Během svého života jsem se již setkala s mnoha učiteli jazyka. Dokud to byli učitelé angličtiny, němčiny či francouzštiny, nezaregistrovala jsem žádné odlišnosti v jejich chování, výuce a přístupu. Ty rozdíly jsem si uvědomila až když jsem před dvěma roky dostala učitele angličtiny, američana žijícího v Čechách.
Učil mě ráno, přesto chodil vždy včas. Nejednou se však stalo, že jsem přišla do učebny a pan učitel ležel na stole, tašku pod hlavou, boty na nohou a pochrupoval. Jakmile jsem ho vzbudila, začala výuka, během které jsme stihli vyřešit politickoekonomickou situaci Ameriky – neměl ji rád. Svěřil se mi také s jakýmikoli špatnými zkušenostmi s českými lidmi. Když ho něco naštvalo, dokázal se rozčilovat i v češtině. Dokonce nadávat. Tím nechci říci, že by výuka nebyla kvalitní. Byla, jelikož napsal několik knížek, mluvili jsme o knihách, přinesl mi i několik pěkných filmů v angličtině. Výuka byla takové povídání, diskuze. Žádné domácí úkoly, žádné cvičení a doplňování.
Jednou přišel s tím, zda nevím, kde je tu nejbližší obchod pro zvířata. Věděla jsem, proto jsme hodinu strávili cestou do obchodu s následným výběrem doplňků pro jeho malý zvěřinec. Tak jsem se naučila nejen slovíčka typu morče, chrápat, žárlit, ale dozvěděla jsem se i něco o životě domácích zvířat.
Mluvili jsme i hodně o životě, jeho myšlení bylo hodně svobodné, ač měl již rodinu, zdálo se mi občas že jeho volnomyšlenkářství se blíží beatnikům. Hlavní jeho myšlenkou bylo: „Chceš něco udělat, tak to sakra udělej!“
Číst dál »