Pátek před Vánoci, všichni mají hodně práce a starostí a já nevím do čeho píchnout. Rozhodla jsem se jít procházkou do města, a stavit se v bazénu. Cestou jsem pozorovala co je nového, opraveného, co naopak už není a přitom nedávno ještě bylo.
Bylo páteční popoledne a já spadla nevědomky do mých starých dobrých pohodových „studentských pátků“. Uvědomila jsem si to po příchodu do bazénu. V tom duchu se nesl celý zbytek mého dnes. Ze zvyku mrknu do rozpisu drah.
Dráha č. 5 UHK FIM. Jdu tam. Je úplně prázdná, zápočty jsou asi už zapsány, nebo se dnes zapisují na souši. Plavu, poté jdu přemýšlet do páry s vůní eukalyptu. U fénů už přemýšlím nad párkem v rohlíku co mívají dole v bufíku. Nebo jít do Bazalky? Na něco zdravého? Nebo obojí? Jdu na pizzu do Bazalky, projdu staré město a procházkou si to šinu zase zpátky k domovu.
Jdu tou cestou, kterou jsem jako studentka chodila ve dne v noci. Míjím příkop, musím se usmát, protože ve mně vyvolává následující vzpomínku.
Je noc, jedeme ze suda, na kolech, je to legrace, jako vždy, i když mně se zdá, že někteří cyklisté ani moc nevědí, že jedou na kole. Jedu poslední, abych měla přehled. Úplně vepředu se někdo svalil. Všichni zastavili a vážně koukají do příkopu, co se bude dít. Student se nezvedá, nic neříká, ani se nehýbe. Shýbám se k němu, usmívá se, se zavřenýma očima, …spí. Budím ho a všímám si kapek krve. Když se zdá, že mě vnímá, ptám se ho, zda může vstát. Odpověd je rychlá. „Můžu, já jen přemejšlím, jestli jsem si nerozbil půllitr, to bych byl fakt nasranej.“ Říká opravdu vážně. Vyndává ze své somračky půllitr, nepoškozen. V tu chvíli ožívá, sedá na kolo a jede dál, jako by se nic nestalo a nic ho nebolelo.
Cestou míjím koleje a vzpomínám, že jsem tam čas odčasu po Bazalce odbočila, dát si malé kafíčko. Na kolejích se tou dobou buď pospávalo, nebo už tam nikdo nebyl.
Míjím saunu.
Číst dál »
3 ledna, 2008 
Klára 
