Ulevilo se mi, zatímco se mnoha lidem přitížilo. Přišli o poslední kousek naděje, že by Irena Neffová žila.

Už to jsou tři týdny, co jsem četla v Lidovkách o jejím „záhadném“ zmizení. Už jsou to tři týdny, co při opuštění domu vidím její tvář na sloupu před domem. Neuběhne ani 20 metrů a vidím ji znova, pak znova, cestou z autobusu taktéže, dole na Andělu taktéž. Jsou to dva týdny, co jsem si přečetla výzvu u její tváře. V tu chvíli jsem poprvé dostala strach. Ztratila se v ulici U Mrázovky, v ulici, kterou vede krásná procházka na Bertramku a pak dolů na Anděla. Ztratila se v neděli dopoledne.

Tak to je bomba, ulicí chodí mnoho pejskařů, a když by se mě někdo zeptal, kdy je tam nejbezpečněji, odpovím, že ve dne – o víkendech. Další myšlenka je, že se ztratila na Andělu, a zase, v neděli dopoledne?!? Co je tohle za blbost, říkám si, ale přemýšlím, že se ve svém bydlišti začínám bát. To, že se bojím mi připomínají plakátky dennodenně už 14 dní. Až včera zmizely, tedy ten před naším domem zůstal.

Paradox. Ulevilo se mi, v krásné ulici U Mrázovky je bezpečno.
Potvrdilo se mi, že v mnoha domácnostech tomu tak není.