5 března, 2008 
Klára 
Je to pár dní, co jsem dočetla další knížku od Jaroslava Rudiše – Potichu. Vyšla přibližně rok po Grandhotelu, který byl i zfilmován.
Stejně jako v Grandhotelu i zde jsou postavy podivní lidé, ne tedy na první pohled, ale až na ten druhý. To jsme v podstatě ale asi všichni:-)
Děj se odehrává převážně v Praze, v jeden den jsou popsány příběhy několika postav, na různých místech. Nápadně připomíná novou knihu Michala Viewegha – Andělé všedního dne. Ten nápad stylu knihy je stejný. Kdo ho dostal první? Napadá mě. Když projdu pár recenzí, nejsem rozhodně jediná, kdo Rudiše k Vieweghovi přirovnává.
Zaujaly mě postřehy všedních dní. Detaily, které zažíváme denně, jen si je neuvědomujeme. Například že pražské kamenné obchůdky s potravinami a zeleninou ovládli pilní větnamci. Nebo že většina lidí po Praze korzuje se sluchátky v uších, nechce slyšet život Prahy, nebo to o čem se baví lidé v tramvaji, poslouchají stále stejné věci dokola.
Více o knize nechci prozrazovat. Snad jen že se příběhu účastní postavy od teenagerů po dozrávající dospělé.
Související odkazy:
Rozhovor s autorem
Zveřejněno v
K tvé knižní recenzi mě Klárko napadá, zdali by pro příště nebyl možný měnší úryvek z knížky samotné. Dva, tři zajímavé odstavce.
Na Grandhotel se snad již brzy podívám.
Lufa:Mám obavy, že odstavce by byly tak vytženy z kontextu, že by to možná i odradilo, je to zase takové snové, bláznivé, narovinu se tam nastiňuje, že jsme všichni prdlouši a každej má nějakou uchylku. Jen o tom nemluvíme a skrýváme to.
jednou může přijít doba, kdy se i Rudiš „!vypíše“. Ono je stále těžší napsat něco dobrého, tedy spíše objevného, oči otevírajícího … Dnes knihy spíše jen konstatují. Já v hlavě nosím nápad a nemám odvahu jej dát do vět a příběhu. Námět je o člověku velmi bohatém, kterého ani peníze ani nic, co si za ně pořídil neuspokojilo. Propadl se na dno a při tom dně se učil žít. Předobrazem je kluk „Špína“. Ufetoval se z nudy života k smrti. Skutečný příběh z dokumentu na ČT. Ale říkám si, už je toho tolik, to by nikoho nezajímalo.
Přeji Rudišovi, aby napsal něco tak zajímavého jako Nebe…
Ale možná to ani sám nechce.
když jsem psal ten předchozí komentář, byl jsem v Potichu ještě panic. Pak to přitáh kámoš, jeho knihovnice ho asi miluje – schovala mu to, jinak jsou na to zamluvenky. Potichu je smutná pravda o dnešním světě, parkrát jsem se i zasmál. Divné je, že to nazývají na přebalu románem, přečetl jsem to za čtyři hoďky čistého času …
rudiš dobrý, jen už trochu vyjadřovací stereotyp!
Hezká knížka, rád jsem si zas po delší době něco nového českého přečetl. Díky Klárko za půjčení.
P.S. Komentář píši se sluchátky na uších v kterých poslouchám Jarka Nohavicu, album Ikarus. „… narozen v komunismu, umřu v komunismu …“ Jak příznačné.