Není to tak dávno, pár let nazpátek, kdy jsem pro cestování na delší vzdálenosti používal výhradně vlak. Pohodlí, které osobní železniční doprava nabízí, je proti cestování běžným autobusem bezkonkurenční. Prostorné vagóny, toaleta, umývárna, jídelní vůz, … prostě vše, co člověku v autobuse chybí.

Bohužel časy se mění, a mě se zdá, že České dráhy na zákazníky vymýšlejí čím dál víc fint a hloupostí, jen aby je nečestným způsobem připravily o nějakou tu korunu navíc. Z toho důvodu, dnes, více než vlak, používám o dost méně pohodlnější autobus.

Občas však dám, ještě vlaku šanci. Letos jsem to udělal pětkrát a jen dvakrát jsem byl spokojen. Ve třech případech, což je nadpoloviční většina, jsem spokojen bohužel nebyl a to je myslím si na pováženou. Zvlášť když výhody železniční dopravy oceňuji a rozhodně bych uvítal, kdyby vlakem jezdilo více lidí, než dnes.

A při tom k mé spokojenosti zákazníka stačí tak málo. Odbourat pár z principu nesmyslných postupů, které mě svým způsobem letos velmi naštvali.

Neumožní vám České dráhy koupit si na nádraží jízdenku? Nevadí, kupte si ho jednoduše s přirážkou ve vlaku.

Poslední případ, který mě vlastně k sepsání tohoto příspěvku vyprovokoval se mi přihodil včera, když jsem se rozhodl použít pro cestu z Prahy do Hradce Králové vlak. A to mi nic nebránilo použít autobus, kterým bych byl doma levněji a dřív. No, ale stalo se a já se opět utvrdil v tom, že mi něco u Českých drah smrdí.

Co se vlastně stalo? Jako obvykle přijdu na nádraží zhruba čtvrt hodiny před odjezdem vlaku. Myslím, že tato doba by měla být dostatečná k tomu, abych si pohodlně zašel k pokladně, nebo vystál menší frontu a během deseti minut si zakoupil jízdenku. Bohužel v Praze tomu včera tak nebylo. O velikosti front se můžete přesvědčit z pořízeného snímku objektivem mobilního telefonu.

Jak je z obrázku vidět, fronty u pokladen byly úděsné. Ne každý z cestujících si tak mohl zakoupit jízdenku. Co jsem pozoroval, mnozí cestující ve frontě chvíli stáli a pak ji opouštěli s tím, že si jízdenku zakoupí u vlaku. Frontu ve které jsme stál opustilo „naštěstí“ mnoho lidí, takže jsem si nakonec jízdenku řádně zakoupit stihl. Mnoho cestujících však ty nervy a štěstí nemělo.

Číst dál »

Pátek, poslední den služební cesty a domů. Čím jsem starší a v Praze bývám častěji, tím se vždy těším víc a víc na okamžik, až tu naši matičku měst opustím. Před lety jsem ještě dokázal ocenit klady velkoměsta, dostatek pracovních příležitostí, čilý ruch na každém metru, tisíce hezky vypadajících hospůdek a restaurací, zbožím přetékající obchůdky a mega obrovská nákupní centra, rozsáhlé barvami zářící pasáže, a neskutečné množství kulturních akcí.

Dnes, jak na sobě cítím, zjišťuji, že výše jmenované, co mi bylo před pár lety velmi příjemné, mi dnes již tak úplně po chuti není. Jak se říká, všeho dobrého se člověk přejí a o mnoho věcí, které bral ještě před nějakým rokem za klad, ztratí zájem. Zřejmě jsem se před časem Prahy přejedl i já a místo čilého ruchu anonymního šedého velkoměsta dávám přednost tichým, neanonymním zeleným vesničkám za městem. Ostatně v jedné takové vesničce kousek od Hradce Králové od narození žiji a i když bych asi před lety tvrdil, že bych se klidně, bez hnutí srdce odstěhoval někam do města, dnes si to nemyslím.

Dnes jsem v Praze rád tak jeden den a možná noc. Projít se po městě, sednout si do hospůdky, objednat si dobré jídlo a pití, při tom pokecat s přáteli a domů. Jednou za půl roku je to ideální. Být v Praze víc dní mě ničí. Možná, že mi teď mnozí řeknete, že bych si zvyknul, což sám osobně nevím, protože jsem si na dlouhý pobyt v Praze nikdy zvykat nemusel. Ale i přesto, když bych si zvyknul, určitě bych kdesi ztratil a chybělo by mě to mimo městské krásno, na které jsem zvyklí nyní.

Co mě tedy nyní v Praze konkrétně vadí. Především je to až přespřílišný spěch všech přítomných a nedostatek prostoru a zeleně. Když přijdu domů z práce, potřebuji především relaxovat, trochu si odpočinout. Jsem rád, když nikdo kolem mě nespěchá, když lidé posedávají na lavičkách, nebo se jen tak pro radost procházejí. Jsem rád také za prostor. Jsem rád, že domů mohu chodit klidně po prostředku silnice. Ne proto, že jsem sebevrah, ale pro minimum aut, které v naší blízkosti jezdí. Jsem rád, když kolem sebe vidím trávu, stromy a květiny a mohu tak nějak podvědomě čerpat a nasávat jejich energii.

Toto vše mě v Praze chybí, neustálý spěch mě ubíjí. Možná, že někdy v budoucnu budu nucen v Praze pracovat. Žít v Praze mě však nikdo nedonutí. Připadal bych si, že umírám a já chci především žít.

Ještě pár hodin a vyrazím z Prahy k domovu. Děsně se na to těším.