Tak se včera Davídkovi dostalo prvních plodů jeho pololetní školní docházky. Ano, všichni co máte děti školního věku víte, ti co je už nemáte, jistě správě tušíte. Pololetní vysvědčení. Zatím nám dělá radost, tak to snad ještě chvíli vydrží ;-).
(Davídkovo pololetní vysvědčení v 1. třídě)
Detail známek:
Držte se Zábradlí, – slogan divadla Na zábradlí. Možná jste si ho všimli v novinách, nebo na plakátech po Praze, nebo jen zde na blogu. Divadlo slaví letos 50 let výročí od první premiéry. K tomuto výročí se před Vánoci konal den otevřených dveří, kde nám byly nabídnuty vstupenky na hru My, hrdinové.
A tak jsem se tam ocitla znovu. Nebudu tentokrát psát o hře, protože byla na můj vkus a náladu příliš vážná. Radši se podívám na groteskní či komediální představení. Možná je to dobou a tento můj subjektivní pocit se stane trendem. Máme toho v životě dost a v kině či divadle si chceme odpočnout, pobavit se.
I divadlo potřebuje svůj marketing a musím říci, že Na zábradlí si jsou toho vědomi a snaží se. Po návratu z divadla mi přišel email s možnostmi slédnutí her – derniér, premiér, či last moment vstupenek za výrazně nižší cenu.
Po loňské Pitztalu jsem letos „dala“ Francii.
Cesta do Alpe d´Huez trvala tak 13 hodin, což je opravdu dálka, ale obě cesty jsme jeli na noc a přežili je.
Alpe d´Huez je středisko, kde z hotelu, či ubytovny vylezete buď rovnou na sjezdovku, nebo alespoň k lanovce, která Vás převeze. Sjezdovky jsou stejně jako všude rozděleny do různých obtížností. I zde se objevují jezdicí pásy pro úplné začátečníky. Pak je tam pár pomiček a cvičných louček. V Rakousku se nazývaly Trottelplatz, v Německu Idiotenwiese a ve Francii byly tyto krátké a ploché loučky nazvány Les Barbars.
Je úterý, proto je zde tradiční nedělní hádanka.
Odpověď na tu z minula je Praha, Novoměstská radnice, u Karlova náměstí. Dárek si jako první přinesl domů Lufa.
Dnes se vrátíme do hor, o kterou rozhlednu se jedná?
Nápověda: Je vysoká 23,5 metrů.
Tak nevím, kolik z vás si toho všimlo, ale téměř celý víkend byl blog rozbitý. Naštěstí ne celý. Pouze přestal fungovat seznam stránek, který vidíte v hlavičce a výpis kategorií v boční liště. Chybka pro čtenáře jistě zanedbatelná. Ne tak ale pro mě, když se o celý systém starám a najednou nemám ani zdání, proč něco jen tak bez zjevné příčiny přestane fungovat. Navíc nejistota, že by se to něco mohlo v budoucnu rozlézt do větší nefunkčnosti mi na klidu nepřidala.
V sobotu jsem na opravu čas neměl. Ráno dospávání z koncertu Hustýho Wimpyho. Večer pak návštěva středověké krčmy v Dětěnicích. Problém jsem tedy začal řešit v neděli ráno.
Důkladná analýza problému a přesné zjištění toho, co přesně mi nefunguje mi zabrali téměř celé dopoledne. Pátrání potom, jak nefunkčnost opravit pak část odpoledne. Bohužel, k příčině chyby samotné jsem se toho moc nedozvěděl. Nakonec jsem jel došel k tomu, že chyba není vůbec na moji straně, ale na straně hostingu. Podíval jsem se na WordPress blogy přátel, kteří hostují u stejného poskytovatele a narazil jsem na stejnou nefunkčnost. Toto mě ujistilo, že chyba bude skutečně na straně hostingu, tak jsem se rozhodl, napsat provozovatelům v pondělí ráno mail.
Než jsem se k napsání mailu dostal, vše začalo na blogu fungovat jak má. Kde byla přesná chyba nevím. Pouze si říkám, že v tomto případě by bylo lepší, nechat problém na blogu vyhnít a věnovat se přípravě a zveřejnění nedělní foto hádanky (kvůli popsaným technickým problémům bude později).
A proč vyhnít? Párkrát jsem se již s tímto termínem v souvislosti s neodkladnou potřebou některé problémy řešit setkal. Nech to vyhnít, říká se a myslí se tím, však ono se to samo vyřeší. Občas to zafunguje, občas ne?
Jaký je váš názor na to, nechat věci vyhnít? Čekáte u některých problémů, že se samy vyřeší? Jak dlouho?
Kdo by řekl, že se budeme ještě v pátek v hospodě místo politiky a ženskejch bavit o počasí. Tedy o počasí? Ano, o počasí, ale ne tak docela.
Rosničku jistě netřeba představovat. Dědula, sedmdesát let, co se týká předpovědi počasí, úkaz k neuvěření. Kam se hrabou študovaní meteorologové. Desítky chytrejch přístrojů, cizejch slov, ale skutek utek. K čemu je obyčejnýmu člověku cyklóna, výběžek vyššího tlaku, zvlněná, či podružná studená fronta, když za prvý stejně moc nemá páru vo co de a za druhý nemá jistotu, zda zejtra bude slunečno, či bude lejt jak z konve.
Rosnička byl jinej kabrňák. Prostě jak řekl, tak skutečně bylo. Nikdo, včetně Rosničky, nevěděl, jak to dělá. Zřejmě dar od Boha. Zaslouženě mu již více než deset let patřila nejsledovanější televizní relace, předpověď počasí. Denní sledovanost ke třem miliónům diváku. Na předpověď počasí víc než slušný. Žádný lži a lidi se dívaj. Navíc, díky Rosničkovu veselému, dědulovsky rozzářenému úsměvu, sledovali relaci počasí s rodiči mnohdy i děti. Atraktivitu pořadu navíc zvyšoval živý přenos. Žádná předtáčka.
Vše šlo víc než dobře. Teda až do tohoto pondělí. Osudného Rosničkova přežbleptu, který rozpoutal nevídanou lavinu stížností diváků a pozastavení relace samotné.
Posuďte sami. Rosnička se dostal k víkendu a z úst se mu vydralo, „po velmi horkém pátku bez deště očekávejte nad územím celé republiky promrdanej víkend“ a snad jako by si toho nevšiml normálně pokračoval dál. Čeho si však nevšiml Rosnička, toho si všimli diváci.
Po zveřejněné pozvánce na Hustého Wimpyho (Pornofolkový Hustej Wimpy v pátek 23.01.2009 v Hradci Králové) jistě bude nemalý počet zajímat, jaký Hustej Wimpy byl. Tak tedy, perfektní. Pokud se sem někteří z návštěvníků dostanou, jistě v komentářích potvrdí.
Z koncertu jsem pořídil záznam Wimpyho pecky Hymna Chelsea, tak se můžete podívat a zaposlouchat.
Pokud vás Hustej Wimpy zaujal, určitě navštivte jeho domovské stránky: http://www.hustejwimpy.cz/.
Na závěr se musím ještě pochlubit, že jsem si z koncertu odnesl jednou super Pornofolkové trčko. Paráda.
Jak jsem v minulém příspěvku psal (Windows jsou děravé řešeto, vhodný čas přejít na Linux), s Windows jsou jen problémy. Potvrdil mi to i taťka, který minulý týden přišel s tím, že by chtěl čímkoliv nahradit legálně zakoupené Visty. No, je to škoda, na druhou stranu ho v tomto docela chápu. Sám bych Visty na počítači také nechtěl.
K nahrazení Vist jsem použil před krátkým časem vydaný Mandriva Linuxu 2009 CZ. Spolu s čtyřmi DVD, na kterých je v úhrnu uložených 25 GB dat, vydání obsahuje, výbornou zhruba čtyř set stránkovou instalační a uživatelskou příručku. No, rozsahem a stylem psaní spíše brožovanou knihu.
Ač je instalace Linuxu v mnohém jednodušší, než instalace Windows, mnozí začátečníci z ní mají neoprávněný strach. Tohoto si je vědom i zkušený autor knihy, Ivan Bíbr, a na prvních zhruba šedesáti stranách vás strachu z instalace zbaví. Za velmi přínosné, především pro nového uživatele, považuji řádky věnující se rozdělení disku. Ne skutečně se dělení disku ani při již nainstalovaných Windows nebojte. Pokud vše uděláte jak je psáno, o data nepřijdete.
Hned po instalaci se kniha věnuje prvnímu startu systému. Vysvětleny jsou základní činnosti, jako přihlášení a odhlášení uživatele do/ze systému. Přiblížení účtu administrátora. Dále pak řešení možných problémů s grafickou kartou.
Dále následuje kapitola objasňující základy práce v Linuxu. Těm kterým doposud zůstávali utajeny významy klíčových slov jako KDE, Gnome budou vysvětleny. Ano, jedná se o grafická prostředí. Z KDE se kniha věnuje především jeho čtvrté verzi, kterou se společnost Mandriva snaží prosazovat. V knize je ukázáno jak se v jednotlivých prostředích pohybovat za pomoci myši, což ocení především začátečnici. Pokročilým pak přijdou velmi přínosné text prolínající klávesové zkratky.
Po zvládnutí základních uživatelských činností v grafickém systému se můžete vrhnout na jednotlivé aplikace, které jste z instalací obdrželi. Ano, Linux nejsou chudá Windows s kterými tak maximálně dostanete poznámkový blok, děravý Internet Explorer, jakési nevyvinuté dětské kreslítko a slabý video přehrávač. Linuxové distribuce jsou v tomto jiné a většinou hned po instalaci obsahují velkou škálu velmi kvalitních programů.
Téměř měsíc uplynul od Vánoc, když se Davídek zeptal Gabči, zdali ji může něco říct. Kdo by čekal, že ještě bude řešit Ježíška. Ale řešil.
Lukáši, něco ti musím říct, přiběhla ke mě Gabča a vedla mě do ložnice. „Davídek ve škole zjistil, že Ježíšek neexistuje, tak jsem mu to potvrdila a řekla, aby to neříkal Lucince. No, řekne ti to sám.“.
Za chvíli ke mě přišel Davídek a tajemně se na mě zadíval. Pak spustil. „Tatínku, víš, Ježíšek neexistuje.“ Zkoumavě si mě prohlížel a čekal odpověď.
„Proč Davídku myslíš, že neexistuje?“ Zeptal jsem se.
„Ale jo tatínku, Ježíšek existuje, ale jen ten na nebi. Ten co dává dárky neexistuje.“
„Aha Davídku, a kdo tedy dává dárky, když ne Ježíšek?“
„No, přece maminka.“
„Hmm, maminka. A jak to Dádo víš?“
„Říkal mě to Míša“ Míša je Davídkův spolužák. „Dostal empétrojku a obal našel ve skříni.“
„Hmm, tak to asi bude pravda.“ Řekl jsem.
„Jo tatínku, je to pravda, jen to nesmím říkat Lucince, abych ji nekazil radost.“
„Jo Davídku, to ji neřikej.“
.
.
.
.
Za deset minut slyším plakat Lucinku.
Lucinko, co je. Dáda mi tatínku říká, že neexistuje Ježíšek a že dárky nosí maminka.
„Davídku, co jsem si řekli?“ ptám se Davídka.
„Ale tatínku, Ježíšek opravdu neexistuje,“ spustil Dáda svoji.
„Ale existuje. Ježíšek existuje,“ plačtivě spustila Lucinka.
.
.
.
.
No a teď něco řešte. Opravdu nevím co dělat. Dáda už na Ježíška nevěří, Lucinka věří. My jsme alespoň s bráchou přestali věřit současně, kdy jsme ve skříni našli dárky. Přesnou dobu si již nepamatuji, ale bylo to na základce. Protože už nějaké pochybnosti byly před tím, nijak zvlášť mě to ale nezasáhlo. Teď jsem zvědavý, jak budeme tuto situaci řešit doma a zdali se Lucinka příští vánoce ještě Ježíška dočká?
Kdy jste na Ježíška přestali věřit vy? A co případně vaše děti?
Čas od času si s velkou chutí dám tatarák, neboli tatarský biftek. Pro ty co nevědí, jedná se o čerstvé dobře odleželé naškrábané (mnohdy namleté :-() syrové hovězí, nejlépe pravou svíčkovou. Ta se podává s syrovými vejcem, cibulí, solí, drceným pepřem, rozmletými paprikami, hořčicí, kečupem, topinkami, česnekem a dle chuti i dalším. Servírovat by se mělo vše zvlášť, obdobně, nebo přesně tak, jak je vidět na obrázku.
(zdroj: http://www.uvltavy.cz/)
Chuťově je tatarák skutečnou lahůdkou. Bohužel vše výborné s sebou nese rizika. U tataráku připraveného z špatného masa, nebo vajíčka vám hrozí salmonela, listerie, nebo získání parazita tasemnice. V dobrých restaurací s kvalitní kuchyní by tato rizika hrozit neměla.
Jenže jak dobré restaurace odlišit od špatných? Tuto otázku si kladu vždy, když si tatarák v neznámém prostředí dávám. Nezbývá, než to zkusit a pak čekat co se stane ;-). No a nebo se zkusit někoho zeptat, kdo si v daném místě tatarák dával. Proto mě napadlo, vytvořit mapu míst, kde si stojí za to dát tatarák.
Mapu naleznete na adrese: Tatarák (tatarský biftek) v ČR a dále.
Nebo si ji můžete prohlížet přímo zde:
30 ledna, 2009 
LuFa 