Již nějaký ten pátek zde máme jaro a s ním první pokusy rodičů, naučit svá dítka jezdit na kole. Způsobů, kterými to dokázat je bezesporu mnoho. Některé děti jezdí na kole s přidělanými postraními kolečky, někteří rodiče své děti stále na kole přidržují a doufají, že jednou se to přeci jen povede. Jiní rodiče dají svým dětem kolo až v pozdějším věku, s tím, že se párkrát nabijí a na konec se naučí jezdit sami.

U nás doma jsme nyní ve fázi, kdy na kole učíme jezdit Lucinku. Stejně jako u Davídka, který už na kole víc jak rok jezdí, k tomu používáme bezvadné dřevěné odrážedlo, které dětem koupila babička.

Ač jsme odrážedlo zprvu nechtěli, musím po zkušenosti s Davídkem a teď i Lucinkou uznat, že je to výborná věc k výuce jízdy na kole. Po pár měsících na odrážedle se dítě naučí držet rovnováhu na tolik, že pak už jen sedne na kolo a jede.

Číst dál »

Dnes jsem si v matce měst okusila, jaké to je, když se pejsek rozhodne místo nasednout do metra, proběhnout trasu po svejch, po kolejích, tunelem. Pejsek se tak rozhodl na cestě z práce, po 18té hodině. Mezi Strašnicemi a nám. Míru.

Jak se to líbilo pejskovi nevím, ještě ted ho prý honí policajti v kolejišti. Jak se to ale líbilo Praze, vím.

„Vážení cestující, vlak končí ve stanici náměstí Míru, z důvodů psa v kolejišti.“
Musela jsem se smát. Ostatní lidé brblali, hlavně starší, méně pohybliví. Jenže jsem nečekala, co takový pes v kolejišti, alias zastavení vlaku ve špičce může prakticky znamenat.

Nástupiště na náměstí Míru praská ve švech, lidem nahoře nikdo neřekl, že nemají kam odjet, a tak sjíždí dolů. Stejně jako lidé co přijeli vlakem z města, cpou se všichni na eskalátory. Jedny jedou dolů, druhé nahoru a třetí stojí. Dolů stále jezdí lidé. Na eskalátory nahoru čeká celé nástupiště. Když se tam dostanu, schody se zastaví. Bud nějaký vtipálek (na to je expert Dáda Faltýnků) vypnul nahoře schody, nebo se vyply přetížením. Jenže co? Lidé na schodech stojí, koukají. Vůbec je nenapadne jít po svých.

„Pražáci líný.“ Napadá mě.
Jenže se dav nehejbe. Lidé čekají, až se schody rozjedou, a na přecpané nástupiště stále přijíždějí lidé ze shora. Mladší páni přeskakují a jsou po prostředních schodech, ale dav na schodech stále stojí. Lidé křičí, posílají se do řití, řvou a dav začíná být v panice. Nikdo nic nedělá, není pomoc, ani pán v rozhlase už nehlásá pokyny pro cestující. Kdyby tu pak byla moje těhotná kolegyně, tak by se pooooo, říkám si. Vidím pár starších lidí, nenadávají, ale nevypadají dobře. Myslím na to, že kdyby se něco stalo, tak vůbec jako národ nejsme na nic připravení, ničeho schopní. Zdravý rozum již vymřel.

A pejsek si dál vesele běhá v kolejišti, a ostatní psi mu to závidějí.

Pomalu tu máme léto, i když to nějaký den už nevypadá, a já pár týdnu zpět vytáhl z botníku na zimu odložené sandále. Čím dál víc nyní zjišťuji o jak výborné a univerzální obuv jde, takže mi to úspěchu s doporučováním zimní obuvi nedá (Boty s rodokmenem, Lukáši, už mám nové boty!) a musím se o nich zmínit.

Sandále jsem s chutí začal nosit zhruba před sedmi lety a to po úžasné zkušenosti s kamarádkou Jitkou, která v nich bez nejmenších potížích zvládla téměř měsíční pobyt ve Francii. Nevadilo ji slunce ani déšť. Zatímco my jsme po vydatném dešti své klasické boty sušily, Jitka byla v pohodě. Zatím co my jsme byli po celodenním chození rádi za nějaký čas bez bot, Jitka byla opět v pohodě.

Po této zkušenosti neuběhlo mnoho času a já si koupil první své první pořádné sandále (Před tím jsem měl pár prapodivných od rodičů. Vzhledově byly pěkné, chodit se v nich však nedalo). Dal jsem za ně víc jak tisíc korun, což se mi za podrážku s pár řemínky zdálo moc, ale nelitoval jsem. V těchto sandálech jsem prochodil celých pět lét a kousek až na výjimečné situace, kdy se v sandálech chodit nesluší, jsem je téměř nesundal z nohy. I používání přezůvek v práci odpadlo :-).

Poté mi sandále odešly, suchý zip přestal zipovat, řemínky se začali párat a podrážka praskat. Vypravil jsem se tedy koupit nové sandále. Hned v obchodě mi do očí padl model Tera FI (k vidění zatím třeba zde:
Men’s Terra Fi). Za cenu kolem dvou tisíc jsem si je koupil a musím říct, zatím jsem víc než spokojený.

O tom, že i sandály, jak já říkám podrážka a pár řemínku, jsou věda, svědčí popis, na webu http://sewerout.cz/, v jehož kamenném obchodě jsem boty kupoval.

Číst dál »

Ač znám výbornou flashovou hru Bloons již delší čas, nikdy jsem ji nedohrál. Maximálně jsem se dostal tak do dvacáteho kola. Doufám, že umístěním sem se to změní a Bloons konečně dohraji :-). Taktéž doufám, že mé nové PSP nebude žárlit ;-). Jen ať se nebojí, zatím jsem z něho nadšený. Jinak co jsem si stačil zjistit, náročnější flash hry na něm nechodí, takže musím alespoň pro flashovky zůstat věrný počítači :-).

Pokud vás Bloons chytnou, tak přeji hezké hraní.

Číst dál »

„Pojďte s námi za pohádkou,“ vyzval nás plakát, a tak jsme šli ;-). Tedy šel jsem jen já a děti. K nám se pak připojily děti s kamarádem, jehož žena se i s Gabčou aktivně zapojila mezi pořadatele a na starost jim bylo přiděleno jedno stanoviště s úkolem. Gabčino stanoviště je níže zachyceno na videu :-).

Na samém počátku pochodu nám mírně sprchlo. Pak se ale vyčasilo, slunce ukázalo své paprsky a my si užívali téměř letního počasí.Jindy, by děti naříkaly, že je bolí nožičky, ale cesta s rozmanitými úkoly nás s nadšením posouvala k cíli.

Naše putování zpestřovaly kromě úkolů i cedule na nichž byl napsán na pokračování příběh o Jeníčkovi a Mařence. Každý kus příběhu v sobě obsahoval červeně podtržené slovo, které bylo potřeba zapsat do tajenky. Za malé děti toto dělali rodiče. V případě naší rodinky já.

Číst dál »