V sobotu jsem z Německa napsal příspěvek Dám si jedno, dvě piva a sedám za volant, který se tématicky věnoval jistému obsahu alkoholu v krvi řidiče, které by mělo být zákonem tolerováno a narážel na situaci u nás a na Slovensku, kde tomu tak není.

Až na jeden případ rozhořčeného, přesto i na dále váženého čtenáře a přispěvatele, Borise, se příspěvek dočkal celkem kladných reakcí a to jak vyjádřených jako komentáře pod článkem, tak i privátních. Je vidět, že mnoho lidí chápe, že v případě nulové tolerance alkoholu v krvi řidiče není něco v pořádku.

S napsaného článku a alespoň zamyšlení, které na tuto tématiku u mnoha čtenářů vyvolal, jsem měl radost. Co si přát víc? Do dneška jsem nevěděl. Dnes ráno jsem to zjistil. Aby se téma článku nezapadlo, objevilo se v čtenějším periodiku, neusnulo a bylo dále rozebíráno.

Co jsem dnes zjistil, MF Dnes, se ve svých článcích tématu alkoholu v krvi řidiče skutečně věnuje. V prvním článku Policie chce tolerovat stopy alkoholu v krvi jeho autoři s odpovědnými osobami řeší, jak dosáhnout toleranci jistého množství alkoholu v krvi. Nabízí se změna zákona, nebo pouhá tolerance. Osobně jsem pro změnu zákona, neboť spoléhat se na toleranci toho, co zákon zakazuje, není dobré.

Navíc se mi z článku líbí slova Petera Ondry z Ústavu soudního lékařství v Olomouci, který říká: „“U koncentrací do 0,2 promile není průkazné, že dotyčný pil alkohol. Úřadům doporučujeme, aby takový případ odložily.“

Pokud naměřená hladina 0,2 promile alkoholu v krvi řidiče může být způsobena i něčím jiným, než jen alkoholem, pak je nulová tolerance alkoholu v zákoně skutečným nesmyslem a nemá tam co dělat. Možnost trestat jedince, za něco, co se nedá 100% dokázat je hloupost.

V druhém článku, spíš názoru, Jaký je smysl 0,2? Jediný. Ponížit člověka se autor Karel Steigerwald o nulové toleranci alkoholu v krvi řidiče vyjadřuje ve smyslu jeho ponížení. Za povšimnutí z jeho názoru rozhodně stojí pasáž:

„Řidiči s 0,2 páchají asi tolik přestupků jako řidiči s 0,0. Totalitní vysvětlení bylo: když povolíme 0,2, ožerou se lidi jako zvířata. Události na silnici ukazují, že zvíře, které se ožrat jako zvíře chce, 0,2 neodradí. Šikana však dopadá hlavně na neškodné 0,2, kteří nebourají a neohrožují.“

Jak je z mého článku i z článků, které dnes vyšly v MF Dnes a jsou dostupné na serveru idnes.cz, je nulová tolerance jistého množství v krvi řidiče nesmyslem. Osobně doufám, že se tohoto nesmyslu v zákoně brzy zbavíme a jisté množství bude v krvi řidiče tolerováno.

Tak mám zas o jeden rok víc. Ach, jo, nebo hurá? Je to relativní, jak k povzdechům, tak i k radosti mám své důvody. Na jednu stranu nejsem rád za věci, které jsem tak nějak nestihl. Na druhou stranu, jsem rád, že jsem se v porovnání s některými státy převážně Afriky a Ásie vůbec svého věku dožil a stihnul, co jsem stihnul :-).

Navíc mám rodinu, zdraví, práci a jako koníčka blog ;-), tak co si přát více? Snad abych zas za rok mohl minimálně napsat, tak mám zas o jeden rok víc …… .

„Ale jo, tak si ještě jedno pivko teda dám,“ říkám na návštěvě u přátel půl hodinky před tím, než si sednu za volant a v naprosté pohodě se odřídím do několik kilometrů vzdáleného přechodného domova. Svědomí mám čisté a případné policejní kontroly se nebojím. Pokud bude, klidně něco nadýchám. Nejsem totiž v Čechách ale v Německu, kde je alkohol v krvi povolen až do 0,5 promile.

Německo není jedinou zemí v Evropě, která nějakou to promile alkoholu v krvi povoluje. Mimo Německa jsou to například Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Nizozemí, Portugalsko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Velká Británie. A samozřejmě mnohé další, které jsem do výčtu neobsáhl.

U nás v Čechách a v sousedním Slovensku, je tolerance k alkoholu nulová. Nebo abych byl přesnější, zákon říká že je nulová. V případě „obyčejných“ smrtelníků, to co říká zákon platí a nedej bože, pokud něco málo takový „obyčejný“ smrtelník nadýchá, nebo mu zjistí v krvi. Zákaz řízení na nějakou dobu, něco peněz na pokutu a já nevím co ještě. Pokud však provede nějaký známý dobře situovaného známého, či velmi „slušně“ situovaný, či mediálně známý občan, většinou se nic nestane. A pokud si toho někdo všimne, sem tam nějaká vlnka šplouchne, ale nic se nestane. No, ale to odbočuji. Takže k věci.

Na tomto příspěvku bych se chtěl zamyslet a ukázat dvě věci. První je velmi zajímavá relativita zákona. Jak je možné, že v jedné zemi, ne daleké od nás, si řidič v pohodě může na chuť po dobrém obědě, či večeři dopřát nějaké to vínko, či pivo? A v jiné, té naší, nemůže vůbec nic. V Německu si v pohodě dám pivko, vlezu do auta a nejsem gauner. U nás, kdybych si dal pivko, vlezl do auta, hned jsem gauner. Přitom se chovám stále stejně. Jen místo, určuje, kdy jsem a kdy nejsem gauner.

Samozřejmě, je spousta věcí, které by člověk neměl dělat nikdy. Jsou ale i věci, z kterých špatné dělá až „špatný“ zákon. A to dobré není.

Číst dál »

Změny ve stravovacích návycích jsem donedávna přisuzovala porevolučnímu vývoji v ČR, jako spousty nového, k nám přes hranice přišlo i vegetariánství. Trošku jsem si i říkala, že to bude jako se vším, nějakou dobu to bude děsně „in“ a pak to odpluje stejně rychle jako to přišlo.

Jenže?!?

Nedávno jsem se dočetla, že v Praze byly první vegetariánské restaurace již v 19.tém století. Pražské vegetariánské restaurace navštěvoval Franz Kafka, známým vegetariánem byl i Miroslav Tyrš – zakladatel Sokola. V článku se uvádělo, že tenkrát v Praze bylo více vegetariánských obchodů, než dnes. Je to možné?

Tehdejším propagátorem vegetariánství byl baron Salomon Mirohorský, díky němuž vznikla v bývalém Rakousku – Uhersku (tedy u nás) vegetariánská organizace. V roce 1884 vydal knihu O vegetarismu.
Stejně jako dnes je k vyloučení masa z jídelníčku vedl v mnohých případech zdravotní stav, náboženské důvody (odříkání) a odpor k zabíjení zvířat.

Proč osvěta vegetarismu nefungovala i v socialistickém Československu?

Rozvoj vegetarismu byl přerušen válkami a striktně ukončen v roce 1948. Vegetariánské spolky byly zakázány, restaurace a obchody znárodněny. Začalo platit:“Čím více masa se sní, tím lépe se žije.“
To byla asi ta příčina, že jsem vznik vegetariánství v Čechách přisuzovala až porevolučnímu vývoji.

Tak již je to nějaký ten čas zpět, co jsem se stal majitelem komunikátoru (telefon + kapesní PC). Komunikátor krom telefonování a běžných kancelářských věcí používám jako čtečku knih, hudební a filmový přehrávač. Proč ho také k pro čtení knížek, přehrávání muziky a filmů nepoužívat, když vše z jmenovaného zvládá na jedničku.

Možná že teď někteří nechápavě kroutíte hlavou a říkáte si, „poslouchat muziku, to bych pochopil, mp3 přehrávač mám, ale číst v komunikátoru knížky, nebo se dívat na filmy? Nikdy. Papír je papír a na filmy je displej nějakého komunikátoru malý.“ Částečně mnohé, kteří tento názor mají, chápu. Papír je skutečně papír a držet knihu v ruce, listovat si stránkami a pomalu se prokousávat ke konci knížky je zážitek. Taktéž film si člověk vychutná nejlépe na velkém plátně či obrazovce se skvělým zvukem. Bohužel, doba je hektická, úkolů, které se musí stihnout je mnoho, takže najít si doma delší čas na čtení knížky, nebo klidné sledování filmu je vzácností.

Naštěstí, když už člověk přes den nenajde mnoho delších celistvých úseku, najde spoustu čekání a krátkých chvilek, které se díky možností komunikátoru dají využít lépe, než jen k civění do blba, nebo chytání lelků. Ne že by civění do blba nebylo užitečné, člověk někdy potřebuje vypnout, ale všeho moc škodí. Tedy i civění do blba ;-). Díky komunikátoru, může mít člověk s sebou spoustu knih, nebo filmů, které si ve chvilce volna může pustit. Protože si při přerušení knihy, nebo filmu, čtečka, nebo přehrávač zapamatuje, kde skončil, není problém v další volné mezeře ve čtení knihy, nebo dívání se na film pokračovat.

Navíc, s čím mám třeba problémy u knih je absence světla v ranních, či nočních autobusech a vlacích. Zatímco na papíře za snížených viditelných podmínek nic nepřečtu, s komunikátorem problém nemám. Prosvícení displeje je fantastické, takže nádherně přečtu cokoliv.

Číst dál »