k tomu musí dnes rozhodnout a zítra propustit některou z holek. Jako už od listopadu, má pocit, že je jí špatně, vždy ráno. Nejprve se radovala, že je těhotná, jenže prdlačky, dělá se jí špatně jakmile začne šrotovat.

Holky už jsou v práci, všechny, sekají dobrotu, bojí se, takže podle toho nerozhodne. Johana zase vypadá dobře, září, má dobrou náladu, sekne jí to, oblečení jako vždy sladěno se šperky,….Vůbec asi netuší, že by přemýšlela o ní, o seniorně nejstarší, o to víc má chuť její úsměv zkazit, udělat to, vidět tu reakci.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

2 komentářů

Poštěstilo, nebo nedejbože poštěstilo se mi před Vánoci zamotat se do jedné párty, nejprve jsem si myslela, že šlo o oslavu něčích narozenin. Ano, šlo – jen o předběžnou oslavu narození Ježíška.
Ježíšku, tak kdybys to nevěděl, tak Tě lidé vítají v Potrefený huse a né v Betlémě, či chlívě, kde ses prý narodil. Z Potrefený husy do chlíva cesta daleká je a bez alkoholu dnes ani ránu.

A kdo Tě takto předčasně vítal na světě? I já jsem se ptala, odkud se ty lidi znají a co mají společného. Zkrátka co jsou zač.

“No, ten co klečí na stole, s tou holou prdelí, to je ředitel nadnárodní společnosti.” Uvozuje mě do situace jeden z klidnějších.
“A jak se znáte?” Snažím se zjistit, co dalo tuto bujarou skupinu lidí dohromady.
“No a támhleto je šéfka něčeho nevímčeho v ááčkách.” Neslyší mě a vykládá dál.
“Tyhle dva jsou manželé, chirurg a neuroložka, ty moc peněz nemaj…” Dozvídám se.

Nevím vůbec jak se kdo jmenoval, patrně to nevěděl ani ten, kdo tam s nima Ježíškův příchod slavil, ale co bezpečně věděl bylo kdo kde co dělá. A světe div se, všichni něco vlastnili, něčemu šéfovali nebo podnikali.

Jsem ráda, že se lidé dnes již nepředstavují se svými tituly, jenže to jsem ještě netušila, co přichází právě teď na scénu:
“Kdo nešéfuje, není in.”

Už se nedozvíš, že se ty dva na základce nesnášeli, na vejšce si pomáhali a nakonec se vzali. Dozvíš se jen, že je to chirurg a neuroložka a že mají málo peněz, protože nešéfují, nýbrž jen zachraňují životy ožralým šéfům nadnárodních společností.

P.S.:Šéf s holou zadnicí si po odchodu z Husy rozrazil hlavu.
„A toho debila, co mi sem dal ty schody do cesty nechám hned v pondělí vyhodit..,“ Řekl na rozloučenou.

4 komentářů