Kdo se procházel na konci minulého týdne po Jindřišské, určitě si všiml, že tam něco nesedí. Na první letmý pohled mě zaujaly staré krámky a jejich výlohy. Vše krásné malované, například Galanterie, či Prodejna jízdních kol. Kdo bude v centru Prahy a v dnešní době nakupovat v Galanterii, napadlo mě ihned. Avšak u výlohy s velocipédy už mi to docházelo. Následovala prodejna řeznictví, kde se houpaly dvě opravdické půlky prasat. Kolem poletovaly mouchy…
Minulý týden zveřejnila MF Dnes informace, které získala díky zaměstnání jednoho z redaktorů v jedné z našich léčeben dlouhodobě nemocných.
Výsledek:
Pacient je nula, trpí žízní, aby nepotřeboval tak často na záchod. Aby stále něco nepotřeboval, nedosáhne na zvonek. Nikdo s nimi nepromluví a když už, tak nevlídně.
Proč tomu tak je?
Sestry nemají motivaci, mají nízký plat, špatné pracovní prostředí. Personálu je málo, není z čeho vybírat, léčebny mohou být rády, že někoho seženou. Přitom v Čechách existuje mnoho vyšších odborných škol zaměřených na sociální služby, obdobné obory na vysokých školách jsou již několik let nejžádanějšími. Absolventi ale chtějí pracovat v oboru jíném.
Proč?
Pro peníze. Pokud někdo přece jen chce zůstat v oboru, musí se dobrovolně stát asketou. S jeho příjmem nemá šanci získat hypotéku, zařídit si bydlení, jet na dovolenou. Když takovýto nadšenec zjistí realitu, nezbyde mu stejně nic jiného než změnit obor, či odejít za prací do Rakouska, Irska či Velké Británie. Tam jsou léčebny umístěny do vhodnějších prostor, příjemnějších jak pro zaměstnance, tak pro pacienty (tam se jim ale říká po obchodnicku - klienti). S českými zaměstnancemi - pečovateli jsou tam už léta spokojeni.
Jelikož se počet lidí, potřebujících tyto služby stále zvyšuje, po zveřejnění zmíněné reportáže se většina lidí začala bát jednak o své blízké ale i o sebe. Dnešní senioři si tedy nebudou střádat na pohřeb, ale na důstojnou péči v LDN či jiném sociálním zařízení.
“Když Vás někdo pozve na Tahiti… aspoň o tom přemýšlejte,” přečetla jsem si před časem jednu z rad v v jedné nejmenované příručce. Ta rada mne rozesmála. Už jsem viděla… jak mne někdo zve na Tahiti…
Uplynul nějaký čas a toho pozvání se mi skutečně dostalo. Nebylo to sice na Tahiti (pro ty z vás, kteří jste na tom se zeměpisem podobně slabě jako já, dodávám, že je to fakt z ruky) a pozvání to bylo spíše nepřímé… ale inspirována radou autorky Rebeccy Hallové - o věci jsem přemýšlela. A co je důležité - od myšlenek jsem přešla k činům…
No nebudu Vás napínat, šlo o let horkovzdušným balonem. “Splňte si svůj sen”, je jeden z reklamních sloganů společnosti - a já jsem na něj slyšela. Balon pro mne byl vždycky symbolem dobrodružné romantiky a připadal mi úžasný. Z obrázků, na kterých balon je namalovaný, dýchá kus nostalgie a krásy. A vždycky když se (jednou za čas) objevil nad naším městem, byla to pro mne událost. Ale že bych i já měla letět?!
Ta možnost pronikla do mého vědomí vlastně až s upozorněním výše zmíněného známého na velký reklamní nápis poblíž loučky, ze které se startuje, kde jsme se ocitli vlastně náhodou. “Určitě je to krásný, ale radši zůstanu na zemi…”, byla moje okamžitá reakce. “Třeba by se ti to líbilo,” nenechal se odbýt ten “pokušitel”. Jenže já jsem věděla sví… V poslední době mi nedělali dobře ani pouťové atrakce, na které jsem s dcerkou obvykle musela. A balon létá vysoko…
Jak vlastně vysoko létá? Začala jsem o tom číst na internetu. Pak mi zavolala kamarádka z mých školních let, sešly jsme se a vyprávěla mi, jak si k výročí svatby daly s manželem dárek - vyhlídkový let letadlem… Byla nadšená. V myšlence na let balonem, která mi stále vrtala hlavou, mne jednoznačně podpořila.
Tuto sobotu jsem navštívil Potštejnskou pouť. Zpravidla na ní přijedou tisíce lidí, je to každý rok veliká událost. Známí, co se dlouho neviděli se tu najednou potkávají, pánové pijí piva a ubývají jim síly, dámy křičí na svoje děti. Stovky korun vám na takovou akci nestačí, je třeba sáhnout do úspor. Všude vládne všeobecné veselí, atrakce duní blbou muzikou jedna přes druhou, stánkaři lákají na svoje cetky. Takhle známe pouť všichni. Ta letošní Potštejnská mi ale z hlavy jen tak nevymizí.
U kostela točí vždycky litovelské a měli jsme tam domluvený sraz s kamarádem. Manželka s dcerami odešli na zmrzlinu. Já pil pivo, odpočíval a hlídal spícího synka v kočárku. Vyslechl jsem trochu neslušně, cizí rozhovory se přeci poslouchat nemají, jeden smutný příběh. Vedle mě na schodech před kostelem seděla nešťastná matka dvou synů, trošinku opilá, podle slov zoufalá z odchodu manžela. Moc se snažila svým synům vynahradit tátu, jeho chybějící přítomnost. Vzala je proto na pouť, kam spolu všichni jezdívali. Vynahradit tatínka není pro opuštěnou ženskou vůbec jednoduché, na poutě jsou na světě právě tátové …
Cítil jsem se tolik vzdálen a přeci tak blízko osudu té paní. Bylo velmi dojemné, jak svým klukům vyprávěla příhody z doby, kdy s jejich otcem na tu pouť za svobodna jezdívala. Dojímalo mě, jak se zmítala mezi odcházející láskou a přicházející nenávistí k muži, jež ji bůhví proč opustil. Mrazila mě slova o tom, že auto si, ach jo, odvezl táta a že nemůžou utratit tolik peněz, protože jich teď mají málo. Přišlo mi té pohublé a uslzené ženy líto. Podobný osud mělo i manželství mých rodičů. Znám chvíle, kdy matky jsou nešťastné a slabé.
Dávno tomu, v časech kdy mnoho lidí ekologii neřešilo a rodiče se nebáli své děti bez dozoru pouštět ven, sme jako malí při svých průzkumech okolního světa našli hromadu odložených pneumatik.
“Spálíme je, navrhl nejstarší z nás.”
“Budeme pálit čarodějnice,” zaradovali jsme se všichni a vůbec nám bylo tak nějak jedno, že je léto, že čarodějnice již dávno byly. Hlavně, že bude velkej oheň a spousta černýho dýmu. Přesně tak, jak jsme to viděli na čarodějnicích v rokli, kde byla zapálena obrovská kupa pneumatik.
Rozdělili jsme se do dvou skupinek. Každá si vzala na starost jednu pneumatiku a dokutálela ji na sídliště šikmo od baráku.
Sehnat papír, něco dřeva na podpal a sirky problém nebyl. Zásoby starého papíru se nacházely ve velké krabici u kotelny, dřevo se válelo prakticky všude, kde byly stromy a sirky jsme v tajných zásobách měl každý z nás.
Kolem třetí odpoledne jsme naši letní čarodějnickou hranici podpálili. Každý kdo pneumatiky již někdy pálil ví, jak “nádherně” hoří. Za pár minut bylo ohně a kouře všude a my si libovali v tom, jak krásný oheň se nám povedl. Vskutku jsme byli uneseni a začaly se domlouvat na přinesení dalších pneumatik a vytvoření ještě větší hranice.
“Co to tam blbnete”, narušil po chvíli naši dětskou pohodu jekot sousedky, sledující nás z okna přilehlé bytovky. “Hned to uhaste, dělejte,” nesl se její jekot vzduchem.
“Lukáši, dělejte uhaste to,” přidali se s trochu zoufalým a trochu naštvaným hlasem rodiče, které zřejmě přilákal k oknu sousedčin jekot.
“Jste normální, ” začala řvát další sousedka. “Fouká vám to na hřiště, dělejte uhaste to.”
A skutečně, černý dým se od bytovek valil na nedaleké hřiště, kde se právě odehrával nějaký zápas.
Ve vzduchu, stejně jako hustý černý kouř, smrděl průšvih. Jenže jak co nejrychleji uhasit dvě krásně hořící pneumatiky? Ono se to dospělým vždy lehce řekne, ale těžko udělá.
Z sudů u nedalekých zahrádek jsme ve vypůjčených konvičkách a kbelících začaly na oheň nosit vodu. Bohužel, nijak zvlášť to nezabíralo. Voda pouze zasyčela a bylo.
“Dělejte, uhaste to.” Křičeli jak pomatení rodiče a sousedé.
“Nejde to,” křičeli jsme my.
Co udělá mobilní operátor s neplatičem, nebo někým, kdo vypověděl jeho služby a vrátil své mobilní telefonní číslo? Poskytne ho novému zákazníkovi.
Ten si po prvním podivném zavolání, či sms myslí, že to je omyl, že se někdo uťukl. Když ho ale kontaktuje více různých lidí a všichni ho oslovují” Zdeňku”, pak mu dochází, že s tím bude muset něco udělat.
Loni jsem dostala “nové” číslo od O2.
Nejprve mi chodily sms, které se všechny týkaly toho, že musím přijet, protože se někomu rozbil počítač. Někdy tam byl i podrobný popis chybové hlášky. Nikdy jsem nepřijela, proto postupně začli nešťastníci volat a nechali si vysvětlit, že nejsem Zdeněk a Zdeňka neznám.
V druhé fázi mi začala volat nějaká slečna, a chtěla vždy kupodivu mluvit se Zdeňkem. Ta nechtěla ale za žádnou cenu pochopit, že nejsem Zdeněk a ani ho neznám.
“Já vím, že je někde vedle Vás, koukejte mi ho dát. A kdo vlastně vy jste, vy s ním teď bydlíte?” Snažila se mermomocí ke svému “milému” dostat.
“Ne, žádný Zdeněk tu není, a ani nikoho takového neznám, musíte si na něj sehnat jiný kontakt.” Vysvětlovala jsem neprve podobrém.
Slečna byla ale zoufalá a Zdeněk ji moc chyběl, neváhala volat hlavně večír a v noci, kdy měla největší jistotu, že je blízko mě. Jediná možnost, jak to ukončit byla napsat ji drsnou sms ať si laskavě toto číslo i Zděňka vymaže z paměti a nevolá. Napsala jsem ji a byl klid.
Netrvalo to ani rok, mám “nové” číslo od O2 a je to tu zas. Tentokrát je to zábavnější. Několik lidí hledá Matůše, aby zahrál na svatbě, nebo na pohřbu a aby se vrátil domů. Všichni volající mluví slovenskoromským přízvukem a prosí mě, ať jím seženu kontakt na Matůše, nebo ať přijedu na svatbu zahrát já. Ženské se mě ptají, co mají dělat, jestli bych jim neporadila. Stále neztrácí naději, že to jednoho dne Matůš zvedne, že to číslo přeskakuje někde na telefonní ústředně.
Matůš byl patrně neplatič, chodí mi sms z různých bank s oznámením, že jsem nesplatila splátku, že mi bude zablokována kreditní karta, atd. Když to přišlo poprvé, hodně jsem se lekla, v druhé vteřině mi ale došlo, že já vlastně v daném finančním ústavu vůbec účet nemám.
Vypadá to, že mobilní operátoři stará čísla obratem dávají novým zákazníkům, hlavně těm firemním, což nevidím jako šťastnou volbu.
Druhé ponaučení, které z toho plyne je, nepoužívat služební telefonní čísla pro soukromé účely, pokud totiž služební mobil po Vás dostane kolega, bude o Vás vědět docela dost informací. Kde máte účet, že neplatíte, že ve volném hrajete po svatbách a funusech, že se schováváte před neodbytnou a zoufalou slečnou,…..
Firma Veolia voda Česká republika každý rok pořádá soutěže pro žáky a studenty základních a středních škol.
Královéhradecké základní školy se zapojily do soutěže Města kolem světa.
Zadaní soutěže:
Děti vyjádří vlastními slovy, co město cítí, personifikují ho a dají mu příležitost, aby nám sdělilo svá přání, své sny, a jejich uskutečnění v blízké nebo daleké budoucnosti.
Město může být připodobněno k živé bytosti: jeho orgány (obyvatelé) seskupené do systémů potřebují ke svému fungování vodu a energii. Mezi orgány musí probíhat neustálá výměna. Aby město dlouho žilo, musí být zdravé a čisté.
Děti ztvární své město tak, že vytvoří dva obrázky, které doplní příběhem. Představí nám své současné město tím, co je pro něj charakteristické. Ideální město zítřka představí skrze hlavní projekt, který je pro město důležitý. « Já » bude v příběhu používáno pouze k promlouvání města
Hradecký region má od minulého týdne své vítěze. Práce dětí si můžete do 16.dubna prohlédnout na magistrátě města Hradce Králové. Žáci vítězné třídy dostali za odměnu poukaz na jednodenní výlet v Královéhradeckém kraji.
Originály děl byly odeslány do národního kola do Prahy. Vyhodnocení bude probíhat 10.dubna ve Francouzském institutu v Praze.
Vítězná díla budou odeslána do sídla společnosti Veolia, do Paříže, kde také v červnu proběhne mezinárodní setkání dětí z vítězných tříd.
Tak budeme hradeckým holčičkám držet palce!!!
Ve čtvrtek jsem přišla domů, bouchla do vypínače… a ono nic. Zkusila jsem nahodit pojistky a pořád nic. Tak jsem volala manželovi, co mám dělat. „Běž na chodbu, otevři kličkou plechový dvířka..“ No, dobrý – to by stačilo. Elektriky se bojím, do žádný skříňky nelezu. V půl šestý už se začalo stmívat, tak jsem se odhodlala na chodbu. Za plechovýma dvířkama byl lísteček oznamující, že nám odpojili elektriku. Nic ve schránce, za dveřmi…jen tenhle jeden lístek. Nechápavě jsem vytočila zákaznickou linku, kde mi sdělili, že jsme měli v bance nastavený limit a ČEZ nám zdvihl zálohu, která byla vyšší než limit, tak platba neodešla. Prý nás upozorňovali poštou. Pátrala jsem v paměti… Schránku vybírám každý den a nic tam nebylo. Elektriku přijdou zapojit zítra, když dnes zaplatíme složenku…nebo v pondělí. „To snad né! Vždyť já mám plnej mrazák!“ Pán byl naštěstí ochotný a hned přispěchal s radou: „Tak to dejte k sousedům.“ Asi se nad náma neplatičema každej den pěkně pobaví.
Tak hned volám manželovi, ať přijede s prckem domů, že musíme na poštu zaplatit složenky. Nastal úprk na poštu, kde se nám povedla 3x špatně vyplnit složenka, pak zaplatit další složenku – pokutu za připojení 1350,-Kč. Potom odfaxovat útržky o zaplacení a hodinu čekat. A znovu telefony jestli ČEZ fax dostal.
Když jsem doma po celým bytě rozsvítila svíčky, tak jsem se musela přes to všechno smát. Matýsek byl úplně nadšenej. „Maminko, to je jako to bylo dřív, žejo? O tom jsme si vyprávěli ve školce, jak žili lidi dávno a dávno.“
„Tak to hlavně nikde neříkej, jak si doma hrajem. A nechoď blízko ke svíčkám a nehoňte se s kočkou – ať to tady nepodpálíte.“
Kamna šly jen v jedný místnosti, tak jsme tam všichni tři seděli. Maty byl důležitej: „To jsem hodnej, že jsem vás pustil do pokojíčku, jinak byste umrzli!“
Pak jsem si vzpomněla: „Já jsem ti Matýsku něco koupila.“ A přinesla jsem knížku o zvířátkách. V tu chvíli se manžel začal poprvé smát. „Tak to je výbornej dárek, Denisko! To si skvěle počteme!“
Ráno Matýsek vstával a hned křičel: „Maminko, budeme si zase hrát jak to bylo dávno a dávno?“
„Nic jinýho nám nezbejvá.“
Když jsme přišli v pátek z práce, tak nám už starý časy skončily. Akorát teď přemýšlím, na koho být naštvaná – na rychlej zákrok ČEZu, nebo na služby pošty?
Trvalo to dlouho, než jsme se dohodly a uskutečnily setkání s Hankou, spolužačkou z gymnázia. Jelikož je doma s dvěmi raubíři, „do města“ se jen tak nedostane. Setkání se dohadovalo několikrát a pak jsme se konečně sešly, dokonce bez raubířů. V pátek večer jsme se zťukly v čajovně. Hanka přijela autem.
„Já Tě hodím domů.“ Říká Hanka, když se začínám loučit.
„Ok.“ Přitakám ráda.
Jedeme po náměstí, dolů a najednou je proti svítí reflektory auta, není vyhnutí, silnice je úzká. Zastavujeme.
„Co to je?“ Děsí se Hanka.
„Tyjo, my tady asi nemůžem jet.“ Dochází ji.
Chystá se couvat, ale za ní už blikají poldové.
„No to je v pytli, už tu jsou poliši.“ Hlásí mi a hledá doklady.
Vystupuje z auta a ujímá se slova: „ Já tady nesmím jet, že jo?”
„Dobrý den, ano správně, je tady jednosměrka.“ Přitakává policista.
„ No to víte, já jsem blbá ženská na mateřský, jednou si vyrazím do města a takhle to vypadá…….ještě že mi manžel všechno dal tady do obálky, pohromadě, jinak bych ani nevěděla, co vše vám mám dát.“ Nepouští ke slovu policisty a podává jim štůsek dokladů.
„Odkud jste?“ Ptá se policista, vypadá to že by mohl tolerovat, že nejsme místní, ale značku máme místní.
„Z Librantic, blbá ženská z vesnice si po pěti letech na mateřský vyrazí do města…..!“ Rozpovídá se opět Hanka.
„Tady se ale dřív normálně jezdilo, vždycky jsem tady jezdila.“ Odkdy to tu je takhle blbě?“ Neustále konverzuje Hanka.
„ Už dva roky.“ Odpoví stroze policista.
Máme s Denou kamaráda, jak jinak “ajťáka”. Takoví jsou nejlepší, umí poradit s věcmi, s kterými si nevíme rady.
Nedávno se mě Dena ptala: “Hele, jak on to dělá, kdykoli se připojím je on - line, přitom pracuje, má rodinu, jak to může všechno stíhat?”
“No a to ještě nevíš, jak strašně moc hraje hry.”
“Někdy je prej mastí celou noc…” Dodávám.
“Já bych ho přizabila, mít ho doma.” Kroutí hlavou Dena.
“Já taky.” Utvrzuji ji.
Když jsme se všichni tři setkali v hospodě, Dena to nevydržela a zeptala se ho:
“Hele, jak ty to děláš, jak to všechno stíháš, práci, počítač, rodinu….. nenadává Ti manželka, že furt sedíš u PC, já bych teda nadávala….”
Ajťák se jen pousměje a začně vyprávět, u PC sedí hlavně po večerech a manželka na něho stejně nemá čas, protože žehlí a uklízí. Vyplyne z toho, že má doma all inclusive service a jsou spokojení. Prý všichni.
“Tak víš co, příště pošli do hospody s námi manželku a my ji to vysvětlíme, jak si udělat doma pořádek.” Navrhuje rázně Dena.
“Tojo, to určitě, a uděláte mi rozbroje v rodině, ani náhodou….” Chytře konstatuje ajťák.
************
Tento týden nešla jeho krabička připojit na síť, takže byl bez spojení se světem.
“Ty si vůbec neumíš představit jaký to je? Co já teď mám dělat, já nemůžu dělat vůbec nic.” Stěžoval si.
“Tak se můžeš věnovat rodině, číst si…..” říkám, ale neposlouchá mě.
“Ty se mi směješ, jen počkej, až se to stane tobě, taky z toho budeš špatná, to je strašný, co já mám dělat….” Slyším opět.
************
Je sobota po obědě a ajťák je jak jinak, připojen.
“Byl jsem celý dopoledne s dětmi, ještě musím doma něco dělat, na pc jsem jen chvíli.” Hlásí.
“Manželka mi nadává, že mám jít od počítače.” Stěžuje si.
Z chvíle je asi 30 minut. Občas ho odháním i já, aby nebyla manželka naštvaná i na mě, ale nedá se.
Najednou mi ale napíše:
“Už musím jít, už tady na mě křičí úplně všichni….” A je v tu ránu off-line.
Tak a teď jsem zvědavá, kdy se zase připojí, jestli na něj nepřilítl nějaký váleček na nudle…..
Tématický související odkaz:
© 2007 - 2008 Lukáš Faltýnek a autoři
| Theme (Not so) Svěží
