Mike O’Harra byl totálně mimo. Bolela ho hlava. Vše viděl rozmazaně. Místnost, ve které se nacházel, hrála všema barvama. Stůl, doposud stojící v poklidu, začínal tančit. Pomalu se k němu začaly přidávat i okolo stojící polstrované židle. Strop klesal a podlaha stoupala. „Ještě tak pět minut,“ říkal si Mike pro sebe „a budu na sračky. Co se s tím stropem ksakru děje?“

Mike se snažil racionálně uvažovat. Zprvu mu to dělalo značné potíže, nepřemýšlel denně. Celej život dělal vše jaksi automaticky. Bylo mu teprve pětadvacet. Život měl před sebou. Co ale viděl nyní, nebylo ani v nejmenším v pořádku.

Jen pár stop chybělo do střetu podlahy se stropem.

„No tak Miku přemejšlej a nelež furt na tý zemi jak slepec na křižovatce, “ snažil se Mike vybičovat k nějaké pozitivní činnosti, která by mu zachránila život. Jeho myšlenky ale moc oduševnělé nebyly. „Jak to jen v tý televizi říkali? Invaze z kosmu spojená s biologickým výzkumem. Brrr, pitvat lidi za živa. Fuj, sou tady a chtěj mě operovat.“

Dveře do Mikeova pokoje se náhle otevřely. Mike k nim pomalu obrátil hlavu. Přes záda mu přejel mráz. Nic hroznějšího v životě neviděl. Ve dveřích stála zrůda, s kterou by si v obludnosti nezadal ani Frankenstein.

Monstrum se vláčným krokem blížilo k Mikovi. Krvavé oči, které se z něho na Mika dívaly nevěštily nic dobrého. Tělo příšery byla kapitola sama pro sebe. Tři ruce, které nesymetricky vystupovaly z kosodélníkového těla o jedné noze se vlnily v rytmu jakési lidskému uchu nepostřehnutelné hudby. Mike už na nic nečekal. Věděl, že jedná správně. Celý malátný se postavil na obě nohy, napřáhl se a celou svou mysl koncentroval do svého omračujícího úderu. Monstrum se svalilo na zem. Mike popadl židli a mlátil s ní zrůdu tak dlouho, dokud se neproměnila v pytel plnej krve. „Co kdybych teď chtěl pitvat já tebe, příšero, „říkal si Mike pro sebe,“ jak mě v tom zabráníš?“

Číst dál »

Eliot Thurst, starší noblesní pán, oblečený do tvídového saka a černých kalhot popíjel ve snobské restauraci King George, která ležela v centru Londýna, dvoudecku červeného vína Rosse Mary ročník 1764. Nervozně si přitom prsty levé ruky poklepával o stůl.

Karen Smithová se k jeho stolu měla dostavit již před čtvrt hodinou. Přestože byl Thurst s její jedinou nectností, kterou byla nedochvilnost, předem seznámen, necítil se ve své kůži. Od svých podřízených dochvilnost vyžadoval. Nezřídka se stávalo, že zaměstnancům a méně důležitým obchodním partnerům za jejich časový skluz dával hodinového padáka, nebo s nimi rozvazoval obchodní smlouvy. S Karen však musel jednat jinak.

Nenápadná dvaatřicetiletá ambiciozní černovláska, původem Angličanka, menšího vzrůstu s hnědýma očima, patřila ke špičce anglické průmyslové špionáže. Za teritorium její působnosti se při dobré vůli dala považovat celá Amerika. Počínaje státem Chile a konče až na severu ležící Aljaškou. Svoje dosavadní mise, v posledních letech převážně v Jižní Americe, splnila s 97% úspěšností a ani jedním, byť sebemenším, náznakem odhalení svého skutečného poslání. Dobře věděla že odhalení v její branži znamená v lepším několikaleté vězení. V tom horším pak v některých diktátorských státech smrt.

Po téměř dvacetiminutovém časovém prostoji se Eliot Thurst konečně Karen Smithové dočkal. Přicházela k jeho stolu. Krok měla lehký, výraz ve tváři nevinný. Jako by se nic nestalo. Dvacet minut sem, dvacet minut tam. Co je to vzhledem k délce lidského života?

„Vítám vás, slečno Smithová,“ povstal pan Thurst a podal Karen ruku. „Letělo se vám přes Atlantik příjemně?“

Číst dál »