Tuto sobotu jsem navštívil Potštejnskou pouť. Zpravidla na ní přijedou tisíce lidí, je to každý rok veliká událost. Známí, co se dlouho neviděli se tu najednou potkávají, pánové pijí piva a ubývají jim síly, dámy křičí na svoje děti. Stovky korun vám na takovou akci nestačí, je třeba sáhnout do úspor. Všude vládne všeobecné veselí, atrakce duní blbou muzikou jedna přes druhou, stánkaři lákají na svoje cetky. Takhle známe pouť všichni. Ta letošní Potštejnská mi ale z hlavy jen tak nevymizí.

U kostela točí vždycky litovelské a měli jsme tam domluvený sraz s kamarádem. Manželka s dcerami odešli na zmrzlinu. Já pil pivo, odpočíval a hlídal spícího synka v kočárku. Vyslechl jsem trochu neslušně, cizí rozhovory se přeci poslouchat nemají, jeden smutný příběh. Vedle mě na schodech před kostelem seděla nešťastná matka dvou synů, trošinku opilá, podle slov zoufalá z odchodu manžela. Moc se snažila svým synům vynahradit tátu, jeho chybějící přítomnost. Vzala je proto na pouť, kam spolu všichni jezdívali. Vynahradit tatínka není pro opuštěnou ženskou vůbec jednoduché, na poutě jsou na světě právě tátové …

Cítil jsem se tolik vzdálen a přeci tak blízko osudu té paní. Bylo velmi dojemné, jak svým klukům vyprávěla příhody z doby, kdy s jejich otcem na tu pouť za svobodna jezdívala. Dojímalo mě, jak se zmítala mezi odcházející láskou a přicházející nenávistí k muži, jež ji bůhví proč opustil. Mrazila mě slova o tom, že auto si, ach jo, odvezl táta a že nemůžou utratit tolik peněz, protože jich teď mají málo. Přišlo mi té pohublé a uslzené ženy líto. Podobný osud mělo i manželství mých rodičů. Znám chvíle, kdy matky jsou nešťastné a slabé.

Starší syn, mohlo mu být tak jedenáct, na adresu otce utrousil několik urážlivých poznámek. Dostal od matky vynadáno: „Takhle o tátovi nemluv, je to přece tvůj táta“. Chápal jsem jej, snažil se jen porozumět dospělým kolem sebe a chtěl podpořit maminku, jedinou dosud jistotu a konstantu ve svém mladém životě.

Mladší synek, asi šestiletý, si došel koupit langoš se sýrem a balónek. Byl ještě ve věku, kdy ho tyhle věci mezi dospělýma nebolí rozumem, možná jen srdcem. A na smutné srdíčko stačí prima bašta a balónek plněný heliem.

Dal jsem si natočit další litovelskou jedenáctku a začal plašit vzpomínky, právě dorazil kámoš …

Srdečný pozdrav z pouti zasílá patetickej Tlampač.