Lukáš Faltýnek a autoři

Byl květnový pátek, Česko vyhrálo se Skotskem a to byl ten páteční důvod, proč nejít po fotbale domů, ale dál, pokračovat po čerstvě opravených zahrádkách, tu si dát jedno, tu druhé, a užívat páteční lehkosti širého nebe.

„Lído, vyhráli jsme, tak já ještě nepůjdu domů, jo? Co malá, dobrý, viď? Tak díky, já nevím kdy přijdu, ale přijdu.V noci, ráno, v pondělí nebo v březnu“ Volám matce svého dítěte. Devět měsíců předtím, než se narodila, bylo taky takhle krásně, ale bohužel ten den se fotbal nehrál, takže jsem trávil večer s Lídou. Pod širým nebem. Na Silvestra s námi jíž Lída nejela, kdyby to tam na ní zrovna přišlo, neměl by se tam kdo o ní starat a kdo ji odvéztr. A stejně už pak vůbec s námi nikam nechodila, když nemohla pít. Jo, její těhotenství byla strašná pohoda, měl jsem volnost. Kdykoli jsme si s klukama vzpomněli, že chceme někam jet, byla připravena nás odvést, ve dne, v noci.

„Jonáši, kde máš Emu? Jde s námi nebo ne?“
„Jo, už jsem ji volal, jdou s námi, holky už se vypravujou.“ Hlásí s radostí v hlase Jonáš, že bude manželka po jeho boku celý večer. Bere si s sebou i Jáju, takže bude naprosto spokojená a bude plná dobré nálady a optimismu. Jonáš už přesně ví, jak pohodový večer to bude, Ema je nejradši obklopena kamarádkami, kamadády. Pak je úplně jiná, pak je to to slunce, které poznal před 7 mi lety, v ordinaci.

Ubíráme se na velkou zahrádku, bude nás hodně, musíme vychytat velký stůl. Jediný velký stůl, který tam je prázdný, ale ve skutečnosti prázdný není. V rohu sedí mlaďoučká blondýnka. Kočička totální.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Přidat komentář

V té době byly počítače velké jako tělocvična a právě v té době jsem se poprvé vážně zamiloval. Po 5 letech od války a skoro 7 letech války, pokud budeme brát za počátek třicátý osmý rok. Ten rok jsme hodili přes palubu Československo. Ono, co se taky dalo dělat. Opilcům a bláznům se neodporuje.

***

Ona se jmenovala Margarita a byla imigrantka ze Španělska. Nádherná, vášnivá jako horká letní noc.

Jednoho dne se to muselo stát, přišel jsem o ni. Jen jsem to zatím vůbec nevěděl. Byl to dlouhý vztah, ve kterém se ani jeden z nás nemusel omezovat. Vždy udělala vše, co jsem chtěl a naopak, pokud jsem ji mohl v něčem vyhovět, udělal jsem to.

Ten den byl nádherný pátek, přišel jsem k ní a vůbec jsem si neuvědomoval, že se dnes vidíme naposled. V tak krásný den by to opravdu nikdo nečekal.

Pak jsem byl z nenadání odvolán, ztratil jsem ji z očí. Vrátil jsem se až o čtyři dny později. Ona nikde, hned mi to došlo, někdo ji musel ukrást, unést… Ale proč? Měla snad v sobě něco, o čem jsem nevěděl? Byla snad někomu nepohodlná? Bude chtít někdo výkupné? A jestli ano, kolik?

***

Mnoho otázek a žádné kloudné odpovědi. Musel jsem si sednout, abych se nezhroutil. Byla to pro mě velká ztráta. Ten den jsem již nebyl k ničemu, jen jsem seděl, kouřil a přemýšlel, komu to mohlo prospět. Komu? Museli to udělat oni, ano ONI. Zvedám telefon a vytáčím číslo, které jsem si kdysi vryl do paměti právě pro takový případ. Nikdy mě však nenapadlo, že ho opravdu využiji.

Na druhé straně to zapraská a ozve se hlas. Slyším jej jako z velké dálky. Diktuji co se stalo, některé věci musím opakovat vícekrát. Osoba na druhé straně si vše pečlivě zapisuje. ‚Ztracená láska.’ „Jasně, hned k Vám někoho pošleme. Jen, jste si opravdu jist tím, co se ztratilo?” „Ano, jsem.” Opravdu , během chvíle tu byli. „Tak nám popište, jak vypadala.” Vše jsem jim popsal, koukali na mě celkem nechápavě. Pak se mě ještě zeptali na její původ. Odpověděl jsem podle pravdy, je z kontinentu…. Poslední jejich otázka zněla nějak v tom smyslu, jestli jsem si opravdu jist tím, co se ztratilo. Znovu odpovídám ano. Už jen nevěřícně kroutím hlavou a vzdychám „Ztratila se páska, ztratila se páska, páska.Co je na tom tak zvláštního? Páska se zálohou všech šifer používaných nacisty.”

V tu chvíli se na mě jeden podíval a řekl „Ahá, my tady přijeli hledat ztracenou lásku. Pane majore, víte, už jsme si mysleli, že jste se zbláznil. To je jiná…”

***

Zapálil jsem si další modrou galuisku a šel si zavolat. Volám Margaritě, ale na druhé straně to stále nikdo nezvedá………

2 komentářů

Byl podzim roku 1985, už několik dní jsem byla připravována na skutečnost, že budu „pár dní“ doma jenom s tátou, protože máma pojede s tetou do Maďarska. Bylo mi divné, proč jede máma bez nás, proč jede na podzim, kdy u Balatonu bude asi zima a navíc, proč jede s tetou.

Teta jednoho večera dorazila k nám domů. Tak mi došlo, že druhý den nebude doma ani teta ani máma. Společně spolu pekly štrůdl. Štrůdl pak dávaly od krabic od tehdejších dvoupatrových bombonier. Ještě předtím, než přišel do krabice štrůdl, proběhla úprava krabice. Tedy úkol pro mě.

„Vem si čtvrtku a vystřihni obdélník ve velikosti dna týhle krabice.“ Dostala jsem instrukce.

Jelikož to byl samostatný úkol, jala jsem se ho zodpovědně. Přinesla si celý penál, pravítko, tužku, nůžky a pustila se do práce.
„Nevadí, když to bude vokousaný?“ Ptám se, než začnu stříhat, protože vím, že stříhání je moje slabina.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů

Průběh Štědrého dne se rok co rok opakuje.

Odpoledne mě z mého pokoje vyžene vánoční Kája Gott, který se rozplývá nad Vánoci u našich sousedů. Sousedům se rok od roku zhoršuje sluch, takže jejich „Kája“ letos překřičel naše „Štastný kluky“.

U večeře se děda jako každý rok diví co ten kapr má ale kostiček a že to snad ani není možný. Babička říká, že bez kostiček by to nebyl kapr. Po jídle obvykle vyleje na babičin vánoční ubrus vodu nebo pivo. V případě piva objasní, čí to je vina. Většinou babičky, protože jak mu pivo podávala, rozkvedlala ho a proto teď pěnilo víc než obvykle.

Časy, kdy jsme museli hlídat děti, aby si z pod stromečku braly jen dárky s jejich jménem už pominuly. Nyní musíme hlídat dědu, patrně ve vidině, ať už to vše má „rychle za sebou“ se jak první vrhá pod stromeček a podává dárky. Ovšem už u třetího zapomene, že jsou popsané a vrhne se do rozbalování čehokoli. Pokud není „ježíšek“ přítomen, přijde se na to jen v případě, že se začně podivovat nad danou věcí, jestli to není „dámské“, nebo jestli to „ježíšek“ nepoplet. Případně se nahlas chválí, že byl nějaký hodný, že má tolik dárků. Pak je to jasný.
Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

5 komentářů

Ježíšek má před Vánoci hodně odpovědnou práci. Musí přečíst všechna přání, vyhodnotit zda je intenzita zlobení v souladu s požadovanými dárky, ty pak musí obstarat ve správném množství, velikosti, barvě. Když vše sežene, většinou se mu uleví, oddechne si, dárky schová a dále sleduje střídavé zlobení a dobré skutky dětí. Balení dárků nechává až na poslední chvíli, což mu už nejednou připravilo starost navíc.

Většina oken paneláků už je tmavá, v jednom patře se svítí.
V obýváku je spousta papírů, mašlí, jmenovek a mezi tím mamka. Je předštědrovečerní noc, poslední šance, kdy zabalit dárky, které „vyzvedla“ od Ježíška, ten už neměl čas ani sílu dárky zabalit. Mamka vypadá poněkud znaveně, ale každý dárek balí se vzpomínkou na toho, komu ho už zítra Ježíšek přinese. Často se i pousměje, její dcerka už spí, věří tomu, co jí bylo řečeno: “Tomu, kdo je celý rok hodný, Ježíšek zítra večer přinese dárky, o které si napsal.“

Náhle se pootevřou dveře dětského pokojíčku, malá ospalá holčička, s vlásky přes oči, si to šine přes chodbu přímo k obýváku. Mamka je úplně tuhá a v němém úžasu jen kouká, co bude následovat. Holčička ovšem přímo před vstupem do obýváku zahne k toaletě. Při otevírání dveří se podívá do obýváku, oči mamky a dcerky se setkají, pro holčičku je to patrně neobvyklý pohled, ale rozespalost a potřeba, proč vstala z vyhřátého pelíšku ji táhne dál na záchod.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Jeden komentář

Když jsem si to v místní sídlištní hospodě kráčela s půlitrem mé oblíbené Kofoly, potkala jsem spolužačku. I přesto že nesla tři piva, jsme se zastavily a prohodily pár slov. Řeč padla i na děti.

„Kde máš teď přes léto holky?“ Ptala se mě Martina.
„U babičky a dědy, mám klid, někdy až moc.“ Odpověděla jsem.

„ Já taky, naše Jana je u táty a pak jede na dva tábory. Je to teda drahý, ale zas holka už je v pubertě, tak aby se mi tady někde nepoflakovala s kdoví kým a dělala kdoví co.“ Svěřuje se Martina.

„Ta moje větší jede taky na tábor a drahý to teda je, jede na taneční soustředění. Chodí tady na hip hop.“

„ Fakt?“ Rozzáří se Martina. „Tak to pojedou spolu.“

„ No, já mám z toho trochu strach.“Přiznávám. „ Kája jede poprvý, je to takovej pytlík mrňavej. Nevím jak to zvládne.“

„Neboj, řeknu tý naší, ať na ní dohlídne, ale na nějaký stejskání nebude mít čas.“ Konejšila mě Martina a konečně donesla piva žíznivým rodičům.

************

Zítra přijede Kája domů, těším se na ní moc, říkám si před spaním. Škoda že musím být v práci a půjde ji vyzvednout táta. Musím mu to ještě připomenout. První dny stále volala že chce domů, je to posera, říkám, si a usínám.

„Martina volá“ Ukazuje se mi na mobilu. Co že si vzpomněla, proletí mi hlavou.
„ Ahoj“ Říkám trochu překvapeně.
„ No čau, prosím Tě jsem teď u hip hopu, a Kája má monokla přes celé oko a šrám na tváři jak Brno!“ Chrlí na mě Martina.

Mlčím.

„Ptala jsem se na to naší Jany a řekla jen, že se jí asi stejskalo a že spadla v lese. Ta jizva na tý tváři jí asi zůstane.“ Pokračuje dychtivě Martina.

„ Hmm tak díky za info, já o ničem nevím.“ Říkám asi dost zaraženě, Martina se urychleně rozloučí.

Večer se přivítám s holčičkou, vypadá fakt otřesně, opravdu má monokla a velkej řezanec na tváři.
„ Cos proboha dělala?“ Ptám se.
„ No nic, narazila jsem do stromu.“ Odpověděla mi rychle.
„ Jaks mohla narazit do stromu, copak jsi ho neviděla?“ Ptám se nechápavě dál.
„ Normálka, běžela jsem.“ Ukončila výslech Kája a odešla.

************

O pár dní později jsme spolu ležely při ohromné bouřce v jedné posteli. Hromy blesky lítaly kolem naší chalupy, nebylo to dvakrát příjemné ani mně.

Kája najednou začala mluvit o táboře. Mluvila sama, nepřerušovala jsem jí i když se mi tajil dech a cítila jsem tu největší bezmoc.
Kája opravdu každý večer brečela a starší holky, co s nima bydlela v chatce se jí začaly posmívat.
Později ji začaly zamykat samotnou v chatce. Kája ale vždy utekla oknem a bylo to pro ní docela dobrodružství, oknem utíkala ráda a často taky tady na chalupě. Holky ale jednoho dne dostaly „lepší“ nápad. Zavřely okno i okenice a zamkly ji. V tu chvíli Kája zpanikařila. Okno otevřela a okenici po větším úsilí vyrazila, vyskočila oknem, ale spadla.

Tak se to stalo.

Skončila na marodce. Paní zdravotnici to v breku a bolestech vše řekla, takže do chatky k velkým holkách se už nevrátila. Malý holky ji vzaly rády k sobě a pak už to bylo dobrý.

„ A co to bylo za holky?“ Ptám se? „No velký, sice jsou velký, ale jsou ve skupině B, protože jim to moc nejde, chodí teprv krátce.“
„A jak se jmenujou?“ Zašeptnu.

„No ta jedna, mami, tu jednu znáš, je to Jana, ta od Tvé kamarádky. Ale nesmíš nikomu nic říct, slib mi to, vůbec nikomu to neřekneš, ani tátovi.“

„Slibuju.“ Vydechnu vyčerpaně. Blýsklo se. Snad na lepší časy…….

Jeden komentář

Děda Karafiát dostal ďábelský nápad. Mladí si furt stěžujou na nedostatek financí a on jako bývalý zámečník jim ze svého důchodu moc přilepšit nemůže. Ale teď, když se mu konečně naskytla šance nějaké peníze vydělat, musí se jí držet za každou cenu.

Vcelku je to jednoduchý jak facka. Od Tondy si půjčí videokameru a o víkendu, až mu mladí svěří vnuka, celou akci rozjede. Jestliže se všechno dobře naplánuje, nemůže se nic stát.

“Už by tady měli být,” říkal si děda pro sebe. Sedí na lavičce před domem a nervózně kouká na hodinky.” Co když nepřijedou? Tonda má za půjčení kamery své dvě stovky jisté. Ale co já? Kde ksakru můžou být?” Když v tom se otevřela branka.

“Ahój dědo,” zahájil spontánním výkřikem svůj víkend u dědy sedmiletý Petřík. “Dvakrát se nám cestou pokazil autobus,” volal dál, pokoušeje se vytrhnout mamince z ruky.

“Jsem rád, že jste dojeli v pořádku, Jarmilko.” Říkal děda usmívaje se na Petříka. Celý dvě hodiny se o vás strachuju. Kdyby se vám tak něco stalo. A kde máte Honzu? Skoro tři týdny jsem ho u sebe neviděl. A neříkej, že má moc práce. Takový výmluvy já znám.”

“Skutečně, tati, pracuje, pátky má přesčasový. Každá koruna dobrá. Víš jaký to dneska je. Rodina, dítě, všechno něco stojí. Chceme si koupit pračku a mrazák. Viď, že nám něco přidáš. Honzovy rodiče nám dali šest tisíc.”

“Jo, holka jedna zlatá, peníze, peníze, peníze,” řekl tichým hlasem tak trochu pro sebe děda a pokračoval otočen na Jarmilku.” To víš, přidám. Nevím ještě kolik, ale něco určitě.” Šibalsky se usmál pod vousy.

“Seš zlatej tati, mockrát díky”, řekla radostně Jarmilka a dala mu pusu. “Budu muset letět, za chvíli mi to jede na zpátek. V neděli se tady s Honzou stavíme pro Petříka. Tak se o něj hezky starej. A ještě jednou díky.” Jarmilka odešla.

“To je príma Petříku, že jsi zase u dědy. Mám pro tebe překvapení. Půjčil jsem si od jednoho strejdy kameru a budeme dělat film. Maminka z nás bude mít radost.” Říkal něžným hláskem nic netušícímu Petříkovy děda.

“Opravdový film dědečku?” zeptal se Petřík.

“Jo opravdový,” potvrdil dědeček a pokračoval. “Možná Péťulo, když se nám to povede, uvidíš se v televizi. Ale mamince o tom nesmíš nic v neděli říct. Určitě by se na mě za to zlobila.”

“Neřeknu dědečku. Budeme už teďka filmovat?” Ptal se zvídavým hláskem Petřík a jeho oči zářily.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

9 komentářů

“Jak těžké je odpustit hříchy,
jež byly spáchány
na nás samotných?”

(Karel H.)

Psychiatr Karel H. vyšel do deštivého letního večera ze své ordinace ležící na Mariánském náměstí V Praze 5, kde provozoval privátní psychoterapeutickou praxi, značně rozrušen. Život, o kterém si myslel, že již zná všechny jeho barvy, mu nyní zasadil ránu pod pás. Příčinou byl příběh malého šedovlasého pána staršího data narození, který ho dnes v ordinaci navštívil. Bylo mu pětaosmdesát.

Karel H. by nejraději po konci psychoterapeutického sezení starého pána zabil. Čím by si tak ale pomohl? Za chvíli i tak sejde stařík věkem a jeho by za vraždu zavřeli. Ne, to mu za to nestojí. Stále se s tím ale nemohl smířit. „Proč?“ ptal se celý zbytek pracovní doby. Zamířil k autu.

Cesta domů neprobíhala přes Prahu hladce. třiceti minutová cesta se díky zácpě na jižní spojce protáhla na půl druhé hodiny. Zástupy aut se zdály být nekonečné. Byl vděčný za každý metr, který urazil.

Rádio si dnes k ukrácení dlouhé chvíle strávené v autě nepustil. Na přihlouplé česky a anglicky zpívané písničky o lásce, zradě, odpuštění a bezduché komentáře moderátorů neměl po dnešku náladu. Jediné co si přál, bylo být doma. V rodinném kruhu u své milované ženy Jarmily a sedmnáctileté dcery Káti. Vyzpovídat se jim a to i přesto, že etika jeho povolání vyžaduje absolutní diskrétnost. Nikdy o případech z ordinace doma nemluvil. Teď to potřeboval, jako sůl.

Kolona vozů se úplně zastavila. Dvacet minut se nic nedělo. Karel po chvíli vypnul motor, otevřel dveře a jako mnoho dalších řidičů vylezl ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Zlehka pršelo. Nikomu ze stojících řidičů to však nevadilo.

Po příčině zácpy Karel vůbec nepátral. Jindy by snad ano, dnes ne. Před očima měl stále šedovlasého dědulu s příběhem. Karel ten příběh znal. Znal ho léta a mnohokrát se kvůli němu jako malý chlapec budil. Jak šel čas, vzpomínky zmizely. Objevili se až dnes.

Kolona se pomalu začala dávat do pohybu. Karel otevřel dveře a nalezl zpět do auta. Nastartoval a vyrazil kupředu. Po pěti minutách pomalé, táhlé jízdy odhalil příčinu jejich skoro třičtvrtěhodinového čekání. Byla jím srážka škodovky s nákladním automobilem Liaz. Řidič Liazu vyvázl jistě bez zranění. S pasažéry škodovky to bylo jistě horší. Karel se při pohledu na havárku roztřásl. Bylo toho na něj už tak akorát dost.

***

Doma Karla přivítala Jarmila dobrou večeří a úsměvem na tváři. Nechodila do práce. Chtěla být ženou v domácnosti a tak jí taky byla. Karel s privátní psychoterapeutickou praxí vydělal dost.

“Nevypadáš Karle dobře, stalo se ti něco?” zeptala se jemným hlasem při večeři Jarmila. Takhle zamlklého Karla neviděla léta. Vždy, když přišel domů, byl takový veselý. Řekl ji pár hezkých slůvek typu ‘tobě to dnes sluší zlato’, ‘ani si kočko nedovedeš představit, jak sem se dnes v práci na tebe těšil’ atd. Dnes ji jen suše políbil a cosi nesrozumitelného zamumlal. Byl viditelně mimo.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

2 komentářů

Čas se neúprosně rychlostí hnané gazely nachýlil k sedmé hodině. “Ještě pár řádek a končím,” říkal si pro sebe Patrik, píšící mail své počítačové lásce Kamile.

Seznámili se spolu před necelým měsícem na xchatu. V místnosti „Láska po netu“ se toho tenkrát moc nedělo a tak s radostí uvítal, když ho oslovila neznámá dívka s přezdívkou Pomněnka. Říkala, že je na netu teprve krátce a xchat má spuštěn podruhé v životě. Zeptala se, jestli má čas a byl by ji ochoten vysvětlit některé věci ohledně xchatu. Patrik přikývl a u Pomněnky setrval. Časem se dozvěděl i dívčino pravé jméno a adresu. Byla z Berouna. On z Chebu.

Deset minut po sedmé vypnul Patrik počítač. Ve spěchu se oblékl a bez snídaně uháněl do školy. Začínal o půl osmé biologií. Předmětem, který i s účou tasemnicí, jak jí přezdívali, nenáviděl. Dnes psali test z mutačních změn genotypu. Nic mu to neříkalo. Viděl sice Ostrov doktora Moreaua podle Wellse a dosud mu živě do mysli vstupovala zmutovaná zvířata, ale zmiňovat se o nich v písemce by se neodvážil. Příště bude muset na hodinách dávat lepší pozor.

Test dopadl vcelku dobře. Jestliže z toho, co opsal bude správně alespoň polovina, dostane za tři. Ještě, že má tak chytré spolužáky. Však jim to v matice nebo fyzice oplatí.

Domů ze školy přišel ve tři. Celé dopoledne se nemohl dočkat, až zas spustí počítač a bude si moci s Kamilkou promluvit. Domluveni byli na půl čtvrtou. Nahodil počítač a otráveně pozoroval pomalu nabíhající WINDOWS XP. Firefox naběhl podstatně rychleji. Do schůzky zbývá dvacet minut. Co bude dělat? Horká těla z Inspirace nikdy nezklamala, zabrousil tedy tam.

“Tak která z nich má postavu jak Kamča?” Ptal se sám sebe. Kamilu nikdy neviděl.

Za minutu půl čtvrté čekal nažhavený Patrik v předem smluvené privátní místnosti ‘Miláčkovi’ na Kamilu. Byla přesná, jak švýcarské hodinky Swatch.
Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

12 komentářů

Mike O’Harra byl totálně mimo. Bolela ho hlava. Vše viděl rozmazaně. Místnost, ve které se nacházel, hrála všema barvama. Stůl, doposud stojící v poklidu, začínal tančit. Pomalu se k němu začaly přidávat i okolo stojící polstrované židle. Strop klesal a podlaha stoupala. “Ještě tak pět minut,” říkal si Mike pro sebe “a budu na sračky. Co se s tím stropem ksakru děje?”

Mike se snažil racionálně uvažovat. Zprvu mu to dělalo značné potíže, nepřemýšlel denně. Celej život dělal vše jaksi automaticky. Bylo mu teprve pětadvacet. Život měl před sebou. Co ale viděl nyní, nebylo ani v nejmenším v pořádku.

Jen pár stop chybělo do střetu podlahy se stropem.

“No tak Miku přemejšlej a nelež furt na tý zemi jak slepec na křižovatce, ” snažil se Mike vybičovat k nějaké pozitivní činnosti, která by mu zachránila život. Jeho myšlenky ale moc oduševnělé nebyly. “Jak to jen v tý televizi říkali? Invaze z kosmu spojená s biologickým výzkumem. Brrr, pitvat lidi za živa. Fuj, sou tady a chtěj mě operovat.”

Dveře do Mikeova pokoje se náhle otevřely. Mike k nim pomalu obrátil hlavu. Přes záda mu přejel mráz. Nic hroznějšího v životě neviděl. Ve dveřích stála zrůda, s kterou by si v obludnosti nezadal ani Frankenstein.

Monstrum se vláčným krokem blížilo k Mikovi. Krvavé oči, které se z něho na Mika dívaly nevěštily nic dobrého. Tělo příšery byla kapitola sama pro sebe. Tři ruce, které nesymetricky vystupovaly z kosodélníkového těla o jedné noze se vlnily v rytmu jakési lidskému uchu nepostřehnutelné hudby. Mike už na nic nečekal. Věděl, že jedná správně. Celý malátný se postavil na obě nohy, napřáhl se a celou svou mysl koncentroval do svého omračujícího úderu. Monstrum se svalilo na zem. Mike popadl židli a mlátil s ní zrůdu tak dlouho, dokud se neproměnila v pytel plnej krve. “Co kdybych teď chtěl pitvat já tebe, příšero, “říkal si Mike pro sebe,” jak mě v tom zabráníš?”

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

5 komentářů