Vzpomněla jsem si na nedávnou debatu v práci, že se dnes charitě nedá věřit, že je to vše podvod a nikdo neví, kde peníze končí.Většina kolegů se domnívala, že končí všude jinde jen ne tam kde mají. Z tohoto důvodu firma, kde jsem pracovala nepřispívala charitativním a humanitárním organizacím a radši si vytvořila svoji malou – na pomoc zaměstnancům v krizi. Jestli ale někdy nějakému zaměstnanci pomohla, nevím. Protože její zaměstnanci rozhodně v krizi nejsou, alespoň oproti ostatnímu světu ne.

Šokovalo mě, že většina lidí opravdu nevěřila adopcím na dálku, humanitárním sbírkám, čemu se tedy dá ještě věřit, když ne dobrovolné pomoci?

Našla jsem něco, čemu se dá věřit, čemu se dá pomoci

Vše to pro mě začalo 20. dubna letošního roku, kdy jsem se docela náhodou ocitla v Pardubicích v klubu Hany Bany na akci Hello Kena.
Tam jsem poprvé viděla Aleše Bártu, člověka, který se věnuje humanitárnímu projektu ADRY v Keni.

Hello Keňa byla povedená kultruní a humanitární akce, hráli tam hudební skupiny Hello a Beautiful Loosers, probíhala výstava fotografií z Keni, program byl protkáván informacemi o projektu. A na závěr i dražbou fotografií – jak jinak, z Keni.

Byla jsem nucena o tom přemýšlet i pár dní po akci a připadalo mi na místě zmínit svůj dobrý pocit panu Bártovi. Napsala jsem mu e-mail. V té době se právě chystal do Keni, kde organizoval operaci tamního kluka Charlese. Charles měl v obličeji obrovský nádor. Více info. Charlese jsem znala z fotografií z Hany Bany. Život a zdravotní stav Charlese nám pak téměř denně pan Bárta reportoval. Psal nejen o jeho stavu, o počasí v Keni, o ostatních lidech, posílal i fotky. Tyto zprávy z rovníkového světa mi chodily skoro celý měsíc. Zvykla jsem si, když dlouho nic nepřišlo, myslela jsem i na Charlese, i na Aleše Bártu. Snad jsou oba ok. Na zprávách jsem se stávala takřka závislá. Pan Bárta psal velmi citlivě a poutavě.

Číst dál »

Poslední dobou jsem se často setkávala s popularizováním jógy. Cvičení bývá doporučováno už i v ženských časopisech, někdy mívám pocit, že cvičit jógu (nebo možná spíš o tom jen mluvit) je in a trendy a kdo necvičí tak nejde s dobou.

I když mě většinou vše co je moc „in“ odrazuje, jógu jsem zkusit chtěla a to už dlouho. Jenže jak se vyznat v té změti nabídek, inzerátů, webů a knížek? Jak vybrat pro začátečníka to nej?

Spolužačka je jogínka, a proto jsem ji kontaktovala, aby mi poradila kde a jak začít. Shodou okolností se tento víkend konalo v Praze setkání učitelů jógy (Sdružení učitelů jógy). Účastnila jsem se jako host.
Instrukce zněly: vzít si teplou deku, teplé oblečení, pití, bude se povídat a cvičit.

Součástí byla i přednáška na téma terapie jógou, přijel Ind z Hradce Králové. Úvodní přednáškou mě uvedl do světa jógy, jak funguje, její principy, jaké existují přístupy a hlavně radil jednotlivé „cviky“ na konkrétní zdravotní problémy. O tom, že máme někoho takového v HK jsem já ani spolužačka neměly tušení. Překvapilo nás, že označuje svůj původ z Hradce a ne z indické Puny, odkud opravdu pochází.

Velkým překvapením bylo, že cvičitelé jógy jsou vesměs postarší až staří (nechci je tímto urazit) lidé, kteří cvičí už 15 – 45 let. Hned první pohled se lišili od „běžných důchodců“ svou vitalitou, elánem, komunikativností, úsměvem. Mám pocit, že je nesužovaly žádné zdravotní problémy typu špatný sluch, špatná paměť. Všichni vypadali velice mladě a energicky, a myslím, že zůstanou věčně mladí, duchem i tělem. A to byla poslední kapka mojí motivace, s jogou vzrůstá naděje zůstat věčně mladý.

Pochopila jsem, že jóga je o čase, o trpělivosti, zkušenosti, životní moudrosti. Zde se víc jak kde jinde uplatní dlouholetá zkušenost. Proto už vím, že jóga sice je velice „in“, ale o to víc je třeba hledat tu správnou školu, toho správného učitele, ty správné lekce, kam chodit.

Na semináři několikrát zaznělo: “ Správnosti a dokonalosti tohoto cviku dosáhnete po cca 8 mi letech cvičení.“