U Pejskokočičkovejch letí čas sedmkrát rychleji než u lidí a proto po příspěvku Valentýn po sedmi letech, přichází další…)

Během prvních jarních dní se Pejsek s Kočičkou vydávají do rodných Malých Svatoňovic. Pejsek už špatně vidí a slyší, proto se na dlouhou cestu vydali radši vlakem, než velorexem.

Když vlak přijížděl na nástupiště, Pejsek, asi aby si našel hezké místečko u okna se hrnul do nastupování jako za mlada, úplně zapomněl na Kočičku a šinul si to k poslednímu vagonu.

„Dědku bláznivá, to musíš letět až k poslednímu vagonu…!“ Kroutí hlavou Kočička, ale poslušně za ním běží i s oběma taškama a baťůžkem.

Ve vlaku si „natruc“ ale nesedá k Pejskovi, ale naproti přes uličku.

„Pojď ke mně, ne?“ Zabručí Pejsek, vědom si toho, že ji na nástupišti málem zapomněl, teda vlastně zapomněl.

“ Vem si koblihu, mám to těžký.“ Promluví po chvíli smířlivě kočička, a nakloní se k Pejskovi.

„Vemu, ale až pozdějc…!“ Zdvořile odmítne Pejsek.
„No a jen počkej, zpátky, to budeš mít teprvá těžký, naložím Ti tam jablka a brambory.“ Dodává Pejsek.

Pejsek sedí u okýnka a dostává záchvat kašle, jak se cpal do vlaku, tak se pěkně zadýchal.

„No ještě abys byl zas Pejsku nemocnej.“ Strachuje se Kočička.

„No teď se divíš, přitom to mám z toho, jak se v noci když nemůžeš spát stále procházíš po římse.“

„Co říkáš, vůbec Tě neslyším, si něco huhláš pod fousy…“ Říká Kočička.

****************************
Kočička začíná klimbat, objevuje se v Malých Svatoňovicích, kde potkává Pejska, Štramáka všech Štramáků, jeho vypracované tělo…..

„Do prčic.“ Probouzí ji výkřik.
„Zapomněl jsem doma televizní program, sakra..“ Lamentuje Pejsek.

„Ježíši kriste, no tak to je opravdu katastrofa.“ Dodává ironicky Kočička.

„Aspoň budeš víc dělat a ne jen čumět na telku, jako v Praze.“ Ukončí hovor Kočička.

A takhle spolu cestují vlakem už spoustu let a pokud neumřeli, cestují spolu takto dodnes.