Ano, je to přesně tak, jak říká nadpis. Mimo bijáků existují i divadla. Takové ty budovy plné úžasných lidiček – herců, kteří, a to teda jako že fakt jo, před vámi vystřihnou jakýkoliv příběh, že budete čubrnět. Je mi jasný, že teď spousta z vás čtenářů kroutí hlavou, jako že fakt ne a na Hollywood žádný divadlo a herci nemají, ale já vám říkám, že mají.

Divadlo je prostě kumšt. Žádné oblbování diváků miliónovými triky, deseti tisíci zkažených nikdy nepoužitých záběrů, dubléry a hvězdičkami s protekcí. Divadlo je pouze čistá práce se značným množstvím herecké invence, která se odehrává v reálném čase před očima reálných diváků.

Ne, stále nevěříte? Ale ano, budete muset, dnes jsem totiž na jednom takovém představení byl, a tak vím, o čem píšu. Pět herců toho během dvou hodin zahrálo víc, než tisícihlavý dav umělých komparzistů v americkém velkofilmu. Ano, těchto pět divadelních herců, pobavilo a k zamyšlení přivedlo zúčastněné diváky lépe, než jakýkoliv americký film z poslední doby.

A navíc, na kvalitní divadlo se na rozdíl od úlisných kousků stříbrného plátna nepodíváte ani z počítače. Všem kdo divadlo navštěvují, nebo o něm jen slyšeli je totiž nad slunce jasné, že kouzlo divadelního představení je pouze v tom pomíjivém okamžiku současnosti, kdy jej herci hrají. Kdykoliv později ze záznamu to již není ono a pokud jsou mezi vámi tací, co znají divadlo pouze ze záznamu, vězte, že vůbec nevíte, co to divadlo vlastně je.

Divadlo je život, divadlo je to co bylo před filmem a to co bude i po filmu. Divadlo se nedělá pro peníze jak je tomu u filmu. Divadlo se dělá s lásky k umění a pro diváka. Divadlo se dělá kvůli vám a tak pokud dostanete někdy nápad, zajít do kina. Zkuste si vzpomenout a zajděte raději do divadla. Myslím, že budete mile překvapeni.

Tento příspěvek jsem napsala, protože si myslím, že je potřeba vám něco vysvětlit a to, co je fejeton. Už dříve jsem si všimla, že si buďto nevšímáte kategorii – žánrů, v jakých jsou naše příspěvky zařazeny, a nebo nevíte, co si pod daným žánrem představit. Pak článku a ději v něm popisovaném přikládáte trošku jiný význam, než ve skutečnosti má.

O fejetonu

Slovo fejeton vzniklo z francouzského feuilleton, což znamená lístek, nebo taky poznámka pod čarou.

V dnešní době se v tisku objevují i dílka s označením fejeton, ale zdaleka nesplňují to, co má fejeton splňovat. Jak se v tom pak mají děti a studenti vyznat, když se před psaním domácího úkolu inspirují fejetonem nefejetonem?

Abych se mohla pokusit vysvětlit co je fejeton, musím zabrousit nejříve trochu jinam.

Žurnalistika se rozděluje na dva žánry: zpravodajství a publicistika.

Zpravodajství – autor informace vyhledává, zpracovává a předává lidem. Zpravodajství tedy je objektivní, rychlé, vyvážené. Autor čtenáři nesděluje svůj názor na věc. Např. Neprotěžuje ani jednu stranu sporu, nesděluje čtenářům, jak by situaci řešil on. Zpravodajstvím by měly být zprávy v televizi, novinách, dnes i na internetu.

Publicistika – autor k informacím, či událostem dodává svůj názor a někdy se i snaží ovlivnit názor čtenáře – přesvědčit ho o své pravdě. Publicistické žánry: esej, reportáž, recenze, komentář, rozhovor, fejeton, sloupek a další.

Fejeton je krátký literárně publicistický žánr. Je psán s humorem, ironií, sarkasmem, nadsázkou a musí být zakončen pointou.

Autor může polemizovat o dané problematice, snaží se čtenáře získat na svou stranu.Takto napsaný fejeton se nazývá polemický.

Autor se i může ptát na názory čtenářů, vyzývá je k zamyšlení, ptá se na jejic názor. Tento fejeton se nazývá beseda.

Nejčastěji užívaný fejeton je satirický, je plný nadsázky, vtipu i ostrých slov. Bojuje proti lidské hlouposti, pověrám i nevěrám:-), míří do svědomí čtenářů.

Fejeton se vždy týká jednoho tématu, jedné myšlenky. Cílem fejetonu je čtenáře pobavit a dovést k zamyšlení.

Zde publikujeme mnoho příspěvků jako fejetony. Fejeton je subjektivní žánr. Subjektivní se ale nerovná pravdivý. To mi objasnila lektora tvůrčího psaní – Markéta Dočekalová.

Je-li text subjektivní, znamená to, že je na věci a problémy nahlíženo očima autora, jeho viděním a cítěním a vše je filtrováno přes jeho duši a životní zkušenosti. To je subjektivní text. A takový text může být naprosto pravdivý, ale také nemusí, čili to s pravdivostí nebo-li objektivností textu nemá vůbec nic společného.

Často místo zamyšlení nad pointou, nebo „co tím autor chtěl říci“ čtenáři přemýšlí nad tím, co ten LuFa, Dena, Marcela nebo já jsme asi za člověka, jak můžem toto říci, z onoho si dělat legraci a ono zlehčovat. Opravdu, fejetony musí být subjektivní, mohou být i pravdivé – tedy z autorova života, ale nemusí. A často nejsou, to by pak čtenáři o autorech věděli moc. To je asi to co jsem vám dnes chtěla říci.

Za sebe přiznám, že plno věcí jsem někde slyšela – v restauraci, ve vlaku, od dětí. Málo z nich jsem osobně prožila. Inspirace je všude, stačí jen ji sebrat a dát na klávesnici.

Zaručené správný fejeton (zkontrolován lektorkou):

Rodičák

Na záletech