Lukáš Faltýnek a autoři

Předchozí příspěvek – XIII.
Vlak v Anglii je pěkně drahý, to jsem věděla už když jsem tam jela, tak jsem dostala od kámoškyjakousi „zákaznickou kartu“, která byla bez fotky, tedy pro čecháčky přenosná. Znamenalo to 30 procent slevu, ale i tak….Před odjezdem jsem předala další kolegyni.

Co funguje dobře jsou zpáteční slevy, pokud je jednosměrná jízdenka za 10 Liber, zpáteční je cca za 11,50 Liber, tedy vyplatí se hodně. K tomu, pokus jedete do Londýna, máte zdarma pohyb městskou hromadnou na všech 5 zon, což jinak je tak za 5 Liber.

Jenže au pair dostává týdně tak 40 – 80 Liber, proto co studentíky nenapadlo, stopování.

Stejně jako v Čechách narazíte na podivíny, a právě podivíni nejvíce staví. Umělci, vyhulenci a bohémové. Rádi si pokecají a dovezou vás kam chcete.

Další skupinou jsou starší manželé a důchodci. Ti si myslí, že stopujete proto, že potřebujete pomoci. Mají o vás strach, když řeknete, že jste z Čech, vědí, že se tam válčí a že utíkáte před válkou. Když vás vyhodí na okrají Londýna chtějí vám dát ještě peníze na metro. Celý rozhovor je v tonu lítosti, jací že to jsme my Češi chudáci.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů

Předchozí příspěvěk – XII.

Pan Srí Lanka je s týdenním úklidem spokojen. Vždy po úklidu zaplatí cash a přinese dvě plechovky piva.

„Jedna dáma ze Srí lanky by čas od času potřebovala hlídat děti.“ zmínil se jednou.

A tak jsem měla další brigádku. O paní Srí Lance mi řekl, že je sama, s dvěmi dětmi a občas potřebuje pohlídat. Mluvil o ní moc hezky.

Bydlí ve vedlejší ulici. Domluvila jsem se s ní už na týden, co bude moje rodina pryč – na dovolené.

Přicházím k domu, který je stejný jako náš dům. Paní otevírá, vypadá docela mladě. Za ní přibíhá holčička, asi tříletá. Schovává se za mámu. Syn je větší, jezdí okolo domu na kole.

Domlouváme se, že budu hlídat asi 4 hodiny, ohřeju jim oběd, půjdu s nimi do parku, holčička ještě jezdí v kočárku.

Zůstáváme sami a já začínám mít tušení, že tohle bude trochu jiná sociální třída, než můj soused Srí Lanka.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Přidat komentář

Předchozí příspěvek X.

Každý večer se snažíme scházet u nás v městečku, bud v parku, dívajíc se na letadla přistávající v nedalekém Gatwicku, nebo v ústí řeky Meadway, či u někoho z au-pairů.

Jdeme si tak po městě a najednou:
„Boha, počujem naozaj češtinu?“ Holka jako my, oči ji září i v srpnu.

A tak jsme poznali slovenku Gabi. Je již půl roku ve městě a nenašla kontakt na žádného z nás. Nevodí totiž děti do školy, stará se o malé miminko. Neumí moc anglicky, přítele má v Londýně, takže se vídají jen o víkendech.

Drží se nás jako klíště a nadruhý den již domlouváme bramborák party. Je to přesně tak, čeho si doma ani nevšimneš, po tom v cizině toužíš. I já se těšila na bramboráky. Nadruhý den jsme vzali brambory, česnek a Gábi měla i majoránku z domu. Šli jsme k Georgovi, doktoři měli službu.

Brambory jsme strouhali na struhadle. Docela fuška. Pivo se už chladilo.
Když jsme začali péct, spustil se fire alarm, tedy poplach, že v domě hoří. Doktoři okamžitě volali. Dnes je to úsměvné, tenkrát to byl stres. Houkání vyděsilo i sousedy.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Jeden komentář

Předchozí příspěvek – IX.
Když mi první den Helen všechny děti představovala, zmínila, že má dvojčata. Uplně nevědomky jsem k sobě přiřadila Zoe a Alex, jsou stejně velké, podobné moc ne.

Každá ale chodila do jiné školy, to jsem si odůvodnila tím, že je to asi záměrně, aby dvojčata nebyla na sebe fixovaná.

Ani nevím jak, ale asi po měsíci jsem zjistila, že Alex je dvojče toho malýho kluka. Zoe je o rok starší než ty dva. Byla jsem v šoku. Alex je totiž o dvě hlavy větší než její chlapecké dvojče. Ona je silná jak Helena Fibingerová a on je je takové tintítko jako z koncentráku. Jak je tohle možné?

Grant si neumí ještě zavazovat tkaničky, proto se mu kupují boty na suchý zip. Špatně čte, špatně jí. Je jediný kluk široko daleko, protože jeho sestry si domu vodí kamarádky, tedy další holky. Je takový zakřiknutý, občas se snaží k nim zapadnout, ale ne vždy je to vhodné, třeba když si hrají na kadeřnice, nemá šanci, protože je na mecha.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

5 komentářů

Předchozí díl – VIII.

K práci au pair patří i čas od času večerní či noční babysitting, tedy hlídání dětí zatímco rodiče jdou za kulturou či na mecheche. U nás se tak stalo až po několika týdnech mého působení. Na nedalekém zámku měl koncert Elton John.

Romantický zámek, romantická letní noc a Helen si vyráží s Markem, který je v teplákách Nike. Kolena vytahaná, gumu pod panděrem….Nevěřila jsem svým očím a čekala, že se chudáci ještě před koncertem pohádají. Helen však Markův oděv vůbec nekomentovala. Sama strávila dlouhý čas v ložnici, kde se natírala vším možným.

„Děti ať jdou spát nejpozději v devět, my přijdem tak do půlnoci.“ znění instrukce.

Jelikož je sobota a ostatní au pair nemají co dělat a rodiny mají doma, pomalu se trousí k nám. Bohužel zbytečně brzy, proto je děti vidí a jsou rozjančené a natěšené na nějakou párty.

„Pusť nám tu českou muziku!“ řvou.

„Pipipipíjů, pipípipipijů….“ Zpívají krásnou češtinou Lucii nebo Wanastovky (teď nevím, čí to vlastně je píseň).

„Co to znamená? ptají se.

„To nejde přeložit, to je něco jako lalala.“ Odpovídám sebejistě.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Jeden komentář

Předchozí příspěvek – VII.díl
Po necelém měsíci se dozvím, že můj kolega Tom, vůbec není Tom. Když mi to říkají děti, nevěřím, protože na dotaz, jak se tedy jmenuje mi neodpověděly.

Ptám se tedy i Toma a směje se. Neřekne nic. Tak to bude asi nějaká místní srandička.

Až třetí au-pair mi to vysvětlil.

„Jmenuje se Tom, protože je to jednoduchý na zapamatování.“

Tom se totiž jmenuje Rastislav. No a pro takového brita, ještě k tomu malého je to kámen úrazu jak na výslovnost, tak na paměť. Tzn. Rastislav je po celý čas v Anglii Tom.

Záhy poznám, že opravdu některá jména jsou těžko zapamatovatelná. Dle instrukcí zvoním jednoho dne na pan souseda, toho ze Srí Lanky.

Moc milý snědý a malý pán, v důchodu. Jenže tím jak je černý já nejsem schopná identifikovat věk. Představí se a pamatuji si prd. Ptám se ho ještě jednou, speluje mi jméno, začíná na A a má ještě snad 15 písmen, opět vím prd. Vzdávám to. Interně je to pro mě „pan Srí Lanka“. Až později si uvědomuji, že dělám to samé, co udělaly Rastislavovy děti.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Jeden komentář

Předchozí díl – IV.

Asi 14 dní po začátku mého au – pair angažmá jsem se zeptala, jaktože děti chodí do školy, když je červenec.

„Škola končí 20. července, tak užívej klidu.“ Smála se Helen.

Přemýšlela jsem. Mám pracovat cca 5-6 hodin denně. Když budou děti doma, znamená to že budu pracovat od 8 do 17:30? Navíc jak budu uklízet, když bude dům neustále plný? Napadaly mě další a další nevýhody. Pojala mě hrůza.

Svěřila jsem se ostatním au – parům. Tomovo dítě bude chodit do jakéhosi klubu, bude to podobné jako by ho vodil do školy, jen ho vyzvedne o 2 hodiny dříve. Druhý au – pair pokrčil rameny.

Nadějně jsem se šla ptát Helen, jestli naše děti taky budou chodit do klubu.

„Nebudou, víš kolik by to stálo peněz. Budou doma.“ Odpověděla.

Jako na zavolanou zavolala Trisha, paní která má au-pair agenturu. Naštěstí volala když jsem byla sama doma.

„Jak se máš, je všechno v pořádku?“ Volala vrámci takového aftercare.

Moc mě to potěšilo a řekla jsem ji svou obavu, že budou děti neustále doma, po dobu 6 týdnů prázdnin.

„Ne, to si musí jinak zajistit, i kdyby Tě platila více, je to nelegální, aby jsi pracovala tolik hodin. Promluvim s ní.“ Byla docela vyděšená.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

Jeden komentář

Předchozí díl – V.

Doma existuje jídlo, kterého je malé množství a to jídlo je pro rodiče. Děti moc dobře ví, co jíst mohou a co ne.

Občas se v nákupu objevila malá plastová krabička s borůvkami, malinami, ostružinami. Ovoce jako malované. Velké symetrické plody, kterými je pokryto dno krabičky. Cena za krabičku je neobyčejně vysoká. (asi tak 3 libry za 14 ostružin)

Okolí naší vesnice jelemováno farmami, rodinnými usedlostmi, ale i bushemi. Tedy keři a stromy, které nepatří nikomu. Tedy možná obci.

Objevujeme v těch křovích nádherné ostružiny, hlavně velké a sladké. V Čechách leckdy nestačí dozrát, jak je nedočkavci otrhají. Zde si ji nich ani nevšimne, tedy až na nás. Podruhý si jich pár nadrháme do krabičky. U nás doma si je dáme se smetanou.

Jenže to vidí děti.

„Ohh, kde jste sebrali tolik krásných ostružin, to muselo být ale drahé. Ty ale musí být dobré. Co je to bílé na nich?“

„Našli jsme je v buši, je jich tam spousty, tak si tam taky s rodiči zajděte.“ Mluvím pravdu, protože vidím, že se jim fakt sbíhají sliny. A pochutnejte si na nich, když na vás kouká čtvero dětských očí.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

5 komentářů

Předchozí díl- IV

Jak již jsem psala, je nás sedm krků, z toho polovina dost obézních. Nakupování potravy pro smečku naštěstí není můj úkol. No, i když není….

„V úterý dopoledne musíš být doma, vozí nákup.“ Říká Darko.

I Helen mě upozorní, že objednává veškeré jídlo i drogerii přes internet, v tescu.

“ Přivezou to, dostaneš faktury a budeš to pak kontrolovat, zda to je všechno a pak uklízet na svá místa.“

Bylo mi vše jasný a byla jsem v klidu, až do té doby, než tesco auto přijelo. Dodávka, tesco závozník, který je východoevropan, na což přijdem po té, co podepíši, že jsem nákup přebrala.

Nanosil všechny tašky do kuchyně. Kuchyňské linky i podlaha jsou celé zarovnané, igelitek je asi 30 a fakt to nepřeháním. Tři igelitky má kocour, zbytek rodina. V kuchyni se nehnu, plno věcí je mražených, měla bych tedy spěchat. Vyznat se ve faktuře a výrobcích je docela těžké. Po hodině práce je lednice i mrazák narván k prasknutí, ale venku je stále plno věcí. Nechávám je na lince, spolu se zaškrtaným listem.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

4 komentářů

Předchozí díl – III
Jelikož jsme nyní rodina o sedmi kusech, pere se denně, většinou dvě várky prádla. Po víkendu je to víc.

Praní mám na starost taktéž já. Líbí se mi styl věšení prádla. Mají na zahradě takové stožáry, jako na vlajku, jsou propojeny lanem, které se při vešení prádla dá níž, a poté zase zpátky, na stožáry, prádlo tedy nevadí žádnému pohybu na zahradě, protože vlaje tak 4 metry vysoko.

S prádlem souvisí i žehlení, což je noční můra. Darko mě ale vysvětlil, že se nežehlí skoro nic. Prádlo se rovnou skládá a rozděluje na hromádky jednotlivých členů. Dětem se ukládá do skříně. Rodičům se má dát „někam“ do ložnice, ne ale do skříně. V ložnici ale není nikde místo. Vypadá to tam, jako by tam zloděj něco hledal. Skříně otervřené, zásuvky všelijak pootevřené, v nich skřípnuté prádlo, mezi tím všude po podlaze boty, kabelky, šminky, ručníky. Rachot. Ložnici mám jen luxovat, není ale luxovat kde, podlaha je téměř pokryta výše zmíněnými věcmi. Prádlo lze dát pouze na postel.

Po několika týdnech zjištuji, že se prádlo, které jeden den složím jako vyprané, třeba hned ráno objeví ve špinavém prádle. Proto je koš na prádlo stále plný. Pokud se totiž rodičům komínky oblečení svalí, či oni je večer skopnou, to co se rozházelo se hodí do prádla: Jednodušší než něco složit je hodit to do špinavého prádla.
Stejně to chápou i děti, pokud jim něco spadne, či si to nakonec nevemou na sebe, neskládají to, hodí to do špinavého prádla. Divná mentalita.

Pokračovát dále ve čtení příspěvku »

3 komentářů