A je to tady. Hranice jednoho tisíce komentářů na tomto blogu byla překonána. Autorem tisícího komentářem je v současné době pravidelný a aktivní čtenář Mrtvocich, kterému tímto děkuji. Díky.

Hodnotu 1000. komenáře můžete vidět na obrázku úplně dole.

Do budoucna se pak s vámi se všemi těším na mnoho dalších příspěvků a podnětných a vtipných komentářů.

Včera večer mě oslovil čtenář Marek Štěpán, zdali bych u sebe nezveřejnil pár řádek o nadcházejícím Ručníkovém dnu, který se koná na počest zesnulého Duouglase Adamse, autora kultovní knihy Stopařův průvodce po Galaxii. A samozřejmě i mnohých dalších výborných knih.

Protože se slzou v oku a úsměvem na rtech nyní vzpomínám, jak jsem Stopařova průvodce po Galaxii před lety s nadšením četl a královsky se bavil, rozhodl jsem se zatím alespoň takto Ručníkový den podpořit.

Proč zrovna ručník. Protože jak se v knize i na stránkách Ručníkového dne píše jde o kolosálně důležitou věc, která by neměla chybět ve výbavě žádného hvězdného stopaře.

Citováno z knihy Stopařův průvodce po Galaxii:

„Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu – můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Kakrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás – blbá jak tágo, ale značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý.

Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: „Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník.“ (sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer, frúd = opravdu děsně správný frajer). „

Číst dál »

Poprvé jsem 3D produkci společnosti IMAX navštívil před zhruba třemi léty. Jednalo se o snímek T-Rex. Ač byl obsah tohoto filmu spíše pro děti (skutečně období křídy a prehistorická zvířata, která v tomto období žili nevyhledávám), použité 3D efekty byly úžasné.

Po zahájení produkce a nasazení speciálních brýlí skutečně všechny filmové objekty opustili plátno a rozprostřely se do prostoru. K nejbližším objektům jsem měl zhruba metr. Vzdálenost k nejvzdálenějším objektům bych pak odhadoval na desítky metrů. Nezávisle od děje promítaného filmu, už toto samotné je výborný zážitek.

Druhým filmem, který jsem viděl bylo Tajemství Titaniku. Zde šlo o dokument, v kterém byl divákovi přiblížen vrak Titaniku a to včetně vnitřních prostor. 3D efekty byly opět úžasné a já měl skutečně pocit, jako bych byl uvnitř.

Třetí film jsem navštívil minulý týden s Davídkem. Jednalo se o snímek Mise na měsíc.

U čeho jsem si u Davídka nebyl jistý bylo, jestli je 3D projekce vzhledem k jeho necelým pěti rokům, to pravé ořechové. Ač jsem mu měsíční představení slíbil, při nákupu lístku jsem se raději na vhodnost projekce pro malé děti přeptal. Bylo mi řečeno, že film je doporučen pro děti od čtyř let, takže lístky jsem koupil.

U vchodu do IMAXU jsme pak nafasovali brýle. Já veliké, Davídek malé a spokojeně jsme čekali na začátek představení. Samotnému začátku představení předchází živý výstup uvaděče, který ve stručnosti představí technologii IMAX, řekne pár faktů k rozměrům plátna (plátno je 20 metrů vysoké a 25 metrů dlouhé), upozorní diváky, aby během projekce nevstávali a nechodili. Na závěr pak ještě každému s kým by se pro čas projekce začal hýbat prostor kolem něho doporučí na pár chvil zavřít oči.

Po proslovu uvaděče se konečně setmělo, nasadili jsme si brýle a začali se oddávat měsíčním dobrodružstvím. Asi tak půl minuty po zahájení produkce jsem si u Davídka všiml, jak sedí na samém kraji sedačky a ručkama šátrá po objektech, které se mu díky 3D efektům přiblížili. Bylo to úsměvné. Navíc jsem si tímto ověřil, že 3D efekty Davídek skutečně vnímá a projekce je opravdu vhodná i pro tak malé děti.

Zhruba v polovině představení začal Davídek poplakávat. Když jsem se ho v tichosti zeptal, co se stalo, řekl mi, že mu kosmonaut šlápl na hlavu a jeho to bolí. Když jsem mu řekl, že to bylo jen jako, poplakávat přestal a dál se věnoval spokojenému chytání filmových objektů.

Mě osobně se film také moc líbil. Ze dvou předchozích snímků, T-Rex a Tajemství Titaniku byla Mise na měsíc asi nejzajímavější.

Do budoucna mě docela láká navštívit s Davídkem Loveckou sezónu 3D. Sám se pak těším, na nějaký celovečerní film pro dospělé (klidně i erotický :-) – bohužel o žádném takovém zatím nevím :-().

Při velkých nákupech se mi již párkrát stalo, že jsem domů přinesl potraviny ne zrovna valné chuti, někdy i vzhledu. Naposled to byla myslím tresčí pomazánka s odporně nazelenalým povrchem. Před tím mírně nazelenalý eidam.

Samozřejmě může se to stát, omlouval jsem vždy takové případy s tím, že pracovníci marketu jsou taky jenom lidi, a čas od času se něco na obalu obalu může při hromadné manipulaci se zbožím porušit.

Dnešní nákup v Tescu mi však ukázal, že má domněnka se špatnou manipulací se zbožím nemusí být zas tak moc správná a za některé ze zkažených potravin mohou naši spoluobčané. Tedy spíš spoluobčané prasátka, možná dokonce prasata.

V regálu u šťáv totiž jen tak leželo maso.

Nejprve jsem trochu poodstoupil a čekal, zdali se k masu někdo přihlásí. Když se chvíli nic nedělo, lidé si brali šťávy, aniž by si masa všímali, maso jak bylo jsem si vyfotil, pak ho vzal a šel předat paní, co poblíž rovnala jakési zboží.

Paní si maso vzala. Prý je divné, že bylo u šťáv. Maso vedle sebe položila. Poděkovala a pokračovala v práci.

O další osud masa jsem se nezajímal. Rád bych ale věřil, že se maso nevrátilo zpět do chladícího boxu a to z toho důvodu, že nikdo neví, jak dlouho maso u šťáv leželo.

O čem nyní přemýšlím je to, jak někdo může jen tak vyndat maso z chladícího boxu a odložit ho mimo? Kdo toto dělá je dle mého prase.

S optimismem doufám, že takových prasat je mezi námi minimum.

Ne, nejde o upoutávku na nový hororový film, ale o skutečnost. Ta malá nic, žijící nejčastěji v dětských vlasech se znovu vrátila. Jsou silnější, úspěšně vzdorují mnoha proti vším přípravkům (možná si na nich i s gustem pochutnávají) a vesele skáčou z hlavy na hlavu.

Mnoho let jsem si myslel, že vši jsou již dávno pasé, podařilo se je vyhubit, takže pro nikoho žijícího v civilizovaném světě nepředstavují žádný problém.

Jak jsem se mýlil, mi několik týdnů zpět ukázal Dáda, který byl na několik dní poslán ze školky domů, protože mu v hlavě bylo nalezeno pár vších hnid.

Druhé mé překvapení se odehrálo v lékárně, kde jsem se ptal po prostředcích proti vším a milý pan lékárník mi s vědoucím výrazem v tváři oznámil, že téměř nic na vši nemají. Celý Hradec je prý zavšivený jako nikdy před tím. Vši jsou prý odolnější než bývaly a velmi těžko se jich prý zbavit.

Třetí mé překvapení se odehrálo zhruba čtrnáct dní zpět, kdy jsem potkal známé, kteří mě tak nějak s nadhledem na dálku oznamovali, abych se k nim moc nepřibližovat, že mají všichni vši. Prý už mrtvé, ale jeden nikdy neví.

Z dalších hlášení od přátel a známých, že jejich děti mají vši, jsem už tak mnoho zaskočen nebyl. Prostě vši jsou zpět a tak je se čas od času v hlavě vyskytnou.

Z čeho však zaskočen jsem, je současná malá informovanost o vších mezi lidmi. Pokud je Hradec (možná i další města) natolik zavšiven, jak říkal pan lékárník, proč se o tom mnoho mezi lidmi bez dětí neví? Ani já bych ostatně, být bez dětí, o veškách nevěděl.

Jsou snad vši společenské tabu? Zřejmě do jisté míry ano. Lidé se trošku za vešky v hlavě stydí a pak o nich mnoho nemluví.

Ke studu za vši však není žádný velký důvod, ukazuje se totiž, že výskyt vší nijak nesouvisí se špatnými hygienickými návyky a vyskytuje se ve všech sociálně-ekonomických a věkových skupinách. Prostě děti, dospělí dají hlavy dohromady a vešky skáčou a zabydlují se.

Pokud by se vědělo, že někdo vši má, hlavy by se tak do hromady nedávaly a možná by bylo lépe.

No, ale teď vši jsou, tak co s nimi. Jak se zdá, situace není moc růžová. Účinných prostředků proti vším není mnoho. (mnozí používají i prostředky určené pro zvířata) Léčba zabere pár dní času. A když už jsou vši z hlavy pryč, pustíte dítko na pár týdnu do kolektivu a vešky máte zpět doma. Naštěstí u nás ještě nejsou, ale co takhle říkají známí, stává se, takže jsem na možný výskyt vešek připraven.

Několik faktů o veškách naleznete třeba zde: Nevítaná návštěva v naší hlavě nebo zde Svědectví všího cirkusu.

A co vy, máte s veškama nějaké zkušenosti?

Update – nový článek:

Veš dětská – po prázdninách opět do školek a škol. Jak na ni?