Děti a peníze

Příběh první

Začalo to někdy v létě, když jsem po týdnu dojel pro Gabču s dětmi na Moravu, kde trávily týden u dědy a babičky.

„Tatínku,“ oslovil mě po několika slovech přivítání Davídek, „kolik penízků stojí zlato?“

„Moc penízku Davídku, zlato je drahý kov,“ odpověděl jsem mu popravdě a čekal, co mi řekne.

„Babička s dědečkem mají tatínku moc penízků. Mají tady kliky ze zlata. Pojď se podívat.“ Šel jsem. Kliky byly pozlacené, Dádovi jsem však iluze o pravosti zlata na pozlacených klikách a neskutečném bohatství babičky s dědečkem brát nechtěl a tak jsem souhlasil. „Babička a dědeček jsou Davídku bohatí.“

Večer, když jsme se celá rodinka vrátili domů, první do čeho se Davídek pustil bylo zkoumaní našich obyčejných klik. „Tatínku, proč nemáme zlaté kliky jak babička s dědečkem? My nejsme tak bohatí?“ Začal ze sebe sypat jednu otázku za druhou Davídek.

Co na to dítěti říct? Zkusil jsem, nyní pravdu, „Oni, zas tak moc Davídku ty kliky u Dědy a babičky zlaté nebyly, byly jen pozlacené.“ Davídek na toto nereagoval, jeho přesvědčení, že babička má kliky ze zlata bylo silné. Obcházel naše kliky a posmutněle je zkoumal.

Najednou radostný výkřik, „Tatínku, tatínku, našel jsem na klice trochu zlata. Takové mikroskopické množství, pojď se podívat. Šel jsem, nic jsem neviděl, ale Dádovi jsem radost brát nechtěl. Za jeho pátrací snahu jsem ho pochválil.

Na nějaký čas pak honba za zlatem ustala.

Příběh druhý

Zhruba před měsícem přinesl Davídek z venku domů plastovou krabičku s kamínky.

„K čemu Davídku máš ty kamínky,“ zajímal jsem se.

„Budu je tatínku prodávat. To nejsou obyčejné kamínky, to jsou kouzelné kamínky. Potřebuji penízky. Koupíš mi tatínku pokladnu?“

„V obchůdku máte Davídku přece s Lucinkou pokladnu.“

„Ale to je tatínku jenom jako pokladna, já potřebuji opravdickou pokladnu.“

„Opravdickou pokladnu ti Davídku nekoupíme, budeš muset prodávat s tou co máš a nebo si vyrobit vlastní třeba z Lega.“

Davídka nápad vyrobit si pokladnu z Lega nadchl. Něco málo jsem Dádovi pomohl s tvarem a hezká pokladna byla na světě. Davídek byl na svůj výtvor pyšný.

„Tak a teď tatínku můžu prodávat kamínky?“

„A komu je budeš prodávat?“

„Lidem.“

„A kde?“

„Před domem na lavičce.“

„Myslíš, že si je od tebe někdo koupí?“

„Nevím, zkusím to.“

Je těžké brát dětem iluze. Začali jsme si tedy povídat o opravdickém nakupování a prodávání. Byl večer, šlo se spát.

Ráno slyším, jak budí Davídka Gabča do školky.

„Davídku, vstávej, musíš do školky. No tak Davídečku, vstávej.“

Davídek nakonec vstal. „Maminko, já nemůžu jít dnes do školky.“

„Proč Davídku nemůžeš?“

„Musím Maminko do práce, prodávat kamínky.“

„Musíš Davídku do školky,“ nenechala se přesvědčit Gabča.

Davídek si to zamířil ke mně. „Tatínku, kdy budu prodávat kamínky?“

„Až se vrátíš ze školky Davídku.“

„Tatínku, ale já nemám čas chodit do školky, já musím tatínku pracovat. Musím prodávat“

Nakonec Davídek prodal jeden kamínek babičce. Trošku ho mrzelo, že jich neprodal víc, ale tak nějak pochopil, že kde nejsou kupující, nejsou potřeba ani prodávající.

Příběh třetí

Předevčírem si Gabča v kuchyni ukládala peníze do peněženky, pár bankovek a mincí. Když toto Davídek s Lucinkou zpozorovali, začali se ptát, zdali jim Gabča nějaký penízek nedá.

„Maminko, ty máš moc penízků, nedáš nám nějaký.“

„Teď ne děti, to jsou penízky na jídlo, rohlíčky, pribiňáčky, něco vám děti za ty penízky koupím.“

„Ani ty malý penízky bys nám maminko nedala?“

„Ani ty malý Davíku.“

Je těžké dětem nevyhovět, ale v tomto asi nejde jinak. Děti musí vědět, že penízky se jen tak nedávají.

Zamyšlení – děti a peníze:

Tolik tři příběhy s penězi a dětmi, které jsem za několik posledních měsíců zaznamenal. Děti již mají pojem o tom, že věci stojí peníze. Taktéž vědí, že k svátku, k narozeninám, při nějakých zvláštních situací občas dostanou od babiček, dědečků nějaký ten penízek do prasátka. Ptají se, co si za to, co mají, mohou koupit. A samozřejmě přemýšlejí, jak získat peníze další.

Pokud se nyní ponořím do vzpomínek, abych se zamyslel, jak jsem se jako malé dítě vyrovnal s něčím takovým, jako je existence peněz a nemožnost jejich množství ovlivnit, došel jsem k tomu, že jsem mnoho peníze nepotřeboval. Na nanuk, zmrzlinu, perník, či jinou pochutinu jsem peníze dostal, pár dostupných věci co měli všichni kolem mi nadělil Ježíšek, dostal jsem k svátku a narozeninám a po více věcech jsem ani moc netoužil. Nebylo po čem.

Dnes to mají dÄ›ti a jejich rodiče o dost složitÄ›jší. Trh je pÅ™esycen různorodým líbivým zbožím. Ze vÅ¡ech stran útočí reklamy. „Toto je to nej, to musíš mít“, „Bez tohoto se zaručenÄ› neobejdete“, ….. . Na dÄ›ti se toho valí tolik, že by nejradÄ›ji chtÄ›li vÅ¡e. Jenže to nÄ›co stojí a tak pÅ™emýšlí, kde na to vzít. Babičky, dÄ›dečkové a příbuzní se už vydali. Sami pracovat nemohou a rodiče mnoho korunek taky nepustí.

Pro dítě neřešitelná situace. A pro rodiče taktéž. Jediné co zbývá je dítěti říkat, všechno mít nemůžeš a doufat, že to pochopí.

Máte s penězi a dětmi nějaké zkušenosti vy?

Související příspěvky:

Kdo je nejbohatší?

Putování za polodrahokamy

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

8 komentářů k “DÄ›ti a peníze”

  1. Martin Hassman napsal:

    Já jsem penÄ›zům nerozumÄ›l do dobry, než jsem začal dostávat první kapesné. BTW. Jak je Davídek starý? Já, že už používá celkem odborné termíny jako „mikroskopické množství“ 8-)

  2. LuFa napsal:

    Martin Hassman: Davídek má pět a mikroskopické množství zřejmě odposlouchal od babičky :-). Tá má takových termínů na rozdávání.

  3. puma napsal:

    Kdepak to vlastnÄ› pÅ™esnÄ› bydlí ta vaÅ¡e „bohatá“ babička??:-) :-)

  4. lemik napsal:

    No, můj synovec, taky Davídek, teď v první třídÄ›, mÄ›l o prázdninách taky dobrou hlášku. Byl jsem se segrou a tÄ›ma jejíma 2 klukama v chorvatsku, počítám kuny na nákup a on pÅ™ijde a to jsou divné eura…. On je vůbec nÄ›jak vysazený na čísla, furt by vÅ¡echno pÅ™epočítával, ale jak to jeÅ¡tÄ› neumí… KrásnÄ› na nÄ›m bylo vidÄ›t, jak nemám vůbec žádnou pÅ™edstavu o tom jestli je víc 1 euro, 1 kuna nebo 1 koruna. HlavnÄ› aby toho bylo moc.

    Jak říkáš, že na děcka útočí reklama to je fakt, ale dá se to omezit, třeba nechodit s dětmi do hračkářství atd. Segra to tak praktikuje a docela to funguje.

  5. LuFa napsal:

    lemik: tak myslím, že návštěva hračkářství je jednou za čas v pohodě. Horší jsou reklamy v TV před a po pořadech pro děti. Dále pak hračky ostatních dětí třeba ve školce. Ten si přinese to, ten tamto a doma pak dítko říka, co vše by chtělo, nebo dokonce co všechno musí mit :-).

  6. lemik napsal:

    LuFa: tak to by měla ošéfovat školka tak, aby si děti svoje hračky nemohly nosit. A reklama před o po dětských pořadech je fakt humus, stejně jako umisťování zboží pro děti do spodních regálů v obchodech.

  7. Klára napsal:

    Osobně znám děti, které si střádají,počítají, mají dokonce ty dětské účty, ALE když někam jdou, např. se mnou do města, tak si peněženky automaticky nechaj doma. Myslím že na tato ekonomické opatřední přišly samy:-)

    Já jsem si jako malá vždy kupovala sladkosti a pohledy, to mi stačilo. Můj rozpočet býval : příjmy – 5 korun na týden.Výdaje: cca 3,50 – 4,50. (Pohled 1 koruna a Deli 2,50)

  8. Gaucman napsal:

    Já su sám straÅ¡nÄ› zvÄ›davej, až budu mít svoje dÄ›ti. Zatím můžu pozorovat dva synovce – po jednom z mé a manželčiny strany. Jeden má tÅ™i roky a když s ním jdou po obchodňáku, tak už kolem hraček nechodí. V Kauflandu jste asi už vÅ¡ichni byli, vÅ¡echny jsou stejný, takže po vstupu je důležitý zahnout mezi police se zeleninou a kolem nich se protáhnout k pečivu okolo regálů s alkoholem, alébrž hračky jsou na druhé stranÄ› a po lahvinkách se Å¡piritusem malej jeÅ¡tÄ› nesahá. Až začne, tak asi začnou chodit zase okolo hraček :-) JeÅ¡tÄ› doplním, že malej je vysazenej na autíčka.

    A druhej synovec má 5 let, ten nepotÅ™ebuje příliÅ¡ hraček, ale už čuchnul k počítačům a hrám, ale jinak mu stačí na dlouhý hodiny hraní sada dÄ›tskýho nářadí – dokáže hodinu vrtat do podlahy. Ale co mi u nÄ›j žene úsmÄ›v do tváře, tak výrok mýho bráchy, když jeÅ¡tÄ› než se malej narodil, tak mu sliboval „SPARTÁNSKOU VÝCHOVU“. No a teď, když se teda stane, že se naÅ¡tve a malýmu naplácá, tak je takovej vůl, že se tomu malýmu uzurpátorovi jde jeÅ¡tÄ› téměřř omluvit, že mu naplácal na zadek. Tak nevím, kdo z nich má komu dÄ›lá Spartu – tata synkovi, nebo synek tatovi?

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.