Dear Mr. President – úžasná, dech beroucí písnička americké zpěvačky Pink

Před časem mě kolega s mírným úsměškem ve tváři upozornil na písničku Dear Mr. President (Drahý pane prezidente) americké zpěvačky Pink. Prý mu text písně k takové hopsandě, za jakou Pink považuje nesedí a vždy když tutu písničku slyší z rádia, musí se smát. Protože komerční hudební stanice v rádiu mnoho neposlouchám, písničku jsem neznal a tak jsem si ji vyhledal na YouTube a musím říct, že se mi líbí.

Taktéž si dle toho co jsem se o Pink a písničce dočetl na wikipedii, nemyslím, že by písnička byla silně vykonstruovaná a Pink by nevěděla o čem zpívá.

Pro ty, co nevědí, o čem se v písničce zpívá, uvádím odkaz na originální text a překlad písničky do češtiny, který je k dispozici na Mishelie blogu zde: http://mishelie.blog.cz/0707/pink-dear-mr-president-preklad.

Číst dál »

Hlavolam XXV – Pomožte rodince přejít most

S tímto hlavolamem jsem se poprvé seznámil na Univerzitě. Dala mi ho k řešení kamarádka a mě chvíli trvalo, než jsem ho rozlousknul. Po vyřešení jsem dlouho nad řešením přemýšlel. Skutečně nic není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Nyní jsem rád, že vám mohu představit i jeho flashovou verzi.

Zadání hlavolamu:

Je noc, řeka, přes řeku kláda a před kládou pětičlenná rodinka, která řeku po kládě (mostu) musí přejít. Aby přecházení nebylo tak jednoduché, má rodinka k dispozici jednu lampu, která svítí pouze 30 sekund. Bez lampy nikdo na kládu nemůže. Po kládě se mohou pohybovat maximálně dva členové rodiny s lampou. Rychlost dvojice, která jde po kládě se řídí rychlostí pomalejšího člena dvojice.

Rychlost členů rodiny je následující:

Mladší syn zvládne cestu přes kládu za 1s.

Starší syn zvládne cestu přes kládu za 3s.

Čiperná mamka zvládne cestu přes kládu za 6s.

Pomalejší taťka zvládne cestu přes kládu za 8s.

Velmi starý dědeček zvládne cestu přes kládu za 12s.

Komu z vás se nechce úlohu řešit na papíře, může si vyzkoušet její flashovou verzi.

Číst dál »

Jak jsem ztratil jazyk

Stalo se to před mnoha lety, poslední den prázdnin, první den mého pobytu na intru. Bylo mi patnáct a zaručených zvěstí o šikaně, která na intru od starších „nadžáků“ z vyšších ročníku prváky provází, bylo všude plno.

„Kdyby tě někdo šikanoval“, říkali mi rodiče, kteří mě na intr dovezli, „tak nám to hned řekni“. Moc jsem je neposlouchal, však ono to nějak dopadne, říkal jsem si pro sebe a myšlenky se snažil směřovat jinam. K mnohem příjemnějším věcem, než je první den pobytu na intru.

U vchodu na intr mě s úsměvem na tváři mile uvítaly vychovatelky. Ukázaly mi pokoj, který se stal na pár týdnů mým dočasným domovem a nechaly se rozloučit s rodiči. Potom mi k chodu internátu řekly pár základních údajů, kdy bude večeře, kdy hromadný nástup, ukázaly mi záchody a umývárny. Nakonec mi řekly, ať do večeře počkám na pokoji. Protože jsem byl na pokoji první, vybral jsem si postel, lehl si na ní a čekal na nové spolubydlící a večeři.

Do půl druhé hodiny dojeli na intr všichni prváci. Na pokoji jsme byli čtyři. Čtyři stejně vyjukaní prváci, kteří si do večeře stačili říct svá jména a prohodit několik větiček. Odkud jsou, jaká byla cesta a jak na ně intr a vychovatelky působí.

Na večeři se přecházelo zhruba do padesát metrů vzdálené budovy. Jak nám vychovatelky vysvětlily a zároveň nakázaly, k přechodu do jídelny se bylo potřeba se z bačkor přezout do venkovních bot, bačkory vzít s sebou a v jídelně se do nich opět přezout. Prostě vopruz největší, ale co už, člověk byl prvák a musel poslouchat.

Při příchodu do jídelny, naproti botníkům, nešlo přehlídnout stůl a za ním sedící starší žáky. Jak nám za chvíli vychovatelka vysvětlila, šlo o službu, drženou žáky vyšších ročníku, kteří mají dohlížet na pořádek a přezouvání. „Tak ti a jim podobní nás budou šikanovat, pomyslel jsem si. Rychle jsem však zas tyto myšlenky zahodil za hlavu, přezul se a šel vystát frontu na večeři.

Ke stolům jsem si sedli po pokojích. Večeře nebyla nejhorší a dokonce i spolubydlící se zdáli být fajn. Zhruba po půl hodině jsme byli vychovatelkou vyzváni k přechodu k botníkům a následně do pokojů.

U botníku se tlačilo mnoho lidí, nikam jsem tedy nespěchal a čekal, až tlačenice opadne. „Kdo si počká, ten se dočká,“ říkal jsem si potichu pro sebe. K botníku jsem se dostal mezi posledními. Své boty jsem našel rozhozeny mírně od sebe a na jiném místě než jsem si je dával. Celkem pochopitelné, při tolika lidech, kteří musí hromadně, na příkaz, vstát od stolů a zamíří si to k botníku.

Nazul jsem si levou botu a zavázal. Nazul jsem si pravou botu a koukám, chybí mi v ní jazyk. Již doma jsem si všiml, že visel na vlásku, takže žádná velká katastrofa. Stačí jazyk najít, přišít a vše zas bude v tom nejlepším pořádku.

Začal jsem se po jazyku tedy dívat. Nejdříve do vedlejších přihrádek poté jsem si klekl na kolena a začal zrakem pátrat pod botníkem. Byla pod ním docela tma a tak šlo pátrání velmi pomalu.

„Lukáši,“ ozval se za mnou, po chvíli pátrání, od dveří hlas vychovatelky. „Jsi poslední, pojď už.“

„Nemůžu,“ odpověděl jsem se skloněnou hlavou směrem k botníku, co nejslušněji co to šlo a dál po jazyku pátral.

„Hledáš něco?“ nedala se tak lehce vychovatelka odbít.

„Jazyk,“ odvětil jsem asi trochu úsečně.

Číst dál »

Když Hypernova čaruje s cenovkami, nakoupíte to nejdražší zboží a ještě se při tom usmíváte.

„Franto, víno za osmnáct, vezmi ho kilo,“ slyším přes uličku hlas ženy středního věku.

„To je levné“, říkám si pro sebe a s nákupním košíkem přejíždím k vínu. Pokud bude vypadat k světu, tak domů taky určitě vezmu.

Kontrolně se dívám na velké cenovky nad bedýnkami s vínem.

Hypernova hypervyhodne 01

Na cenovce vidím 18,90,- takže ne osmnáct, jak jsem slyšel, ale 19,-. No, alespoň si v praxi ověřuji, že efekt baťovských cen stále funguje.

Nabírám víno a nevím proč, ještě jednou zvedám hlavu k cenovkám. Za sekundu to mám. Přišel jsem na kouzlo hypervýhodných cen v Hypernově. Víno za 18,90,- nestojí v porovnání s ostatními víny 18,90,-, ale 37, 80,. a je tedy nejdražší.

Jak je toto možné? Podívejte se na cedulky zblízka.

Číst dál »

Ostblock versus Westblock

Minulé týdny jsem postupně měla dvě návštěvy ze zahraničí, ač ze zahraničí blízkého, rozdíl byl obrovský. Rozdílný pohled návštěvníka z „Ostblocku“ a „Westblocku“ jsem cítila takřka denně.

První návštěva byla z Polska, už z návštěv minulých jsem věděla, čím Justýnu pohostit, rozdíl by nepatrný v tom, že jsem ji nemohla nabídnout fernet a pivo, jak tomu bylo zvykem – Justýna čeká miminko. I tak jsem nakoupila jako vždy lučinu, korbačiky, český chléb (musí být s kmínem), sušenky Opavia, studentskou pečeť…….a několik druhů nealkoholického piva.

Jednoho dne jsme šly kolem malých potravin, typický rohový obchůdek na Vinohradech. Původně jsme chtěly jen koupit vodu, ale pak Justýna zahlédla v mrazících boxech nanuky.

„To je česká zmrzlina?“ Ptala se mě německy.
„To jsou české nanuky, zmrzlina na tyčce.“ Odpovídám.
„Tak to musím ochutnat, to my nemáme.“ S nadšením hlásí Justýna a už to bylo.

Další den jsme se pohybovaly v okolí Pražského hradu a Justýna opět dostala chuť na český tvarohový nanuk. Jenže ouha. Všude byla Algida. Hledaly jsme dlouho, už jsem se i v obchodech ptala, zda je možnost, někde na Malé straně sehnat české nanuky.

„No to tu nikdo nemá, kdo by to kupoval, cizinci to neznají, co neznají, to nekupují. A češi tu nejsou.“ Odpovídá prodavač.

„Ach jo.“

Když jsme se dostali z turistických lokalit, postupně Justýna okusila Míšu, Kubu, Tvaroháčka a hrozně si libovala.

„Je to dobré a levné.“

Za dobu pobytu jsem ještě v supermarketu byla nucena vybírat džusy, které jsou zaručeně české, pak vína – moravská, jogurty, trubičky hořické…..

Nezapomnělo se ani na krtečka a jeho kamarády. V obchodě v Celetné ulici, stál malý krtek 280 Kč. V Tescu na Národní stál stejný Krtek 180 Kč. Kromě krtka tam měli i porcelánovou soupravu s krtkem. Okolo se ochomejtalo dost lidí, Justýna mi zašeptala, že to jsou taky její krajani.

Justýna vezla domů spoustu českých výrobků, musím říci, že mě to hřálo u srdce.

******
O pár dní později mě navštívil Martin („západní němec“)
Opět jsem nakoupila chléb, lučinu, sýry, studentskou pečeť a Opavia sušenky. Jelikož zůstával doma sám, zjistila jsem, že se ničeho ani nedotkl.
Poslední den jsem se ho ptala:
„Co jsi tu teda celou tu dobu snídal?“
„ Chleba a Ramu,tu znám, ta je stejná jako u nás.“ Odpověděl mi klidně.
„Je tu spousta jinejch věcí, mohl jsi ochutnat cokoli!“ Pokračovala jsem.
„ To já neznám, nepoznám ani co to je, když to tam není napsaný.“

V tu chvíli se mi vrátila slova prodavače z Malé strany.
„….kdo by to kupoval, cizinci to neznají, co neznají, to nekupují.“
„Ach jo“

Martin z Čech nevezl vůbec nic. Nic za to nestálo.

Když jsem u něj bydlela, nechala jsem mu tam české potraviny. Asi po 14ti dnech od mého odjezdu mi psala Justýna, že u něj v ledničce našla všechno moje dobré super jídlo zkažené. Byla tenkrát naštvaná víc než já.

„Proč mi to nedaroval, vždyt to bylo tolik peněz a tolik dobrého jídla!!!“

Ano, takže budoucnost opravdu mají Mc Donaldi, KFC, Milka, Coca Cola,… Západní turisté nechtějí „ na východě“ riskovat.

Rozdíl mezi Ostblockem a Westblockem tu stále je…………
……o ostatních postřehách zas třeba příště.

Hele, Jů a Hele – my stárneme, oni ne

Zhruba před měsícem a něco, jsem v příspěvku Na co rádi z dětství vzpomínáte? uvedl mezi jinými i Jů a Hele, dvě postavičky, na které jsem se týden co týden jako malý díval po mnoho let.

Včera večer mi kamarádka sdělila, že v Jaroměři v rámci akce Letní hry v Jaroměři vystoupí od 11:00 jako součást programu Jů a Hele.

Jů a Hele 1

Dnes jsme celá rodinka + příbuzní a známí na jůheláky vyrazili. Přestože se na jevišti objevili zhruba na pouhých pět minut (zazpívali dvě písničky), zážitek to byl obrovský. A to jak pro děti tak dospělé. Děti se bavili a žili přítomností. Dospělí se bavili a vzpomínali.

Jů a Hele 2

Jsem moc rád, že Jů a Hele z televizních obrazovek nezmizeli a stále se na prknech, která znamenají svět, objevují. V záplavě nových zahraničních kreslených seriálu, které někdy s dětmi sleduji, jsem za Jů a Hele na obrazovkách České televize vděčný.

České dráhy, průser pro osobní železniční dopravu v Čechách

Není to tak dávno, pár let nazpátek, kdy jsem pro cestování na delší vzdálenosti používal výhradně vlak. Pohodlí, které osobní železniční doprava nabízí, je proti cestování běžným autobusem bezkonkurenční. Prostorné vagóny, toaleta, umývárna, jídelní vůz, … prostě vše, co člověku v autobuse chybí.

Bohužel časy se mění, a mě se zdá, že České dráhy na zákazníky vymýšlejí čím dál víc fint a hloupostí, jen aby je nečestným způsobem připravily o nějakou tu korunu navíc. Z toho důvodu, dnes, více než vlak, používám o dost méně pohodlnější autobus.

Občas však dám, ještě vlaku šanci. Letos jsem to udělal pětkrát a jen dvakrát jsem byl spokojen. Ve třech případech, což je nadpoloviční většina, jsem spokojen bohužel nebyl a to je myslím si na pováženou. Zvlášť když výhody železniční dopravy oceňuji a rozhodně bych uvítal, kdyby vlakem jezdilo více lidí, než dnes.

A při tom k mé spokojenosti zákazníka stačí tak málo. Odbourat pár z principu nesmyslných postupů, které mě svým způsobem letos velmi naštvali.

Neumožní vám České dráhy koupit si na nádraží jízdenku? Nevadí, kupte si ho jednoduše s přirážkou ve vlaku.

Poslední případ, který mě vlastně k sepsání tohoto příspěvku vyprovokoval se mi přihodil včera, když jsem se rozhodl použít pro cestu z Prahy do Hradce Králové vlak. A to mi nic nebránilo použít autobus, kterým bych byl doma levněji a dřív. No, ale stalo se a já se opět utvrdil v tom, že mi něco u Českých drah smrdí.

Co se vlastně stalo? Jako obvykle přijdu na nádraží zhruba čtvrt hodiny před odjezdem vlaku. Myslím, že tato doba by měla být dostatečná k tomu, abych si pohodlně zašel k pokladně, nebo vystál menší frontu a během deseti minut si zakoupil jízdenku. Bohužel v Praze tomu včera tak nebylo. O velikosti front se můžete přesvědčit z pořízeného snímku objektivem mobilního telefonu.

ceske drahy fronty

Jak je z obrázku vidět, fronty u pokladen byly úděsné. Ne každý z cestujících si tak mohl zakoupit jízdenku. Co jsem pozoroval, mnozí cestující ve frontě chvíli stáli a pak ji opouštěli s tím, že si jízdenku zakoupí u vlaku. Frontu ve které jsme stál opustilo „naštěstí“ mnoho lidí, takže jsem si nakonec jízdenku řádně zakoupit stihl. Mnoho cestujících však ty nervy a štěstí nemělo.

Číst dál »

Praha, dobré místo pro práci a zábavu. Špatné místo pro život.

Pátek, poslední den služební cesty a domů. Čím jsem starší a v Praze bývám častěji, tím se vždy těším víc a víc na okamžik, až tu naši matičku měst opustím. Před lety jsem ještě dokázal ocenit klady velkoměsta, dostatek pracovních příležitostí, čilý ruch na každém metru, tisíce hezky vypadajících hospůdek a restaurací, zbožím přetékající obchůdky a mega obrovská nákupní centra, rozsáhlé barvami zářící pasáže, a neskutečné množství kulturních akcí.

Dnes, jak na sobě cítím, zjišťuji, že výše jmenované, co mi bylo před pár lety velmi příjemné, mi dnes již tak úplně po chuti není. Jak se říká, všeho dobrého se člověk přejí a o mnoho věcí, které bral ještě před nějakým rokem za klad, ztratí zájem. Zřejmě jsem se před časem Prahy přejedl i já a místo čilého ruchu anonymního šedého velkoměsta dávám přednost tichým, neanonymním zeleným vesničkám za městem. Ostatně v jedné takové vesničce kousek od Hradce Králové od narození žiji a i když bych asi před lety tvrdil, že bych se klidně, bez hnutí srdce odstěhoval někam do města, dnes si to nemyslím.

Dnes jsem v Praze rád tak jeden den a možná noc. Projít se po městě, sednout si do hospůdky, objednat si dobré jídlo a pití, při tom pokecat s přáteli a domů. Jednou za půl roku je to ideální. Být v Praze víc dní mě ničí. Možná, že mi teď mnozí řeknete, že bych si zvyknul, což sám osobně nevím, protože jsem si na dlouhý pobyt v Praze nikdy zvykat nemusel. Ale i přesto, když bych si zvyknul, určitě bych kdesi ztratil a chybělo by mě to mimo městské krásno, na které jsem zvyklí nyní.

Co mě tedy nyní v Praze konkrétně vadí. Především je to až přespřílišný spěch všech přítomných a nedostatek prostoru a zeleně. Když přijdu domů z práce, potřebuji především relaxovat, trochu si odpočinout. Jsem rád, když nikdo kolem mě nespěchá, když lidé posedávají na lavičkách, nebo se jen tak pro radost procházejí. Jsem rád také za prostor. Jsem rád, že domů mohu chodit klidně po prostředku silnice. Ne proto, že jsem sebevrah, ale pro minimum aut, které v naší blízkosti jezdí. Jsem rád, když kolem sebe vidím trávu, stromy a květiny a mohu tak nějak podvědomě čerpat a nasávat jejich energii.

Toto vše mě v Praze chybí, neustálý spěch mě ubíjí. Možná, že někdy v budoucnu budu nucen v Praze pracovat. Žít v Praze mě však nikdo nedonutí. Připadal bych si, že umírám a já chci především žít.

Ještě pár hodin a vyrazím z Prahy k domovu. Děsně se na to těším.

Lucinčina věta, nad kterou již téměř týden přemýšlím

Protože jsem nyní až do pátku na služební cestě v Praze, mnoho času teď na psaní delších příspěvků do blogu nemám. Někdy se ale stane, že i pár slov, vhodně složených do věty, vydá za mnoho odstavců textu.

Takže, nyní uvádím větu, kterou řekla jednoho rána v minulém týdnu Lucinka (3 roky) a kterou mi Gabča hned napsala do SMS.

Mami, něco mě škrábe na kalhotách. Asi mi tam dal komár vosu.

Co této větě říkáte? Líbí se vám taktéž, nebo vám nic neříká?

Hlavolam XXIV – Bláznivá kostka

Nedělní výpadek počítače (Shořel mi stolní počítač) zapříčinil menší zpoždění při vydání nového hlavolamu, takže tímto úterním příspěvkem bych to rád napravil.

Na dnešek jsem si připravil Bláznivou kostku, v originále Crazy Cube. O co jde? Na kostce, z které vždy vidíte tři strany, jsou v páru (po dvou) rozmístěny barevné čtverečky s černým středem. Vašim úkolem je čtverečky mezi s sebou propojit a tou barvou, která náleží barvě čtverečků.

Propojování se dělá myší a to tak, že kliknete na barevný čtvereček s černým středem a při stisknutém tlačítku táhnete myší po šedých čtverečcích. Ty se po přejetí ukazatele myši obarví.

Po spojení všech čtverečku se obarvená krychle rozpadne a vy postupujete do dalšího kola. Bláznivá kostka má celkem 30 kol. Já jsem nyní pro informaci v kole 13.

Číst dál »