Každý vnímáme bohatství jinak, pro srovnávání se ho snažíme přepočítávat na peníze. Stejně jako dospělí soutěží v tom, kdo je bohatší, zda oni nebo jejich sousedé, stejně tak soutěží děti.Tím nechci tvrdit že mají vzor u dospělých, hodně se o bohatsvípíše v pohádkách.Věřím, že i tyto děti, až vyrostou, budou bohatsví chápat jinak než dnes.

Vypravili jsme se s několika dětmi na výlet, na vzácné a tajné místo, kde se ještě dnes dají najít polodrahokamy. Již v autě mi jeden z raubířů sedící vzadu v autosedačce hlásil:
„Musím najít hodně polodrahokamů, abych měl hodně peněz.“

„Na co potřebuješ hodně peněz?“ Ptám se překvapeně a zvědavě.

„Na lamborgini a ferari.“Slyším rychle a stručně.

Před vlastním hledáním jsme se stavili v dílně/brusírně drahých kamenů. Když si děti vše prohlédly a nebavily je hovory dospělých o vlivu toho a ohono drahého kamene, šly si sednout na schody. Chodila jsem je občas kontrolovat. Právě se dohadovaly kdo má více peněz.

„ Já mam dva peníze, říká menší z dvojice chlapečků.“

„ Já mám i papírové peníze!“ Trumfuje starší.

V tom do debaty vtrhne „ženský hlas“: „ Můj bratříček je nejbohatší a je můj.“ Začala malá princezna objímat svého brášku – staršího hošíčka.
Mladší hošíček na to sice neměl argument ale přesto pohotově zareagoval: „Já mám kamaráda Kubíka a ten už chodí do školy tak má nejvíc peněz.“ A bylo to.

Pak už jen hledáme to kouzelné pole, kde se dají najít polodrahokamy. Děti už opouštějí síly, ale hledají kameny i na cestě, mezi štěrkem, co kdyby přece jen….

Jdu napřed, je to hodně do kopce a skepticky už vypadají i všichni dospělí.
Dorazím na kopec, vyjdu z lesa a přede mnou je pole. Sice už trochu obrůstá, ale je jasné, že je to to správné místo. Jdu se rychle podívat, zda tam najdu střípky kamenů.
Mám, jeden, druhý,….ano jsem na správném místě.
Jako organizátor výletu a domorodec, který na tomto místě ale přesto nikdy nebyl, cítím velkou úlevu. Beru mobil a volám dolů, zbytku skupinky.
„Je tu pole i kameny!!!“

Vezmu pár kamínků do ruky a jdu jim naproti.

Děti už z telefonátu vědí, že poklad je blízko, tak mi běží naproti, ať je to do kopce, nebo ne. Ukážu jim v dlaních co mám, ve snaze vysvětlit jim co a jak mají hledat.
Nevěřícně koukají.
Nejstarší chlapeček po tom největším kamínku chňapne, v tu ránu se odváží i ostatní a než bys řekl „švec“ mám ruce prázdné, obě.

Děti už jsou na poli. Dospělí neviděli nic.
Těm už ale za chvíli přiběhnou své nálezy ukázat děti.

Rodiče se diví:
„To jste vážně našly?“ Pokukují po mně, zda dělám nějaké grimasy. Žádné nedělám.
Jeden tatínek se ke mě přiblíží a nenápadně se zeptá:

„Ty jsi běžela napřed a tady nějaký kameny z domu poházela?“ Nebo to tady fakt našly, to přece nemohly tak rychle….?“ Na odpověd nečeká, protože se už i zbytek dospělých rozběhl po poli a nápadně často se ohýbá. Navíc, na druhém konci pole jsou podobní „lovci a sběrači“.

Děti strašně křičí a běží nám ukazovat co našly za drahokam.

„ Já jsem bohatý, podívej co jsem našel, tatínku, my budem tak bohatí.“ Křičí dítko, které na návštěvách podle „zlatých“ hrnečků a „pozlacených“ klik pozná, jak kdo je bohatý a tuto skutečnost většinou konstatuje nahlas čím vyjadřuje hostiteli obdiv.

Přiběhne ke mně: „Podívej jak jsem bohatej!!!“ A ukáže mi sáček se svými kameny.
„Ukaž jak jsi bohatá ty!“ A pokukuje po mých ulovcích. Nechám mu nahlédnout do své tašky.

„Hm, ty jsi taky docela bohatá.“ Uznává.
„A kdo z nás dvou je bohatší.?“ Vymáhá ze odpovědi.

Zamýšlím se a nevím vůbec jak odpovědět. Dítko je nedočkavé a pomůže mi k opovědi.
„Ukaž, podle toho kdo to má těžší.“ A podává mi svůj sáček s úlovky.

„ No, tak to máš asi těžší ty.“ Obtěžkám a uznám, že jeho sáček je těžší. Chystám se vysvětlit, že je také důležité, co kdo má uvnitř za kamínky a přiznám se, že jsem pomýšlela i o něčem jako „bohatství duše“. Jenže kluk už byl dávno pryč, jak střela běžel s mou uspokojivou odpovědí ke svým rodičům a zbytku výpravy: „ Já jsem nejbohatší!!!“

Děti se přídávají a všichni křičí:“ Já jsem nejbohatší.“

Související příspěvky:

Putování za polodrahokamy

Děti a peníze