Lukáš Faltýnek a autoři

Jestliže někdy máte pocit, že naše zákony i policisté samotní jsou přísní, a že když celý život vede vzorně bez rozporu se zákonem a jednou jedinkrát díky souhře náhod či nevědomosti uděláte chybu, že by na to mohl být brán zřetel, tak na to pomalu zapomeňte.

U nás to asi ještě možné je, ale takový New York, tam jde o velký „ byznys“. Tomuto druhu výdělku napomáhají turisté a cizinci, kteří nad americkými zákony nevěřícně kroutí hlavou. Neznalost zákona neomlouvá. Málokoho ale napadne, jak zásadně by se tam mohla pravidla lišit. Málokdo si před řízením auta v Americe alespoň projde jejich pravidla silničního provozu. A pak je Amerika plná Alenek v říši divů.
Jedna z Alenek jsem byla i já.
Po pár dnech strávených v New Yorku jsme se rozhodli půjčit si auto a vyrazit dál, směrem na západ. Auto jsme si vypůjčili večer, seznámili se s ním a jeho automatickou převodovkou, projeli se po nočním New Yorku a v noci se vrátili do místa našeho pobytu, bytového domu v Brooklynu. Byli jsme zvědavi, jak se nám podaří zaparkovat. Přijížděli jsme k našemu domu s napětím.

„Hele, chachá, krásný místečko tu čeká přímo na nás“, ulevuje si radostně řidič. Opravdu, v řadě podélně parkujících aut, jako zázrakem je místo na ještě jedno auto. Na naše.
„Radši tu nic moc nenechávejte.“ Hlásí řidič. Když ukradnou auto, je to jedno, když je z půjčovny, ale ty věci v něm nám nikdo nezaplatí. A navíc - jsme v Brooklynu!“ Zní další pokyn.
Jsou dvě hodiny ráno, opouštíme auto a jdeme s taškami do bytu. Druhý den musíme brzy vstávat, abychom vyrazili z města dříve, než doprava v New Yorku a jeho okolí zkolabuje. Zbývá nám asi 5 hodin spánku. V kombinaci s časovým posunem je to vražedná kombinace.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

7 komentářů

Součástí studia cestovního ruchu je i každoroční letní praxe studentů v hotelech především v Tunisku. Jistě si umíte představit, že cestovní ruch studují hlavně dámy natěšené na prázdninová romantická dobrodružství. A tak není divu, že se část studentek zpátky do školy nevrátí. Druhá část udržuje vztah na dálku, šetří na letenky, skypuje celý večer celou noc a zjištuje možnosti práce v Tunisu natrvalo. To je případ i Míši, holčiny z horského malého městečka, které až Tunis a tunisan pomohli vnímat, jak je svět krásný.

Svět se ale stal méně krásným pro její rodiče a ještě více prarodiče. Jediná dcera a vnučka a teď tohle.

“Teroristu nám budeš tahat do rodiny, co tomu řeknou lidi?” Byla reakce babičky na fotku, kterou ji hrdě Míša ukazovala.

“Má ten teroristickej šátek, bože holka nešťastná. Tu školu nám byl čert dlužnej, jak si tohle mohli dovolit?” Lamentuje.

“Ale on je hrozně hodnej, furt se směje, snaží se, voní se, meje se, to se nedá tady s těma venkovskejma holinama srovnat.” Obhajuje sebe i tunisana Míša.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

13 komentářů

„Přijď k nám v sobotu večer, přijedou lidi z Plzně, na kolaudačku našeho nového pronájmu.“ Hlásí mi kolegyně.
Usměju se, vím, že lidi z Plzně jsou pěkný pařmeni a že to asi bude maso. Přesto přikývnu.

Motto celého večera bylo: „ V Praze je draze.“
Tudíš plzeňští rodáci si přivezli Pražskou vodku až z Plzně. Přivezli si i vína, piva a rum.

„Pujdem do klubu, tak dělejte pijte.“ Zní pokyny.
„Dáváme si rum s kolou, když upiju třetinu mého přídělu, šťouchne mi někdo do skleničky:
„Dělej, co děláš, nejsme tady na borůvkách!“ A ukazuje mi, že jeho sklenička s „Cuba libre“ je již prázdná.

Zůstávám pozadu, v bytě je asi 12 veselých lidí, pokřikují na sebe, hlavním tématem je kdo čeho kolik už měl a hlavně kolik toho ještě má, v batohu například.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

5 komentářů

O víkendu jsme byli z práce na výletě v Krkonoších. Větší část naší skupiny byli cyklisté, já a 4 kolegyně jsme pak byli/y „pěšisté” (tady začíná první souboj „i” vs „y” – jelikož jsem byl plně integrován do ženského kolektivu – vlastně lesba – přikláním se spíš k „y”).

Na našem odhadem 30 kilometrovém výletě jsme opravdu poznal, že být ženou není snadné, už jen to močení. Prvních pár kilometrů se neslo v duchu švitoření o kolegyních, kolezích, vztazích mezi kolegyněmi a kolegy, o tom, jak která kolegyně vypadá, co nosí, prostě typické „babské” řeči. Musím přiznat, že jsem se s chutí zapojil, bylo to velmi osvobozující se takto vykvokat. Sněžka mě na chvíli od „mých” ženských oddělila, šel jsem po „chlapské” kratší cestě, ale na vrcholu jsme se opět sešli. Zde jsme pojedli něco guláše, moje společnice si zalepily nožičky odřené od svých horských střevíců a vyrazili dolů, já opět po té „chlapské” straně.

Po dobytí Sněžky jsme se vydaly zpět na naši chatu (znám jednu zkratku, je to sice dál a horší cesta…) a to vám řeknu, to bylo teprve maso. Začalo to hormonální antikoncepcí (Jeanine to jasně vyhrála nad Dianou) a skončily jsme u vývoje hygienických potřeb určených pro „naše” dny. Souboj „kalíšek” vs „tampón” jsem již však rázně ukončil, na to už jsem opravdu neměl.

Musím se přiznat, že jsem vždycky chtěl vědět, o čem si ty ženské, když jsou samy povídají. Tohle byl nejspíš stále jen slabší odvar toho, o čem by si povídaly, kdyby se přede mnou nestyděly.

Po doplazení se na chatu jsem jen pro jistotu zkontroloval své pohlavní ústrojí pro případ, že bych se musel začít rozhodovat mezi tampónem nebo vložkou. Stále můžu čůrat ve stoje :-)

23 komentářů

Byl to krásný pocit, je po zkouškách, červen ale co budem dělat? I když má většina studentů zkoušky v cajku, potkávají se denně ve škole, v počítačových učebnách, kde mohou celý den surfovat zadarmo. Na konci devadesátých let omámilo kouzlo internetu většinu studentů i studentek fakulty informatiky. A to natolik, že ve škole seděli i když už nemuseli.

Už nebylo fakt kde surfovat, proto se Karla nahla ke své spolužačce, aby viděla kde surfuje ona.
“Tyjo, ty jsi na seznamce?!?Co hledáš když máš Karla?!?!?!”
“Pšt.” Spolužačka Hanušová se tajemně zatlemí :” Jen se tak koukám.”

“Tak já tam jdu taky.” Hlásí Karla, aby předešla údivu spolužačky.

Spíše než rubrika Ona hledá jeho ji zaujmula rubrika Cestování. Karla to pročítá a vidí, jak je na světě spousta odvážnejch a podnikavejch lidí. Ten hledá parťáka do Mongolska, ta zase na Aljašku.
Pročítá inzeráty a najednou ji to napadne. Vždyt já mohu odpovědět za někoho? První inzerát který najde rozklikne celý a ihned reaguje. Dívá se na kamarádku Hanušovou, zrovna si něco pečlivě sepisuje na druhou stranu vstupenky do kina. Nevidí a neslyší.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Přidat komentář

Škodopták je člověk, který rád a hodně mluví o autech. Většinou nějaké vlastní, nebo s nějakým jezdí. Nesmíte se divit, že spí v jednom pokoji se sadou pneumatik, předním sklem, kapotou, nárazníkem, převodovkou, autoradiem,…. Pokojem je vždy něco cítít, často je to olej, nebo pryž, mohou to být ale i běžné věci. Na zdech pokoje jsou firemní kalendáře a propagační plakáty, na stole leží propisky a bloky s logem. Škodopták často spí ve škodoptákovském firemním tričku na škodoptákovské ubytovně. Pokud chce být úspěšný jezdí na kole a na bruslích, má škodoptákovský dres, láhev, šátek,…

Škodopták se i ve volném čase baví o práci a o autech. Když mluví o práci, většinou si stěžuje na nepružnost, nízký plat a neshody s kolegy a hlavně s vedením. Vykládá jak hodně berou lidé v jiných firmách a prakticky jsou ti lidé „blbější a nic nedělaj“. Dále si stěžuje na obědy a sekretářky. Když mluví o práci používá zkratky a označení, kterým rozumíte pouze v případě, že jste taky škodopták. Při hovoru používá germanismy. Často mu někdo volá, že chce koupit to či ono – a ptá se na radu s nadějí že to škodopták opatří gratis. Škodopták ale nedělá nic zadarmo, teda někdy se vám svěří, že má pocit, že pracuje v zaměstnání zadarmo, proto radši moc nepracuje pro firmu, ale dělá „nasebe“, svůj byznys. Obojí zvládá úspěšně.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

6 komentářů

Určitě jste taky zažili takové ty cesty autem nebo autobusem, kdy série zatáček ne a ne skončit a vašemu žaludku se to přestávalo líbit. Když jste si sedali do dopravního prostředku příště, už jste přesně věděli co vás čeká, přesto vám nezbylo nic jiného než si sednout a čekat s igelitovým pytlíkem na klíně.

Existuje několik osvědčených metod, co proti nevolnosti dělat. Můžete jezdit jinudy, kde nejsou zatáčky, nebo nejezdit vůbec, můžete si vzít kinedryl, nebo tomu nechat volný průběh a vozit s sebou igelitové pytlíky. Při poslední variantě ale hrozí lavinový efekt, neboli když vás uslyší a uvidí ostatní pasažéři, budou potřebovat pytlíky taky.

Mě tato cestovatelská muka dětských let trápila vždy pátek a v neděli. Už dopředu jsem na cestu myslela, radši nic nejedla a při cestě samotné jsem se snažila ihned zalehnout a spát. Mým snem bylo probudit se až v cíli. To fungovalo bezpečně, jenže co dělat, když usnout nešlo?

Odmalička jsem ráda a hodně zpívala. Obyvatelé našeho domu vždy poznali že je půl sedmé, to byl čas kdy Klárka vyrážela do jesliček - z bytu ze čtvrtého patra. Než sešla až dolů, stihla zazpívat dvě písničky. Od školky byl můj zpěv řízený. Navštěvovala jsem dětský pěvecký sbor a k tréninku pěveckých skladeb jsem využívala i cesty v autě. Ty sloužily i k předvedení se před rodiči, co všechno nového umím a jak hezky zpívám. Nemohli před zpěvem nikam utéci. Tenkrát v autech ještě nebyla rádia, takže mi ani nehrozila žádná konkurence. Cesty pak vypadaly tak, že všichni v autě trpěli a mlčeli a já ze zadního sedadla zpívala celý repertoár sboru. Jelikož jsme jezdili docela daleko, stihla jsem každou skladbu zazpívat několikrát. Při zpěvu na mě nikdy nevolnost nepřišla, když se na to dívám zpětně, bylo lepší můj zpěv vyslechnout, než řešit moje zvracení.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

10 komentářů

Znám ho již dlouho, znám ho z jeho pravidelných komentářů. Patří mezi naše VIP čtenáře, tedy úplně ty nejpravidelnější z nejpravidelnějších, nejvěrnější z nejvěrnějších, nejpsavější z nejpsavějších. Kdo to je, jak vypadá, co dělá, proč to dělá?!?! Napadá mě i další čtenáře téměř denně.
“Ty ho znáš?” Ptaj se mě známí?
“Co to je zač?” Chodí mi v mejlu.

Co o něm vím? Vím kde pracuje, protože čte a komentuje hlavně z práce. Jeho vstup na tento blog by se dal použít pro evidenci jeho docházky. Je vzorný, do práce chodí relativně brzy. Sedí v kanceláři č.XYZ spolu s dalšími čtenáři našeho blogu.

“To je zase nuda.” Pronese mv.
“Co budeme dělat?” Ptá se po přečtení nového příspěvku.
Buď mu někdo odpoví, nebo ne. V hlavě mv se objeví nápad, bohužel každý den ten samý.
“Budem prudit!” A pustí se do práce.
Během dne mu kolísá nálada podle toho, zda se někdo na jeho prudivé komentáře “chytí” či nikoli. Je to jeho čokoláda, zelený čaj, či kafe. Je to jeho droga.

Pochod myšlenek mrzouta:
” O čem to píše? O Káhiře, to je stát, nebo město, nebo řeka? Aha, město. A kde je? Vstupuje na google. Aha, takže musím najít chybu, jinak nejdu na oběd. “

“Tyjo, ten LuFa, ten má takovou návštěvnost, jak to dělá? Když jsem měl svůj blog, chodilo tam tak 5 - 10 lidí denně. Sakra, on je asi dobrej, to on asi bere i víc než já. To mu nedaruju.”

V tu chvíli vypadá jak Mrzout že Šmoulů:” Nemám rád lidi, nemám rád práci, nemám rád blogy, nemám rád nic!”

I takoví lidé se rodí, a jsou mezi námi a obohacují naše životy a rozmanitý svět.
Kdo nic nedělá nic nezkazí.

12 komentářů

Každý vnímáme bohatství jinak, pro srovnávání se ho snažíme přepočítávat na peníze. Stejně jako dospělí soutěží v tom, kdo je bohatší, zda oni nebo jejich sousedé, stejně tak soutěží děti.Tím nechci tvrdit že mají vzor u dospělých, hodně se o bohatsvípíše v pohádkách.Věřím, že i tyto děti, až vyrostou, budou bohatsví chápat jinak než dnes.

Vypravili jsme se s několika dětmi na výlet, na vzácné a tajné místo, kde se ještě dnes dají najít polodrahokamy. Již v autě mi jeden z raubířů sedící vzadu v autosedačce hlásil:
„Musím najít hodně polodrahokamů, abych měl hodně peněz.“

„Na co potřebuješ hodně peněz?“ Ptám se překvapeně a zvědavě.

„Na lamborgini a ferari.“Slyším rychle a stručně.

Před vlastním hledáním jsme se stavili v dílně/brusírně drahých kamenů. Když si děti vše prohlédly a nebavily je hovory dospělých o vlivu toho a ohono drahého kamene, šly si sednout na schody. Chodila jsem je občas kontrolovat. Právě se dohadovaly kdo má více peněz.

„ Já mam dva peníze, říká menší z dvojice chlapečků.“

„ Já mám i papírové peníze!“ Trumfuje starší.

V tom do debaty vtrhne „ženský hlas“: „ Můj bratříček je nejbohatší a je můj.“ Začala malá princezna objímat svého brášku - staršího hošíčka.
Mladší hošíček na to sice neměl argument ale přesto pohotově zareagoval: „Já mám kamaráda Kubíka a ten už chodí do školy tak má nejvíc peněz.“ A bylo to.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

3 komentářů

S podivem jsem zjistila, že ještě existují nadšenci, kteří se každý rok projedou po zasněžených svazích jako „Krakonoš a lyžníci“. Oblečou se do zástěr, kabátů, uvážou šátky, obují dlouhé dřevěné „ski“, vemou hůl a jedou. Pořádají každoroční závod v rámci Jizerské padesátky. Pohled na tyto rozevláté nadšence mi připomněl jednak krásný film a také vzpomínání babičky.

Babička byla totiž taky lyžnice, lépe řečeno, jako děti si hráli na lyžníky.
„Já taky uměla lyžovat, to si nemysli, lítali jsme s chasou nahoru a dolu, domů jsme chodili až za tmy.“ Začala vyprávět hned po té, když se nás udiveně ptala, co si to dáváme za těžké boty na nohy. „To my měli jedny boty na celou zimu, v nich jsme chodili do školy, lyžovali i bruslili.V létě jsme chodili bosky.“ Dodává.

Babička a její sourozenci se učili lyžovat na tzv. dužínkách. Lyže dužínky byla ve skutečnosti prkénka ze sudu. Nápad využití prkének ze sudu přišel v návaznosti na inspiraci novinkou hraběte Harracha – ski, které se později rozšířily i mezi obyčejné lidi V Krkonoších i dále . Ski byly dlouhé dřevěné lyže, které dnes často slouží jako ozdoba horských chat a hospod. Jako doplněk sloužívaly tyče nebo bambusové hole, s krásnými kolečky dole vyplétanými kůží.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů