Pátek před Vánoci, všichni mají hodně práce a starostí a já nevím do čeho píchnout. Rozhodla jsem se jít procházkou do města, a stavit se v bazénu. Cestou jsem pozorovala co je nového, opraveného, co naopak už není a přitom nedávno ještě bylo.

Bylo páteční popoledne a já spadla nevědomky do mých starých dobrých pohodových „studentských pátků“. Uvědomila jsem si to po příchodu do bazénu. V tom duchu se nesl celý zbytek mého dnes. Ze zvyku mrknu do rozpisu drah.

Dráha č. 5 UHK FIM. Jdu tam. Je úplně prázdná, zápočty jsou asi už zapsány, nebo se dnes zapisují na souši. Plavu, poté jdu přemýšlet do páry s vůní eukalyptu. U fénů už přemýšlím nad párkem v rohlíku co mívají dole v bufíku. Nebo jít do Bazalky? Na něco zdravého? Nebo obojí? Jdu na pizzu do Bazalky, projdu staré město a procházkou si to šinu zase zpátky k domovu.

Jdu tou cestou, kterou jsem jako studentka chodila ve dne v noci. Míjím příkop, musím se usmát, protože ve mně vyvolává následující vzpomínku.

Je noc, jedeme ze suda, na kolech, je to legrace, jako vždy, i když mně se zdá, že někteří cyklisté ani moc nevědí, že jedou na kole. Jedu poslední, abych měla přehled. Úplně vepředu se někdo svalil. Všichni zastavili a vážně koukají do příkopu, co se bude dít. Student se nezvedá, nic neříká, ani se nehýbe. Shýbám se k němu, usmívá se, se zavřenýma očima, …spí. Budím ho a všímám si kapek krve. Když se zdá, že mě vnímá, ptám se ho, zda může vstát. Odpověd je rychlá. „Můžu, já jen přemejšlím, jestli jsem si nerozbil půllitr, to bych byl fakt nasranej.“ Říká opravdu vážně. Vyndává ze své somračky půllitr, nepoškozen. V tu chvíli ožívá, sedá na kolo a jede dál, jako by se nic nestalo a nic ho nebolelo.

Cestou míjím koleje a vzpomínám, že jsem tam čas odčasu po Bazalce odbočila, dát si malé kafíčko. Na kolejích se tou dobou buď pospávalo, nebo už tam nikdo nebyl.

Míjím saunu.

Když jsem chodila do školky, chodili jsme se tam otužovat, když jsem chodila na vejšku, chodili jsme tam taky, ale to už to byla hospoda Sauna. Vzpomínám, že tam některé studentské pátky vlastně začínaly. Jednou v zimě, jsem se na kolejích připravovala na písemku ze statistiky. Buď to bylo vše jasné, nebo naopak vůbec nebylo, nějak jsme se všichni ocitli v Sauně. Když se čtvrteční noc překlopila do pátečního rána, vydali jsme se domů. Já až k sobě domů, zdálo se mi že strašně mrzne, ale netušila jsem jak moc. Když jsem přišla domů, rifle na mně byly zmrzlé, takové dvě trubky, co nešly moc dobře sundat. Na teploměru bylo asi minus 16 stupňů. Čas cca 3:00. V 8:15 začínala statistika, zápočtový test. Nevím už jak dopadl ostatním, ale mně na výbornou, ač jsem matematický analfabet. V duchu jsem si říkala, jestli to je spravedlivé, někdo se učil a nervoval celou noc a já se tak náramně bavila a mám to taky. Paní učitelka mě ještě nahlas chválila a asi tak půlka třídy – hlavně ta co se se mnou v noci učila, se nahlas smála. Paní učitelka totiž nabádala, ať si ze mě ostatní vemou příklad.

Saunu už mám za zády a jdu domů, kde jako každý pátek už po několik let voní krkonošské kyselo – jídlo chudých horalů, dodávala vždy máma.

Po kysele býval ještě krátký, ale pevný spánek. Navečer znovu cesta do města, nebo na koleje. A nebo ten spánek trval až do sobotního rána.

Můj studentský pátek končí tím kyselem a vzpomínkami na spolužáky, kde asi jsou, kdy si asi tak naposledy dali relax jako já dnes, kdy si asi vzpomněli, jako já dnes? Užívám ticha, klidu, příjemné únavy a pálení očí z bazénu a vím, že je velice pravděpodobné, že spolužáci se dnes mačkali v obchodech, stáli v zácpách na silnicích, doháněli resty v práci, zkrátka, spěchali a nezastavili se tak, jako já dnes. Možná se už nezastaví nikdy, leda až opustí své tělo.

Pátek 21.12.2007