V sobotu jsem měla chvilku volnou, tak jsem uposlechla tipu MF Dnes a vydala se na Břevnovské posvícení do areálu Břevnovského kláštera.

Cesta byla dlouhá, hned dvě starší domorodkyně nás s radostí poslali úplně někam jinam, takže ze Smíchova na Břevnovské posvícení cesta klikatá byla a trvala přes 2 hodiny.

Když jsme se ptali už asi popáté, chytrá paní řekla: „Slyšíte ten rámus? Tak tam to je.“

Zaposlouchala jsem se a slyším: „Duc duc….“

Trošku jsem se lekla, ale když už jsem byla blízko cíle, nenechala jsem se odradit.

Věžička kláštera skoro nebyla vidět, kolem se občas mihlo létající a světélkující monstrum, ozval se řev davu.

„Atention, atention,…“ Ozývalo se z tlampačů.

Na obrovské ploše kolem kláštera bylo nespočet neatraktivních atrakcí, přesto se uličkami prodíraly davy lidí.

V parku jsem navštívila řemeslný jarmark, prohlédla stánky a v tu chvíli se moje oči střetly s jinýma.

Mrknu na sortiment a je mi jasno, hmm kameny, acháty. Babičini sousedi.

„Seš to ty?“ Ptá se pán.

Nevím co odpovědět, vím, že já jsem já, ale koho myslel on nevím.

„Z Roztok?“

Ano byl to malej Kuba, co jsme spolu chodili pekáčovat na pekáčích co se strkaj do trouby. Taky jsme se neustále brodili a máchali v potoce.

Tak jsme probrali co se za těch 20 let změnilo, kdo vyrostl a kdo ne (Kuba), kdo se tlemí stále stejně (já), a kdo má kolik dětí.

Mimojiné mi nabídl novinku – CVRČKY. Jedná se o zmagnetizovaný kameny, který vyhodíš do vzduchu a oni se k sobě přitáhnou a vyludí zvuk jako cvrček.

Jejich druhá a podle mě vychytanější funkce je, že když se s těmito kameny přiblížíš k hardisku, obsah se prý smaže.

„Mám to koupit do práce?“ Ptám se.

Kdo mě zná ví, jak suprově bych tento nákup v ceně 50ti korun dokázala zužitkovat. Kdo by si zasloužil tyto cvrčky?

Fajn by bylo se nenápadně vždy k inkrimonovanému notebooku přiblížit a zase se odblížit, byla by to záhada hlavolamu……

Nebojte, já je nekoupila.

Radši jsem politovala ovečky – které zajisté nebyly zvyklé na daný rambajz, doplnila vitamíny a mazala jsem domů:-)

Klášter jsem vůbec neviděla.Když jsem seděla v buse a z okýnka koukala na tu spoušt říkala jsem si, kdyby to viděli původní obyvatelé kláštera, ti co ho tenkrát posvětili, jak se bude posvícení v 21.století slavit.