Být dítětem s plnou hlavou nápadů a bezvadných řešení není nic jednoduchého. Zvlášť v situaci, když takové dítko ve snaze potěšit své rodiče vykoná dle svého nejlepšího vědomí a svědomí super věc, ale místo vděku se mu dostane pouze pokárání a nevraživých pohledů. Dnes byl takovýmto koumáckým dítětem Davídek a naštvaným rodičem já. Vše se seběhlo následovně.
Dnešní den byl nádherný a tak jsme celá rodina vyrazili autem do Jiráskových sadů. Celé odpoledne bylo príma. Děti si hráli, neprali se a tak jsme jako rodiče byly spokojení.
K šesté hodině jsme pak došli k autu. Stálo pod stromem a tak není divu, že se na něj z předu jakýsi pták aprílově vykakal. Protože děti hovínko zmerčili a především Lucinka vypadala, že má tendenci na hovínko chytat, řekl jsem dětem, aby v žádném případě na hovínko nechytaly. Taktéž jsem jim zdůraznil i riziko nemoci, které hovínko může po doteku způsobit a dětem řekl, aby si šli do auta sednout.
S Gabčou jsme si pak v sekundě vyměnili pár vět, po jejichž dokončení nám Davídek s klacíkem v ruce nadšeně sděloval.
„Já jsem ti tatínku to hovínko seškrábal klacíkem a vůbec jsem na něj nechytal.“
Viditelné stopy, které klacek v předu na laku zanechal nešly přehlédnout. Mé naštvání a Davídkovo zklamaní, že jeho čin nebyl přijat s nadšením, taktéž ne.
No, co se stalo, stalo se. Klacek byl naštěstí měkký a tak mnoho stop po umytí zmizelo. Poškrábání je nepatrné.
Pokud by Dáda místo klacku použil něco jiného, mohlo být vše daleko horší. Nyní už Davídek ví, že cokoliv z auta odstraňovat nesmí, tak se už snad tato situace nebude opakovat. Nakonec jsem rád, že vše dopadlo tak jak dopadlo.
2 dubna, 2007 
LuFa 
