Lukáš Faltýnek a autoři

(pozn. autora k textu: V době, když jsem tento článek psal, pár měsíců zpět, bylo klavaro dostupné pouze anglicky. Díky přispění a výbornému překladu Martina Šína je dnes vše kolem Klavara dostupné i v češtině.)

Klavaro je jedním z mnoha programů, které máte možnost zdarma využít, pokud se rozhodnete úspěšně zvládnout psaní všemi deseti. Na první pohled, po vizuální stránce, nevypadá Klavaro nijak zvlášť povedeně. Spíš vás od použití odradí, než k němu přitáhne. Na druhý pohled, kdy se začnete více zajímat o to jak si ho k sobě samému přizpůsobit, začne se zdát být zajímavějším. A tak vám ho i z této stránky zkusím představit.

Začnu ale postupně. Klavaro je nyní dostupné ve verzi pro Linux i Windows. Grafický interface je postaven na GTK+2. Logika programu je napsána v C. Za předpokladu nainstalovaného GTK+2, byste se zprovozněním Klavara neměli mít žádnou obtíž.

Po startu Klavaro zobrazí nijak zvášť vyvedený formulář. Na úvodním formuláři jsou pro vás významné dvě oblasti. První, která se týká konfigurace „Configuring“, kde si ve volbě „Keyboard“ můžete vybrat rozložení klávesnice. A ve volbě „Language“ jazyk. Pro provedení změny jazyka je pak nutné stisknout tlačítko „Update“!

V druhé oblasti „Learning“, která se vztahuje k samotné výuce, nabízí Klavaro pět voleb. První tlačítko „Introduction“ vám v textové formě poskytne základní údaje o správném rozložení prstů na klávesnici. Druhá volba pod tlačítkem „Basic course“ vás v celkem 43 lekcích provede základní výukou psaní. Lekce základního kurzu jdou snadno modifikovat změnou v souboru basic_lessons.txt. Třetí tlačítko „Adaptability“ by vás mělo procvičit v zapamatování si umístění kláves na klávesnici. Předlohou pro psaní jsou v tomto případě náhodně generovaně znaky.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

7 komentářů

Cestou z práce jsem se zastavil v malém řeznictvím. Honila mě mlsná, chuť na dobrou klobásku. Protože vím, nebo si alespoň myslím, že vím, jak to v takových masnách chodí, neukazuji hned prstem, na tu kterou klobásku podle vzhledu, ale raději si nějakou dobrou nechám doporučit. Kdo jiný by měl kvalitu klobásek a masa znát lépe, než samotní prodávající.

Takže situace dnes. Mladá prodávající se mě ptá „co si přejete?“

„Dal bych si nějakou dobrou klobásku. Můžete mi prosím doporučit?“ usmívám se na ní.

„Bohužel nemůžu,“ dostává se mi odpovědi. „Já je nejím.“

„Vy nejíte klobásy?“ ptám se. „Je na nich něco špatného?“ zajímám se.

„Nejím maso.“ říká.

„Jako, nejíte maso od vás? Chodíte si ho kupovat jinam? Nebo ho nejíte vůbec?“

„Nejím maso vůbec,“ odpovídá v pohodě.

„Tak to jste tedy vegetariánka“

„Ano“

„Hmm. Tak to mě tedy asi fakt neřeknete, co jak chutná?“

„Neřeknu.“

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

22 komentářů

Tak mi dnes do schránky přišel mail. „Ahoj, jsi nedostupný, dělej s tím něco“. Zkontroloval jsem tedy mobil, byl zapnutý. Co dál, nevěděl jsem, tak jsem odepsal, „Nedostupný jak? Sám sobě jsem dostupný.“. Za pár minut následovala odpověď, „nejdou ti stránky“. Zadal jsem tedy svou adresu a ouvej, tam kde se normálně objevují stránky bylo delší dobu bílo. Až se nakonec objevil text nabádající zkusit adresu za chvíli.

Čekal jsem asi půl hodiny, jestli se stránky nerozběhnou. Bohužel žádný obrat k lepšímu, tak jsem nelenil a naspal dotaz ohledně nedostupností svému poskytovateli hostingu. Během pěti minut se stránky rozběhli (rozběhli by se stejně i bez mého mailu) a za zhruba hodinu mi pak došel vysvětlující email, s tím, že na hostingový server byl spáchán masivní útok, který nakonec vedl k výpadku a následnému řešení, které nějaký čas, díky provázanosti s poskytovatelem konektivity, zabralo.

Tímto, bych chtěl tedy zhruba hodinový update: nyní už mnoha hodinový výpadek vysvětlit čtenářům, kteří se na blog pokoušeli marně dostat. A zároveň pak poděkovat lidem z Klenot.cz, za výbornou práci při řešení tohoto nemilého problému. (pozn. jak nyní ve 22:33 při psaní tohoto příspěvku sleduji, opět jsem nedostupný. Snad se situace brzy vyřeší a vše bude zas chodit jak má. 1:28 vše je v pořádku, doufám, že to tak již zůstane)

Jak jsem se běžně díval na dostupnost jiných serverů, občasné výpadky mají všichni. Samozřejmě mimo výjimek, které toto pravidlo potvrzují.

V souvislosti s tímto výpadkem jsem po chvilkovém cíleném hledání měřičů dostupnosti narazil na službu Monitoring serverů , která mimo placených služeb poskytuje zdarma sledování jakýchkoliv zadaných stránek a to v desetiminutových intervalech.

Do služby jsem se hned zaregistroval. Statistiky, které se týkají mích stránek jsou k nalezení zde: statistika dostupnosti osobního blogu: lukas.faltynek.com . Protože službu se dotazuje na stránky každých deset minut, myslím, že sebemenší výpadek je hned znázorněn jako celých deset minut. Opravte mě, pokud se mýlím.

Na závěr bych se vás čtenářů, ale i zkušenějších uživatelů zeptal, jak se na tyto dočasné výpadky stránek díváte. Tolerujete je?

Jeden komentář

Neprocedurální standardizovaný jazyk SQL (Structured Query Language, česky strukturovaný dotazovací jazyk) je určen pro práci s daty v relačních databázích. Jeho vznik se datuje do roku 1974, kdy světlo světa spatřil jazyk Sequel (Structured English Query Language, česky Anglický strukturovaný dotazovací jazyk), který byl použit v Systému R společnosti IBM.

Samotnému vývoji a nasazení jazyka Sequel, později SQL, předcházel článek “A Relational Model of Data for Large Shared Data Banks” anglického vědce Edgara F. Codda. Článek byl otisknut v létě roku 1970 v magazínu Association for Computing Machinery (ACM) a jeho předmětem byl popis a návrh datového relačního modelu. Codd v článku nastínil způsob, jak využít relační kalkul a algebru při manipulaci s daty.

Návrh byl koncipován tak, aby ho byli schopni využívat i méně technicky zdatní uživatelé. Prostředkem k tomuto cíli bylo použití srozumitelných příkazů, které vycházely z běžné angličtiny. Návrh jazyka byl jakkoliv nezávislý na použitém hardwaru a na způsobu fyzického uložení dat. Koncept předpokládal ukládání do tabulek a přístup k datům prostřednictvím neprocedurálního jazyka.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Přidat komentář

Nevím jaká je situace ve školách ohledně výuky psaní všemi deseti na stroji, nebo počítačové klávesnici, dnes, za nás, mnoho, mnoho let dozadu, byla nedostatečná. Popravdě řečeno žádná. Z toho pramení fakt, že většina mojich technicky založených vrstevníků a starších se s klávesnicí snaží vypořádat po svém.

Někteří, s počítačem moc nesžití, dodnes s klávesnicí zápasí, a ztěžka hledají jednotlivé klávesy. Ti kteří počítač užívají počítač, se za tu dobu s klávesnicí sžili po svém a našli si svůj styl. Někteří píši čtyřmi prsty, někteří šesti a někteří dokonce osmi. Většinou ale tak nějak halabala se střídavým pohledem na klávesnici a monitor.

Před pár lety jsem k této skupině s vlastním stylem psaní patřil taky. Od jednoho až dvou prstů žáka páté třídy základní školy, jsem se tak nějak propracoval k osmi prstům absolventa univerzity. Nad svým způsobem psaní jsem tak nějak nepřemýšlel. Relativně jsem s ním byl spokojen. Co jsem potřeboval, to jsem napsal.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

17 komentářů

Do nového týdne nové hlavolamy (jak píši zde). To aby se člověk nenudil v práci a nebo ve škole. Pro tento týdení zde naleznete dva. Jeden hýbací, v kterém máte za úkol pomoci knězům převést čerty přes řeku. A druhý, tak trochu Česko-Slovenský quiz, v kterém je potřeba správně doplnit po písmenku. Více ale u jednotlivých hlavolamů. Na závěr pak přidávám řešení předchozích dvou hlavolamů. Směr autobusu a úlohu elektrikáře Honzi. Hýbací převoz rodinky přes jste myslím vyřešili všichni.

Pomožte třem knězům převést přes řeku tři čerty

Obrázek z hlavolamu. Odkaz na hlavolam níže v příspěvku.

Bylo, nebylo, je a není. Tři knězi, tři čerti, jedna řeka a jedna loďka. Všichni, především knězi se potřebují dostat přes řeku. A mají na to rovných 60 s (nápis Time Left a číslo vpravo nahoře).

Háček je však v tom, že pokud je knězů na jedné, nebo druhé straně řeky méně, nebo stejně jak čertů, čerti je zabijí. Dost smutné, tak snad se vám kněze i čerti brzy na druhý břeh řeky podaří převést. Pro lepší atmosféru ze hry si můžete zapnout zvuk. Hodně štěstí a málo obětí.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

20 komentářů

Právě jsem do diskuze pod hlavolamem, v kterém se řeší směr jízdy autobusu, dostal od milé řešitelky MMS námět, že by nebylo od věci pokusit se zrealizovat výzkum, jehož cílem by bylo zjistit komu jde řešení směru jízdy autobusu lépe.

V původním příspěvku jsem psal o tom, že se traduje, že by řešení hlavolamu nemělo dělat problém malým dětem. Podle příspěvku od milé Zoji, která napsala: „neviem ci je to tym, ze deti rozmyslaju jednoduchsie pretoze s detmi pracujem a veru aj oni sa s tym potrapili a z 22 deti to vedeli len 2 s tym, ze aj odovodnili preco :) ostatne ktore uhadli len tipovali bez toho, aby vedeli preco(bolo ich 5)“ , není počet dvou dětí, které věděli proč a pěti, které „věděly“, aniž by řešení uměly zdůvodnit, k celkovému počtu dvaceti dvou dětí nijak přesvědčivé, pro to co jsem psal.

Možná je tedy nakonec všechno jinak :-). Ostatně jak to v životě bývá.

Protože hlavolam je ještě čerstvý a každý máte v hlavě přibližnou dobu, kterou jste k řešení, či nevyřešení potřebovali, můžete se výzkumu ohledně řešení směru jízdy autobusu zúčastnit a to tak, že byste buďto do diskuze pod tímto článkem, nebo mě na mail lukas.faltynek@gmail.com s předmětem „Výzkum:Autobus“ napsali věk (můžete použít i nějaký věkový rozsah, pokud nechcete zadávat konkrétní), pohlaví a dobu řešení. Případně i komentář k tomu, proč si myslíte, že vám, nebo jiným šlo řešení lépe nebo hůře. Určitě pište i vy, kteří jste nevyřešili. I z tohoto můžou být zajímavé údaje.

Za sebe dávám věk: 32, pohlaví muž, doba řešení čistého času řádově hodiny přemýšlení, takže nic moc :-(.

Tak po týdnu až 14 dnech všechna data vezmu, zpracuji a ve formě grafů a tabulek následně zveřejním. Taktéž přidám zajímavé názory, které se budou týkat řešení. Proč jde směr autobusu někomu vyřešit lépe, a někomu zase hůře.

Všem zůčastněným velmi děkuji. Sám jsem na to, co data ukáží, moc zvědavý.

15 komentářů

Tak za mnou k počítači, zhruba v osm hodin večer, přišla Gabča, „Lukáši, musíš rychle k dětem do pokoje, tos ještě neviděl.“ Nerad se u počítače u rozdělané práce nechávám rušit, ale budiž, děti jsou děti a pokud jde o to, co jsem ještě neviděl, rád uvidím. Sundal jsem sluchátka, zvedl se ze židle a přesunul se k dětem do pokojíčku. Tedy pouze ke dveřím pokojíčku. Dál to nešlo. Co jsem spatřil, jsem po chvíli i vyfotil.

Kousek od dveří, modrý box určený na hračky plný vody, toaletního papíru, nádobíčka a kdoví čeho dalšího. Kolem boxu voda. Hračky z boxu rozmetané po pokoji. A mnoho dalších hraček a věcí taktéž. Prostě spoušť, co se nevidí. Děti však šťastné. Velmi šťastné. Několik dlouhých minut o sobě nedali vědět. My s manželkou však taky ne. Děti byly rády, že si jich jako rodiče “nevšímáme” a my s ženou zase, že se děti neperou, nepošťuchují, nekřičí, ale že jsou hodné, tiché a že si hezky hrají. Myslím, že ti, kdo děti mají, toto dobře znají.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

5 komentářů

Hvězdy, tisíce malých sluncí dere se noční oblohou do mého spoře osvětleného pokoje a křičí: „Pojď ven! Přidej se k nám! My jsme tu, a kde jsi ty? Osamělý, mezi čtyřmi holými stěnami, bez jídla, bez pití, na pokraji šílenství, zhroucení, čekajíc na múzu která nikdy nepřijde, bušíš zběsile do kláves svého starého psacího stroje v domnění, že tys jediný povolaný napsati knihu, knihu života. Jedinou pravou knihu. První a poslední v dějinách literatury. Knihu o člověku. Knihu o srdci člověka. Knihu o srdci zvířete. Knihu o zvířeti, kterým člověk bezesporu je a přitom si nejsi schopen uvědomit, jak moc se ve svých úsudcích mýlíš. Chceš napsat knihu o skutečném životě bez znalostí života samotného. Jaké to bláznovství. Chceš psát knihu o člověku, dusíc se vlastní osamělostí. Jaká to pošetilost. Pojď ven, přidej se k nám, provedeme tě všemi úskalími života. Důvěřuj nám. Pojď, no tak, rychle. Dělej. Co je s tebou, umělče?“

Zvedám se ze židle. Múza opět nepřišla. Kdo ví jak dlouho vydrží čekat hvězdy. Jdu k oknu. Otvírám ho a vylézám na starou oprýskanou cihlovou římsu.

„No tak, ještě jeden krok.“

„Ano, ještě jeden krok.

Zbaven těla, unášen třpytem hvězd, proplouvám pomalu ulicemi nočního města, neschopen již cokoliv v životě napsat …………..

Přidat komentář

Těžko říct, co přesně mě před pár lety motivovalo k tomu, abych si v zimě vyrazil na pár dní k zamrzajícímu baltskému moři, o kterém se na nově mluvilo ve zprávách.

Trochu mě snad k tomu vedla touha po romantice. Procházet se zasněženými plážemi. Krmit vyhladovělé racky a pak si jen tak sednout a sledovat moře, jak je pokrýváno ledem.

Trochu mě pak k tomu vedla i touha po dobrodružství z cesty samotné. Potkávat cizí lidi, seznamovat se, uhánět nocí, jet dál a dál ….. Prostě on the road (na cestě).

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

2 komentářů