Díky autorce, Kláře Antošové, vám mohu přinést další hezký fejeton. Tentokrát na aktuální téma, šikany ve školách.

Rodičák

Je podzimní ráno, naše sídliště je prázdné a tiché. Děti už jsou ve škole, rodiče v práci a důchodci v Tescu – dnes začíná nový leták.

***

V autobuse zachycuji rozhovor dvou mladých babiček za mnou, už se úspěšně vracejí s igelitkami Tesco.

„Naše malá měla včera rodičák, představte si, že tam prý mají šikanu!!!!“ Spustí jedna.

Druhá paní se ptá: „A v kolikáté třídě že je?“

„No ve druhé, teprv ve druhé a už tam šikanujou, to za nás nebylo, vopravdu dneska ty děti…..“

V duchu si vzpomínám na šikanování u mě ve školce, malá Jolanka byla nejen nejmladší, ale i nejmenší, dovolovali jsme si na ni všichni, hračky jsme ji brali, když se chtěla houpat na koníku, mohla jen za podmínky, že u toho bude zpívat a tleskat, což se jí – tříleté holčičce bohužel nedařilo a padala. Dělali jsme to všichni, byli sme neskutečně sehraný tým.

Zachycuji další slova rozhovoru rozhořčených babiček.

„Děti se prý bojí hlásit a odpovídat správně, o přestávce je prý už radši učitelka hlídá, ani neodchází ze třídy. Největší sígr je prý Lukeš, ten začne a stáhne k sobě ostatní.“

„Není to ten Lukeš, jak jeho maminka má ten kadeřnický salon?“ Ptá se druhá babička.

„No to víte že je, je vidět že má všechno čeho se mu zachce a pak se toho dožaduje i ve škole. To víte, rodiče vydělávaj peníze a o klukoj nemaj ani ponětí. Maminka když to tam včera slyšela, tak se rozbrečela, vůbec tomu nechtěla věřit.“

***

Blížím se k z paneláku svého dětství, dole u zvonků stojí na špičkách chlapeček a vzorně mluví do domofonu:“Dobrý den, půjde Jirka ven?“

Odpověď se mu dostává rázná: „No to teda nepůjde, po včerejším rodičáku má zaracha.“

Hošíček rozčileně kopne do spadlého kaštanu a odchází.

Nyní jdu k domofonu já, hledám ten správný zvonek a tu mě do očí bouchne: Lukešová – Kadeřnictví. Podívám se do prosklených dveří, v odrazu vidím své vlasy, nic moc. Zvoním na zvonek, a ptám se zda se mohu objednat. Paní Lukešová mě bere ihned. Když mi dá na hlavu barvu, jde telefonovat.

„Ta učitelka si na něj zasedla, musíme ho dát do jiné školy…“Slyším útržky rozhovoru. Hlas paní kadeřnice je zoufalý až hysterický, je mi nepříjmené to slyšet, zní až plačtivě.“Jestli to tahle půjde dál, ta učitelka mi odláká všechny zákaznice, dnes měla přijít ta stará paní, babička jeho spolužačky a nepřišla, ani nezavolala. To nikdy neudělala. Přitom ji vždy dávám tak dobrou cenu, že vlastně dělám zadarmo, náš Jiřík má tu její vnučku tak rád…“

(pozn. LuFa: Pokud se vám fejeton líbil a chcete se zde do budoucna setkávat i s dalšími, dejte to prosím vědět v komentářích. Díky.)