Dětské perly v dospělosti

V osmdesátých letech měla asi každá česká rodina stan. Byly tenkrát dva typy, buď oranžovohnědý, s kulatým okýnkem a žlutou ložnicí, nebo zelený s dvěmi žlutými ložnicemi. My měli první typ.

Letos v létě jsme ho postavili, na žádost bratrových dětí. Když jsem stan viděla, zdál se mi hrozně malý. Jak jsme ho tak s holčičkami prohlížely a obcházely, zastavily se oči větší z nich na jednom místě. V úrovni jejích očí bylo dětským neuspořádaným písmem něco napsáno.

„Da-ne-ňák- je-de-bil“ Čte pomalu, ale jistě.

Tázavě se na mě otočí: „ Není to můj táta?“

Podívám se ve směru jejího ukazováčku a v tu ránu ztuhnu.

Nápis mě vrátil myšlenkami o několik let zpátky.

Bylo léto a my byli s rodiči v Jugoslávii pod stanem – ano, právě pod tím žlutohnědým. Bratr tam měl hodně kamarádů, jezdil s rybářema na ryby, mohl pobíhat sám po kempu. Já ne, já byla malá. Měla jsem pocit, že má radost z toho, jakou svobodu má on a jakou nesvobodu mám já.
Vzala jsem propisku a napsala na stan „Daneňák je debil.“

Už druhý den jsem měla obrovský strach, co bude až se na to přijde, v nestřeženém okamžiku jsem vyndala z penálu gumu na propisku odebrala se nápis gumovat. Ani ťuk. Nápis zůstal. Věděla jsem, že to nebudu moct asi na nikoho svést, že bude jasný, kdo to byl.

Byl to malý zázrak, že si toho nikdo nevšiml, ovšem až na letošní léto. Letos v létě se to začalo vyšetřovat. Ano, nepodařilo se mi to na někoho svést, nepodařilo se mi to ale ani vysvětlit.

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

Jeden komentář k “DÄ›tské perly v dospÄ›losti”

  1. TB napsal:

    To jsem zvědav jaké dědictví se ukáže po mně ;-)

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.