Zhruba 14 dní zpět, jsme domů koupili novou varnou konvici. Jako doklad pro případnou reklamaci slouží účtenka vytisknutá na teplocitlivém papíře.
Problémem teplocitlivého papíru, jak je vidět na jedné starší účtence, je však blednutí.
Při správném skladování účtenek (chránit před světlem,měkčeným PVC, uhlovým a samopropisovacím papírem, …) by toto nastat nemělo. Možná je to pravda, možná účtenky skladuji špatně, ale fakt je ten, že mi nějaká ta účtenka čas od času vybledne. Co tedy s tím?
Tak a po delším čase (za prodlevu se všem velmi omlouvám) tu máme další, tentokrát 10. jubilejní :-), mozkolámání. Tentokrát je „zadavatelem“ hádanky sám Albert Einstein, který o hádance tvrdil, že 98% populace ji nevyřeší. Sám jsem hádanku ještě neřešil. Řešení budu tedy hledat společně s vámi.
1. Je 5 domů, z nichž každý má jinou barvu.
2. V každém domě žije jeden člověk, který pochází z jiného státu.
3. Každý člověk pije nápoj, kouří jeden druh cigaret a chová jedno zvíře.
4. Žádný z nich nepije stejný nápoj, nekouří stejný druh cigaret a nechová stejné zvíře.
Až moc se nám v našich končinách vžilo heslo „Linux zdarma“ a spolu s ním „Open Source zdarma“. Ano, většinou, až na pár Linuxových distribucí je toto pravda a skutečně je možno zdarma a bez problému Linuxové distribuce a open source programy používat.
Nicméně, cokoliv vytvořit něco stojí. A tak není k podivu, že se u mnoha projektů, mimo nápisu, že je používání zdarma objeví i nějaká ta prosba o pomoc, o příspěvek na vývoj, prodej reklamních předmětů a podobně. A zde si myslím, pokud mi produkt dobře slouží, je dobré se čas od času zastavit a autorovi/rům softwarového produktu nějak pomoci (i pomoc, resp. čas investovaný do pomoci, se dá nakonec vyčíslit v penězích :-) ), či jim poskytnout finanční pomoc.
Z tohoto důvodu se domnívám, že ač se velmi často razí heslo, Linux a Open Source je zdarma, není to zas tak pravda. Navíc, pokud se podívám k sobě, do Linuxu a open source jsem za léta používání investoval více, než kdybych koupil OEM verzi Windosws XP Home a k tomu pár programů.
Samozřejmě, nemusel jsem vydat ani korunu, vše je poskytováno zdarma. No, ale dá mi to, neocenit výbornou prácí lidí, jejichž výsledné produkty konzumuji? Nedá. A tak čas od času nějaký produkt podpořím.
Naposled jsem včera poslal 250,- Kč na podporu českého Jabber serveru Jabbim. Není to nejvíc, ale i tak si myslím, že to provozovatelům tohoto výborného Jabber serveru pomůže. Zvlášť když tato částka není rozhodně z mé strany poslední.
A co jsem chtěl tímto říct? Přesto že používám věci, které jsou zdarma, nepoužívám je proto, že jsou zdarma, protože i tak za ně nějaké finanční částky vydáváme, ale používám je proto, že jsou výborné. A v tomto přístupu k Linuxu a open source nejsem určitě jediný.
A jak se na toto díváte vy?
Tak jste se konečně vy i já dočkali :-). Dnešním článkem, v návaznosti na malý průzkum zde: Malá dobrodružství ve velké Číně a Mongolsku – psát, či nepsat? začínám psát o své pozemní tříměsíční cestě do Číny a Mongolska. V příspěvcích se pokusím napsat vše důležité, tak aby případní zájemci o exotické kraje mohli obdobnou cestu zrealizovat. V komentářích se pak pokusím zodpovědět případné dotazy.
Nebýt cestopisného časopisu Lidé a země, a článku o čtrnáctidenním putování při březích Bajkalského jezera, asi bych se do Číny nikdy nedostal. Článek a v něm popisovaná panenská příroda mě tehdy tak nadchl, že jsem sám začal o cestě k Bajkalu vážně uvažovat. Myslím, že to bylo někdy v polovině dubna roku 2000. Měsíc po tom, co jsem se nadšený, plný cestovatelského ducha vrátil z Maroka (Maroko – Afrika na dosah ruky).
Díky tomu, že taťka pracuje na dráze, mohl jsem jako syn počítat s využitím jízdenky OSŽD (Organizace pro spolupráci železničních drah), která rodinného příslušníka zaměstnance dráhy stojí pár korun a je platná pro mnoho asijských státu, včetně zde zmiňovaného Ruska, Mongolska a Číny. Platnost jízdenky od zahájení cesty je tři měsíce. Cestování nejnižšími třídami je na tuto jízdenku pak zdarma.
Na druhou stranu, cestovaní veřejnými dopravními prostředky v Rusku a Asii je natolik levné, že mít nebo nemít OSŽD jízdenku není pro cestu z finančního hlediska rozhodující. Ušetřit pár tisíc je sice příjemné, ale pořád je to jen pár tisíc. Žádné desetitisíce, žádné horentní sumy za letenku.
No, každopádně možnost OSŽD jízdenky byla, tak jsem ji chtěl využít. K tomu jsem musel říct taťkovi, aby mi o ni zažádal. Jednoho večera jsem taťkovi tedy řekl, že hodlám na Bajkal a čekal na odezvu. Přišla vzápětí.
„Na jak dlouho?“
„Tak na měsíc“
„A nechceš už Lukáši zajet od Bajkalu do Mongolska, nebo do Číny?“ Překvapil mě otázkou taťka.
„No, ani ne,“ odpověděl jsem nejdřív. Pak jsem si vzal ale Atlas a začal si říkat, „proč vlastně ne? Mám čas. Tři měsíce prázdnin, tak proč toho nevyužít“
Bylo rozhodnuto.
Nadměrné možství práce pominulo a jsem zpět. S příspěvkem/ky až večer z domova. Tak se těšte. Hlavolam v neděli.
Tak ještě bohužel. Pro tento týden se mě stále drží mnoho práce, tak nových příspěvků bude pomálu. Příští týden již bude lepší.
Díky všem moc za trpělivost :-).
Čas do času některé noviny provedou a zveřejní test, nakolik přesně se shodují účty z kas hypermarketů s tím, co mají zákazníci ve skutečnosti v nákupním vozíku. Při mnoha položkách pak není divu, že sem tam se nějaké to špatně zaúčtované zboží objeví.
Ač o tomto doma víme, nijak zvlášť moc své účty z rodinných víkendových nákupů nekontrolujeme. V neděli večer však Gabča udělala výjimku a na poslední účet s Tesca se koukla. Po chvíli se zhrozila.
„Lukáši, pojď se podívat, chybně nám tu zaúčtovali matonku.“
Dívám se na účet a skutečně. Místo jednoho balení matonek, které se skládá ze šesti lahví, vidím na účtence zaúčtováno šest paklů. Každý pakl po šesti lahvích. Celkový rozdíl mezi skutečností a zbožím na účtence čítá třicet lahví matonky. Při ceně jedné matonky círka za třináct korun, je účet neoprávněně navýšen v řádu stokorun.
Protože jsme tento rozdíl zjistili až doma, a těžko se s někým v obchodě přít o to, že jsme si skutečně odebrali pouze 6 matonek, nějak jsme se s tímto faktem vyrovnali s tím, že příště musíme být pozornější.
Dnes to však Gabče nedalo a do Tesca zajela, že účet zkusí dodatečně reklamovat. A světe div se, reklamace byla uznána. Prý se jim toto již v minulosti stalo a tak vědí, o co jde. Peníze máme tedy zpět a jsme spokojení.
Na základě této zkušenosti budeme do budoucna k práci prodavaček za kasou obezřetnější. Přestože se jedná o neúmyslné chyby, je škoda platit víc, než je nutno.
„A kde vlastně ti tolik proklínaní kuřáci jsou?“ napadlo mě zeptat se sebe sama koncem minulého týdne, když jsem se za celý týden, od své poslední návštěvy kuřácké hospůdky, s žádným tabákovým dýmem nesetkal.
Jsou kuřáci a tabákový dým skutečně pro nekuřáky takový problém? Nebo jde jen o davovou psychózu, či zbytečné vypruzování?
Těžko na toto v úhrnu správně odpovědět. Každý kdo po zákazu kouření volá si na toto musí odpověď sám.
Mě osobně dnes kouření druhých nevadí. A to jsem cigaretový nekuřák :-). A dokonce ani cigaretový kouř nemusím. Takže kde je příčina mé tolerance?
Je to jednoduché, když nechci, s cigaretovým kouřem do styku nepřijdu. A jak to dělám? Jsem snad kouzelník? To určitě ně. Prostě kouření dnes není v módě a tak čím dál měně lidí kouří. A pokud už kuřáci kouří, dělají to většinou na vyhrazených místech, kam nechodím a nebo ve svých hospůdkách.
Takže ať to vezmu kolem a kolem, když chci na kouření nemusím narazit jak je rok dlouhý.
Jako kouzelníci mi v tomto spíše připadají militantní nekuřáci. Ti snad vidí kuřáka a kouř i kde není a nikdy nebyl. Stejně tak všude vidí veřejné prostory a strkají nos tam kam nemusí.
No, každý jsme nějaký. Někdo je ke svobodě jednotlivců tolerantní více, někdo méně a někdo vůbec. Každopádně bych byl rád, kdyby se militantní nekuřáci skutečně zamysleli nad tím, zdali jim tak kouření vadí a natolik je omezuje. Jak je vůbec možné, že někdo o tabákový dým nezavadí jak je týden dlouhý a druhý se s tabákovým dýmem setkává každou sekundu svého života?
Více už na toto téma delší čas psát nebudu. Osobně doufám, že se kouření v hospodách rušit nebude a svoboda jednotlivce zůstane alespoň v tomto případě zachována.
„Tatínku, půjdeš si se mnou hrát do školky?“ Ptal se mě s jistou dávkou nadšení Davídek o víkendu. „Ukážu ti vesmírnou hru.“
„Jasně Dádo, že půjdu, neboj“ reagoval jsem hned, aniž jsem tušil jak to myslí. Dovysvětlila mi to Gabča. V rámci akce „Táto, mámo pojď si hrát“ je v první polovině tohoto týdne rodičům umožněno strávit s dětmi delší čas ve školce a tak více poznat prostředí školky, hry a hračky, s kterými si děti hrají.
Davídek se ze všeho nejvíc těšil, až mi ukáže vesmírnou počítačovou hru, kterou hrají kluci z třetí třídy a kterou jako klučina z druhé třídy velmi obdivuje, ale zatím má málo příležitostí si ji ve školce pro nával třeťáků zahrát.
Protože čas od času Dáda o této vesmírné hře mluvil, těšil jsem se i já, že konečně poznám o jakou hru jde. Na otázky, zdali mu takovou hru taky seženu, jsem vždy odpovídal, že asi ne, protože my doma máme počítač s tučňákem a oni ve školce mají počítač s okny.
Sousoší J. Škody, které znázorňuje soutok Labe s Orlicí. Nachází se v Jiráskových sadech, v těsné blízkosti soutoku.
Užíváte si v těchto téměř letních dnech stejně, nebo lépe, než sochy z fotografie? :-D.
30 dubna, 2007 
LuFa 