Inspirován příspěvkem Klárky Dětské perly v dospělosti, vzpomněl jsem si na jeden trošku obdobný zážitek, v kterém se psát hanlivé nápisy na druhé taktéž nevyplatilo. Tentokrát tomu bylo v počítačové hře Body Blows, někdy kolem roku 1994, kdy se hry a programy mnoho nekupovali, ale tak nějak kopírovali.

Povědomí o legálnosti/nelegálnosti takového chování bylo pramalé a tak z toho nikdo, včetně mě neměl žádné výčitky. Nyní je tomu již jinak (ještě že máme ten Linux :-)), ale o tom třeba v některém z jiných příspěvků. Teď již k zážitku zpět do roku 1994.

První PC jsme doma měli s bráchou společné. Šlo o 386, tehdy docela nadupaný stroj, na kterém jsem mimo jiného hráli velmi často hry. Jedno dne nám do počítače kamarád nahrál již zmiňovanou hru Body Blows, která nás s bráchou velmi chytla. Hráli jsem ji dnem a nocí, bojovali, mlátili se a časem s lehkostí likvidovali jednoho protivníka za druhým. Prostě v této hře jsem se stali dobrými a v bodovém hodnocení jsme překonávali jeden rekord za druhým.

Jednou, nevím proč, možná mě něčím brácha naštval, jsem místo svého jména do high score na první pozici napsal, Štěpán Faltýnek je debil a čekal, až si toho brácha po odehrané hře všimne. Všiml si brzo, mnoho toho neříkal, ale hrál a hrál a to až do doby, kdy se dostal na první místo a do high score napsal, Lukáš Faltýnek je Idiot. Netřeba říkat, že na pár dní jsem s bráchou měli vystaráno. Předháněli jsem se v rekordech a vždy do nich psali cosi hanlivého o tom druhém. Takto jsem si pár dní vyhráli. Nakonec jsem toho jako rozumní mladí lidé nechali a věnovali se lepším činnostem.

Pár měsíců uteklo, na nějaké vulgární zápisy na listinu rekordů jsem již dávno zapomněl, když v tom, na mě za výlohou jednoho Hradeckého počítačového obchodu na mě vykouklo, Lukáš Faltýnek je ……., Štěpán Faltýnek je ……, a tak dále a tak dále, vše hezky pod sebou napsané. Nebylo mě zrovna nejlépe.

Co se stalo, stejně jako mě kámoš do počítače onu hru zkopíroval, umožnil jsem v následujícím čase zkopírování této hry ostatním kámošům. Někdo z nich hru rozkopíroval dalším a tak dále a tak dále. Od někoho se hra časem dostala až do obchodu za výlohu.

Protože se zřejmě nikdo hraní této bojové hry nevěnoval tak urputně jako já s bratrem, stalo se, že hra se kopírovala a naše emotivní výlevy s bratrem v high score zůstávali. A to i v obchodě za výlohou, kde si každý náhodný chodec mohl po několik týdnů naše nelichotivé zápisky přečíst.

No stalo se. Až na jednu odezvu od známého, který si našich zápisků na obrazovce ono obchodu všiml, se mi jiných reakcí nedostalo. Určitě si ale našich zápisků ve hře všimli taktně mlčící známí, kteří si hru od nás zkopírovali.

Nyní, když jsem si na tuto historku vzpomněl, by mě již docela zajímalo, na kolik počítačů jsem se to vlastně s bratrem tenkrát mohli dostat a u koho třeba ještě na nějakých zálohách ležíme :-).