Řekla mi máma nedávno, když jsem se podivovala nad tím, jak je na roztrhání. Pomáhá totiž všem, byla tak vychována a nevím zda to bylo moudré. Pomáhá všem, ráda. Bohužel, občas je třeba pomoci ji, avšak „Ti všichni“ si toho nevšimnou.

Všechno co děláš pro druhé, děláš vlastně pro sebe, takto se se mnou rozloučila posledně.

Ta slova se mi vybavila v souvislosti s televizní šarádou, reality show- Prezidentské volby 2008. Ptám se, dělá to vlastně pan Klaus/Švejnar pro druhé? Myslí to opravdu tak, že vše co dělají pro druhé, dělají pro sebe? V této hladině zní slova matky poněkuď tragicky. Přemýšlím, jak to vlastně v případě politiků je. A jak by to mělo být.

Pro druhé nedělají nic, takže ani pro sebe nic?

Akorát o tom neví. Jsem si jista, že veškerá jednání a smýšlení obou prezidentských kandidátů ale i těch co mají právo je volit, jsou činy pouze pro sebe. Až tak se neobrací na to, jak to ovlivní občany, co si o tom myslí občané a co by pro naši zemi bylo opravdu dobré. Myšlenky padají tam, do oblasti vlastního JÁ, případně politické strany. Co já z toho budu mít, co pro mě bude lepší. Zástupci lidu na nás jaksi v hektice předvolebních dní zapomněli myslet.

Dnes ráno, než zase reality show začne, by jim tam někdo mohl promluvit do duše, někdo by jim měl říci, ať dělají věci pro druhé, že je vlastně budou dělat i pro sebe.

„To přejde,“ říkala mi moje maminka, když jsem byla malá a bolelo mne rozbité koleno. Od té doby jsem zažila nesčetně bolístek na těle i na duši. Přestože si my lidé snažíme život systematicky zpříjemňovat a minimalizovat neštěstí, život je (pořád) těžký. Buď nás čeká nějaká nepříjemná zkouška ve škole, nebo později třeba nemáme práci nebo partnera. Případně máme oboje, a právě ono je zdrojem našich problémů… A to nemluvím o tom, když nás začne pobolívat zub, dostaneme vyrážku, či nějakou mnohem horší nemoc.

Ve středověku, kdy v celé evropské společnosti panoval jeden světonázor – a to křesťanský, bylo pohlíženo na život jako na zkoušku a přípravu na život věčný… Střední délka života byla také téměř poloviční jako dnes.

Možná i to nás vede k tomu, abychom se neustále upínali k budoucnosti, přestože moderní psychologické přístupy kladou důraz na prožívání „tady a teď“. Většina lidí ale stejně přiznává, že se jim to příliš nedaří…a stále na něco čeká. Až…až…až. Pak bude konečně líp.

A tak se nemohu ubránit otázce, zda to nevychází ze samotné přirozenosti našeho bytí… jako bychom opravdu byli stvořeni pro něco lepšího, než nám současný život může nabídnout. Možná je tak trochu paradoxně právě to motor veškerého pokroku… práce a našeho snažení. A to jak v individuálním tak všelidském měřítku.

„Víra – to je síla,“ říkávala moje babička. „… nikdo nerozdává tak tvrdý rány jako život, ale nejde o to jak inkasuješ, tady jde o to kolik ran uneseš, a přesto se znovu zvedneš, kolik ran dokážeš přijmout a nezastaví tě, jenom tak se vítězí !!“ přesvědčuje nás Sylvester Stallone, mj.představitel slavného boxera Rockyho. Jak je to s ním ve skutečnosti nejsem si jista, ale v tom filmu mne překvapilo, s jakou opravdovostí se obracel k Bohu.

Číst dál »