Malá hádanka – Jak je to možné?

Minulé pondělí mi V-tec položil velmi zajímavou hádanku, zadání viz. níže. Abych řekl pravdu, nějaký čas jsem se s odpovědí trápil. Dokonce jsem vymyslel dle mého dvě správné řešení. Bohužel byly dost komplikované. Na správnou, dle zadavatele správnou, odpověď jsem sám nepřišel. Teď když ji znám, musím říct, je velmi triviální. Co vy, přijdete na správné řešení?

Zadání:

Stala se dopravní nehoda.

Nákladní automobil přejel muže a jeho syna.

Otec zemřel na místě.

Chlapec byl převezen do nemocnice.

Chirurg v nemocnici chlapce poznal.

„Můj syn,“ křičel zděšeně chirurg, „to je můj syn.“

Otázka:

Jak je to možné?

Aquapark Babylon – Liberec

Ač je člověk tvor suchozemský, řáchání a blbnutí ve vodě mu není rozhodně cizí. Alespoň ne většině. Bývaly doby, kdy krom letních teplých dnů, nebylo mnoho příležitostí, jak se ve vodě pořádně vyblbnout. Existovaly pouze kryté plavecké bazény, kde se jak už název napovídá většinou jen plavalo, plavalo a plavalo. Jako malému mi to moc nevyhovovalo.

Dnes se situace oproti minulosti zlepšila a krom „nudných“ plaveckých bazénů existují i aquaparky. Místa, která jsou pro čáchání a skotačení ve vodě jako dělaná. Vlastně proto jsou dělaná. Návštěvníci v nich naleznou velké množství menších bazénů rozličného tvaru s různě teplou vodou, přelézačky, tobogany, pára, sauna, vířivka, bar … prostě, vše na co si vzpomenou a mnohdy i o něco více.

Jeden z takových aquaparků naleznete v libereckém krytém zábavním komplexu Babylon. S rodinkou jsme ho včera navštívili, tak jsem se o něm nyní rozhodl pár řádků napsat.

Babylon Liberec Aquapark 01

Centrum Babylon Liberec se nachází téměř v samém centru města Liberec. Kousek od vlakového i autobusového nádraží. Taktéž, ti co přijedou vlastním autem, parkoviště poblíž naleznou. 100 parkovacích míst je v čase od 9 do 18 hodin zdarma. 500 parkovacích míst pak za 50 Kč na celý den.

Cena vstupného je poměrně vysoká, ale jednou za čas se to myslím dá. Příjemné je pouze to,že děti do 100 cm výšky mají vstupné zadarmo. Pojištěnci Všeobecné zdravotní pojišťovny pak mají 10% slevu. Podrobné informace o cenách vstupenek a provozní době naleznete zde: CENÍKY – PROVOZNÍ DOBY.

My jsme si jako rodina koupili dvě dospělé vstupenky a jednu dětskou do 140 cm. Tím však naše útrata nekončila v šatně, před vstupem do aquaparku, jsme se dozvěděli, že u baru, vhodném pro občerstvení se neplatí normálními penězi ale speciálními babylonskými babkami a babylonskými čtvrťáky. Jedna babylonská babka má hodnotu 50 Kč. Babylonský čtvrťák pak 12,5 Kč. Minimální nákup babylonských peněz můžete uskutečnit v hodnotě 300 Kč. Pokud všechny babylonské peníze neutratíte, budou vám prý po opuštění aquacentra vráceny zpět. Tento přístup se mi moc jako zákazníkovi nelíbil, protože je zřejmé že člověku se lépe klobása koupí za jednu babku, než za 50,- Kč. Nám z nakoupených babek a čtvrťáků nezbylo na konci nic ;-).

Babylonské peníze

Číst dál »

Když už jednou člověk je…

Většinu citátů, které mě zaujaly, jsem zapomněla. Nezapsala jsem si je a už o nich nevím. Když se mě někdo zeptá na můj oblíbený citát, vzpomenu si jen na tento od pana Wericha:

Když už člověk jednou je, tak má koukat a by byl.
A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je,
a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Tak to je asi ten můj oblíbený.

Kdy jsem ho slyšela?

Byla hodina Základů společenských věd, a rozdávali se opravené písemky. Jednu si ale pan učitel nechal a řekl:
„Je tu jedna písemka, která nedopadla dobře, papír je téměř prázdný, jediné co tam je: „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je,tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“
Podepsán Jan Werich. Ten ale na tento předmět nechodí, takže kdo to psal?“
Přihlásila se holčina – váhavě, styděla se a já si dnes říkám, že se neměla za co stydět, protože já díky ní znám dodnes tento citát. A nejen to. Když slyším nebo vidím jméno Werich, řeknu si vduchu ten citát, pak si vzpomenu na holčinu.

Letos o Vánocích jsem po deseti letech potkala tu holčinu, a v duchu si řekla Werichův citát. Holčině tenkrát ta písemka asi nedopadla valně, ale pan učitel ji přesto za citát pochválil. Není vždy všechno takové jaké se to zdá, holčina dnes pracuje v Evropském parlamentu v Bruselu a já jí tyto odstavce posílám, protože jsem jí to, jak se mi ta jedna jediná hodina vryla do paměti, nikdy neřekla.

Anglosasové v Kocourkově

Stala se mi tuhle taková příhoda. Jela jsem z Brna vlakem, krátkým „osobákem“ , a nemohla jsem si nevšimnout, že s námi cestují i čtyři pánové středního věku hovořící anglicky. Musela jsem si v duchu poctivě přiznat, že ačkoli se ve studiu tohoto světového jazyka odmítám považovat za začátečníka, nerozuměla jsem jim ani slovo. Ještě že po mně nic nechtějí, pomyslela jsem si. Ale sotva jsem to stačila domyslet, jeden z nich, ten nejvýřečnější, se na mne obrátil, něco mluvil a ukazoval mi svůj lístek. Nastala trapná pauza. „Is it this train correct?“ zeptal se muž znovu, opatrně a pomalu, byv si vědom, že narazil na negramotu. „Ano, je,“ odpověděla jsem stručně anglicky, a česky mi šlo hlavou – tedy snad, sama jsem dobíhala na poslední chvíli a také jsem se musela ptát. Ale přiznat, že se nedomluvím pořádně anglicky a ještě jsem schopna nasednout do nesprávného vlaku, což už se mi taky kdysi stalo – to po mně nikdo nemůže chtít..!

Yes, it is. Ano je. Je to správný vlak. Ale proč tedy všichni jedeme pozpátku?! Vyjma dvou sedadel, celý vagon lidí jel zády ke směru jízdy. Rozumějte, šlo o vůz, kde pro úsporu místa jsou skoro všechna sedadla obrácena jedním směrem, jako v autobuse. Ale teď jsme jeli pozpátku. (!) Nic příjemného. Nejspíš i proto cizinci znejistěli. Vůz byl jednoduše špatně připojený. Občas do Brna jezdím, ale tohle se mi ještě nestalo. Nebo Vám to připadá normální?! Ve skutečnosti se totiž nikdo nahlas nedivil. Jenom ti Angličané… Nejspíš si připadali jako v Kocourkově..!

Některé situace zažijeme víckrát

Kdysi jsme se ve škole učili o čemsi jako generační spirále.Pochopila jsem to tenkrát tak, že se vše opakuje, neustále se naše životy točí dokola. Mění se jen čas, čas přibývá, situace jsou stejné. Nezáleží na tom, zda jsem to tenkrát pochopila dobře nebo ne, protože já vidím tu spirálu, moje teorie funguje. Vše se periodicky opakuje.

Jsem dítě
Babička strašně špatně slyší, vím, že na ní musím mluvit hodně nahlas, pomalu, jasně stručně a takto se musím chovat od té doby co ji znám, od mého narození. Komunikace se omezuje jen na strohé věty, často se opakující, aby se zjistilo, zda babička pochytila hlavní smysl sdělení. Při opakování se občas zjistí, že ne a vracím se znovu na začátek. Zkouším to trochu jnak.
„Neječ tolik, já Tě slyším, ty máš takovej vysokej pronikavej hlas…“ Hudruje babička.

Poté se s ní snaží domluvit její syn. Trpělivosti má málo, stejně jako času, o to více je v babičině hlavě větší maglajz. Chvilku trvá, než syn pozná, že on mluví o koze, ona o voze. Představa, že musí začít znovu ho vynervuje ještě víc. Řve jednotlivá slova, která si má babička poskládat dohromady. Slova rozumí, ale poskládá si je jinak.

„Tak si vem sluchátka, když neslyšíš, kdo se pak s tebou má domluvit.“ Rozčiluje se syn.
„ Já slyším, to ty blbě mluvíš, něco si brbláš pod fousy….“ Nedá se babička.

Jsem dospělé dítě
Babičky syn poslouchá rádio, ucho nalepeno na reproduktoru. Zprávy Radiožurnálu jsou slyšet ve všech pokojích bytu, když jsou otevřená okna, slyší ho i děti, co si hrají venku. Kdyby to nebyl Radiožurnál, mohly by si za domem dělat dýdžinu.

„Dojdi do sklepa pro brambory.“ Říká manželka babičinýho syna.
Babiččin syn zesiluje rádio a lepí ucho ještě víc k repráku, mhouří oči, je vidět, že se musí strašně soustředit, aby slyšel jen to z rádia a ne manželku.

„Slyšels?“ Zesílí manželka když vidí, že se nic neděje.
„Co?“ Ptá se babičin syn.
„Brambory.“ Řekne rezignovaně a heslovitě manželka.
„A co s bramborama?“ Diví se babičin syn.
„Přinést ze sklepa.“ Odpoví manželka důrazně a tváří se unaveně a vyčítavě.
„Ty si to tak huhláš pod fousy…“ Nedá se syn babičky.
„Možná bys potřeboval sluchátka.“ Naznačuje jemně manželka.
„Na co, furt tady něco meleš a já skoro neslyším to rádio…“, dodává.

A připomínám, mimo bijáků existují i divadla

Ano, je to přesně tak, jak říká nadpis. Mimo bijáků existují i divadla. Takové ty budovy plné úžasných lidiček – herců, kteří, a to teda jako že fakt jo, před vámi vystřihnou jakýkoliv příběh, že budete čubrnět. Je mi jasný, že teď spousta z vás čtenářů kroutí hlavou, jako že fakt ne a na Hollywood žádný divadlo a herci nemají, ale já vám říkám, že mají.

Divadlo je prostě kumšt. Žádné oblbování diváků miliónovými triky, deseti tisíci zkažených nikdy nepoužitých záběrů, dubléry a hvězdičkami s protekcí. Divadlo je pouze čistá práce se značným množstvím herecké invence, která se odehrává v reálném čase před očima reálných diváků.

divadlo

Ne, stále nevěříte? Ale ano, budete muset, dnes jsem totiž na jednom takovém představení byl, a tak vím, o čem píšu. Pět herců toho během dvou hodin zahrálo víc, než tisícihlavý dav umělých komparzistů v americkém velkofilmu. Ano, těchto pět divadelních herců, pobavilo a k zamyšlení přivedlo zúčastněné diváky lépe, než jakýkoliv americký film z poslední doby.

A navíc, na kvalitní divadlo se na rozdíl od úlisných kousků stříbrného plátna nepodíváte ani z počítače. Všem kdo divadlo navštěvují, nebo o něm jen slyšeli je totiž nad slunce jasné, že kouzlo divadelního představení je pouze v tom pomíjivém okamžiku současnosti, kdy jej herci hrají. Kdykoliv později ze záznamu to již není ono a pokud jsou mezi vámi tací, co znají divadlo pouze ze záznamu, vězte, že vůbec nevíte, co to divadlo vlastně je.

Divadlo je život, divadlo je to co bylo před filmem a to co bude i po filmu. Divadlo se nedělá pro peníze jak je tomu u filmu. Divadlo se dělá s lásky k umění a pro diváka. Divadlo se dělá kvůli vám a tak pokud dostanete někdy nápad, zajít do kina. Zkuste si vzpomenout a zajděte raději do divadla. Myslím, že budete mile překvapeni.

Výborný vtip o blondýnách

Před chvílí mi do mailové schránky spadnul výborný vtip o blondýnách. Nebo alespoň mě se líbí, tak bych se rád o něj s vámi podělil a tím vám zpříjemnil středeční podvečer ;-). Autora vtipu neznám, ale pokud by se mi přihlásil, byl bych rád.

Blondýna sedí doma naštvaná, že je bez peněz a přemýšlí, jak by k penězům přišla. Vtom ji napadne únos dítěte. Hned běží před školu, kde si vyhlídla prvního hezkého kluka a spěchá s ním domů. Doma usedne ke stolu a píše anonym:

Milá maminko dnes jsem ti unesla syna a chceš li ho ještě vidět tak dej do igelitky 1 000 000,-Kč a nech mi je zítra v 16.00 v centru u kašny.

Blondýna zalepila obálku, předala ji klukovi a poslala ho s ní domů.

Na druhý den běží ke kašně a tam igelitka s milionem a dopisem.

V tom stálo:

„Milion Vám posílám jako výkupné, ale můžu Vám říct, že my blondýny bychom si takové sviňárny dělat neměly!“

(autor neznámý)

Fejeton – malá lekce z českého jazyka a literatury

Tento příspěvek jsem napsala, protože si myslím, že je potřeba vám něco vysvětlit a to, co je fejeton. Už dříve jsem si všimla, že si buďto nevšímáte kategorii – žánrů, v jakých jsou naše příspěvky zařazeny, a nebo nevíte, co si pod daným žánrem představit. Pak článku a ději v něm popisovaném přikládáte trošku jiný význam, než ve skutečnosti má.

O fejetonu

Slovo fejeton vzniklo z francouzského feuilleton, což znamená lístek, nebo taky poznámka pod čarou.

V dnešní době se v tisku objevují i dílka s označením fejeton, ale zdaleka nesplňují to, co má fejeton splňovat. Jak se v tom pak mají děti a studenti vyznat, když se před psaním domácího úkolu inspirují fejetonem nefejetonem?

Abych se mohla pokusit vysvětlit co je fejeton, musím zabrousit nejříve trochu jinam.

Žurnalistika se rozděluje na dva žánry: zpravodajství a publicistika.

Zpravodajství – autor informace vyhledává, zpracovává a předává lidem. Zpravodajství tedy je objektivní, rychlé, vyvážené. Autor čtenáři nesděluje svůj názor na věc. Např. Neprotěžuje ani jednu stranu sporu, nesděluje čtenářům, jak by situaci řešil on. Zpravodajstvím by měly být zprávy v televizi, novinách, dnes i na internetu.

Publicistika – autor k informacím, či událostem dodává svůj názor a někdy se i snaží ovlivnit názor čtenáře – přesvědčit ho o své pravdě. Publicistické žánry: esej, reportáž, recenze, komentář, rozhovor, fejeton, sloupek a další.

Fejeton je krátký literárně publicistický žánr. Je psán s humorem, ironií, sarkasmem, nadsázkou a musí být zakončen pointou.

Autor může polemizovat o dané problematice, snaží se čtenáře získat na svou stranu.Takto napsaný fejeton se nazývá polemický.

Autor se i může ptát na názory čtenářů, vyzývá je k zamyšlení, ptá se na jejic názor. Tento fejeton se nazývá beseda.

Nejčastěji užívaný fejeton je satirický, je plný nadsázky, vtipu i ostrých slov. Bojuje proti lidské hlouposti, pověrám i nevěrám:-), míří do svědomí čtenářů.

Fejeton se vždy týká jednoho tématu, jedné myšlenky. Cílem fejetonu je čtenáře pobavit a dovést k zamyšlení.

Zde publikujeme mnoho příspěvků jako fejetony. Fejeton je subjektivní žánr. Subjektivní se ale nerovná pravdivý. To mi objasnila lektora tvůrčího psaní – Markéta Dočekalová.

Je-li text subjektivní, znamená to, že je na věci a problémy nahlíženo očima autora, jeho viděním a cítěním a vše je filtrováno přes jeho duši a životní zkušenosti. To je subjektivní text. A takový text může být naprosto pravdivý, ale také nemusí, čili to s pravdivostí nebo-li objektivností textu nemá vůbec nic společného.

Často místo zamyšlení nad pointou, nebo „co tím autor chtěl říci“ čtenáři přemýšlí nad tím, co ten LuFa, Dena, Marcela nebo já jsme asi za člověka, jak můžem toto říci, z onoho si dělat legraci a ono zlehčovat. Opravdu, fejetony musí být subjektivní, mohou být i pravdivé – tedy z autorova života, ale nemusí. A často nejsou, to by pak čtenáři o autorech věděli moc. To je asi to co jsem vám dnes chtěla říci.

Za sebe přiznám, že plno věcí jsem někde slyšela – v restauraci, ve vlaku, od dětí. Málo z nich jsem osobně prožila. Inspirace je všude, stačí jen ji sebrat a dát na klávesnici.

Zaručené správný fejeton (zkontrolován lektorkou):

Rodičák

Na záletech

Ztracená láska

V té době byly počítače velké jako tělocvična a právě v té době jsem se poprvé vážně zamiloval. Po 5 letech od války a skoro 7 letech války, pokud budeme brát za počátek třicátý osmý rok. Ten rok jsme hodili přes palubu Československo. Ono, co se taky dalo dělat. Opilcům a bláznům se neodporuje.

***

Ona se jmenovala Margarita a byla imigrantka ze Španělska. Nádherná, vášnivá jako horká letní noc.

Jednoho dne se to muselo stát, přišel jsem o ni. Jen jsem to zatím vůbec nevěděl. Byl to dlouhý vztah, ve kterém se ani jeden z nás nemusel omezovat. Vždy udělala vše, co jsem chtěl a naopak, pokud jsem ji mohl v něčem vyhovět, udělal jsem to.

Ten den byl nádherný pátek, přišel jsem k ní a vůbec jsem si neuvědomoval, že se dnes vidíme naposled. V tak krásný den by to opravdu nikdo nečekal.

Pak jsem byl z nenadání odvolán, ztratil jsem ji z očí. Vrátil jsem se až o čtyři dny později. Ona nikde, hned mi to došlo, někdo ji musel ukrást, unést… Ale proč? Měla snad v sobě něco, o čem jsem nevěděl? Byla snad někomu nepohodlná? Bude chtít někdo výkupné? A jestli ano, kolik?

***

Mnoho otázek a žádné kloudné odpovědi. Musel jsem si sednout, abych se nezhroutil. Byla to pro mě velká ztráta. Ten den jsem již nebyl k ničemu, jen jsem seděl, kouřil a přemýšlel, komu to mohlo prospět. Komu? Museli to udělat oni, ano ONI. Zvedám telefon a vytáčím číslo, které jsem si kdysi vryl do paměti právě pro takový případ. Nikdy mě však nenapadlo, že ho opravdu využiji.

Na druhé straně to zapraská a ozve se hlas. Slyším jej jako z velké dálky. Diktuji co se stalo, některé věci musím opakovat vícekrát. Osoba na druhé straně si vše pečlivě zapisuje. ‚Ztracená láska.‘ „Jasně, hned k Vám někoho pošleme. Jen, jste si opravdu jist tím, co se ztratilo?“ „Ano, jsem.“ Opravdu , během chvíle tu byli. „Tak nám popište, jak vypadala.“ Vše jsem jim popsal, koukali na mě celkem nechápavě. Pak se mě ještě zeptali na její původ. Odpověděl jsem podle pravdy, je z kontinentu…. Poslední jejich otázka zněla nějak v tom smyslu, jestli jsem si opravdu jist tím, co se ztratilo. Znovu odpovídám ano. Už jen nevěřícně kroutím hlavou a vzdychám „Ztratila se páska, ztratila se páska, páska.Co je na tom tak zvláštního? Páska se zálohou všech šifer používaných nacisty.“

V tu chvíli se na mě jeden podíval a řekl „Ahá, my tady přijeli hledat ztracenou lásku. Pane majore, víte, už jsme si mysleli, že jste se zbláznil. To je jiná…“

***

Zapálil jsem si další modrou galuisku a šel si zavolat. Volám Margaritě, ale na druhé straně to stále nikdo nezvedá………


Další skvělé povídky naleznete v kategorii povídky.

Plugoo v češtině

A je to tady, výborný webový kecálek Plugoo v češtině. Jak se říká, když se chce, všechno jde. Na samém počátku roku 2008 jsem se v příspěvku Plugoo – překlad do češtiny, zmínil o právě probíhajícím překladu, do kterého jsem se zapojil. Před pár dny pak byla první verze překladu zveřejněna na domovských stránkách Plugoo. Nyní už jen zbývá dopřeložit FAQ, který je pro teď stále v angličtině a poté udělat konečnou revizi celého překladu.

Plugoo česky

Jak jsem z přispěvatelských stránek a nedávných změn zjistil, překladu se krom mě účastnil Standa, Jarda a Martidlo. Tímto všem doposud zúčastněným děkuji. Snad se brzy zvládne i FAQ a revize překladu.

Česky mluvícím uživatelům pak přeji snadnější užívání Plugoo. Případně chyby a nedostatky překladu pak můžete hlásit zde v komentářích.

Související odkazy:

Plugoo, online chat na váš blog

Plugoo v samostatném okně