S podivem jsem zjistila, že ještě existují nadšenci, kteří se každý rok projedou po zasněžených svazích jako „Krakonoš a lyžníci“. Oblečou se do zástěr, kabátů, uvážou šátky, obují dlouhé dřevěné „ski“, vemou hůl a jedou. Pořádají každoroční závod v rámci Jizerské padesátky. Pohled na tyto rozevláté nadšence mi připomněl jednak krásný film a také vzpomínání babičky.

Babička byla totiž taky lyžnice, lépe řečeno, jako děti si hráli na lyžníky.
„Já taky uměla lyžovat, to si nemysli, lítali jsme s chasou nahoru a dolu, domů jsme chodili až za tmy.“ Začala vyprávět hned po té, když se nás udiveně ptala, co si to dáváme za těžké boty na nohy. „To my měli jedny boty na celou zimu, v nich jsme chodili do školy, lyžovali i bruslili.V létě jsme chodili bosky.“ Dodává.

Babička a její sourozenci se učili lyžovat na tzv. dužínkách. Lyže dužínky byla ve skutečnosti prkénka ze sudu. Nápad využití prkének ze sudu přišel v návaznosti na inspiraci novinkou hraběte Harracha – ski, které se později rozšířily i mezi obyčejné lidi V Krkonoších i dále . Ski byly dlouhé dřevěné lyže, které dnes často slouží jako ozdoba horských chat a hospod. Jako doplněk sloužívaly tyče nebo bambusové hole, s krásnými kolečky dole vyplétanými kůží.

Postupně se i měnil oděv, od sukní a kalhot se přešlo k lyžařským kalhotám – šponovkám či pumpkám. Začalo se také rozlišovat mezi lyžemi na sjezd a na běh.

Babičky a dědečkové by se asi divili nad rychlým vývojem této zábavy. Dnes už takřka nikde nevidíte skupinu dětí, jak se drápe zasněženým svahem nahoru a dolu, čímž si vyšlapává sjezdovku. Taková to vyšlapávací rozcvička dříve sloužila k úpravě sjezdovky místo rolby. Ba ani nevidíte na obyčejném svahu, bez vleku, děti lyžovat. Maximálně sáňkovat. Veškeré lyžování se u nás děje v lyžařských střediscích, u lanovek a vleků.

Výroba lyží dnes vychází z věděckých průzkumů, testů a hlavně ze znalosti různých materiálů a technologií. Kde jsou ty doby, kdy na lyžařském výcviku měli všichni lyže značky Sulov nebo Monzum, kdy jsme po večerech hledali na stráni ztracené destičky, které při pádech vypadly z destičkového vázání? Už nemáme ušmudlané bundy od kotviček na provázku, které jsme si vázali kolem pasu a sjížděli s nimi zase dolů. Děti přicházejí o zážitek, že když byl provázek u kotvy krátký, tedy dítko příliž malé, u sloupků ho to vytahovalo do výšek. Cestou nahoru na vleku pak bylo o zábavu postráno.

Jako mi připadalo neuvěřitelné, že mohl někdo někdy jezdit na dřevěných lyžích, které jsem našla na půdě, dnes připadá dětem divné, že jezdím na klasickcých 190 cm dlouhých lyžích. Když jsme se tak jednou vrátili z lyží, slyším, jak neteře hlásí s úžasem babičce:
“ Dnes tam taky byla paní co má ty starý lyže jako teta. Kdy už si koupí nový, stylový?“ Spekulují svlékající ze sebe všechny ty vrstvy prádla včetně chrániče zad. Dívám se na ně myslím na to, jak by se to vše sbalilo do krosny, jakou měl Viki Cabadaj ve filmu Sněženky a machři. Nesbalilo.

Dnes máme vše luxusně naservírováno až pod nos. Dojedeme nebo nás dovezou pod vlek, sjezdovka je upravena večer i osvícena, je tam možnost občerstvení a odskočení si. Jezdíme jen rychle dolů a nahoru se vezem, protože pouze z rychlé jízdy dolů máme požitek. Možná bychom ale nepotřebovali funkční prádlo, kdybychom po každém sjezdu museli šlapat nahoru. Možná by nebylo tolik obézních dětí i lidí, možná by měla zvířata v horách klid. Poslouchali by jen svištění lyží a ne rachot kotoučů vleků. Možná, že by za tuhle cenu bylo minimum lyžařů. Nebo by se nelyžovalo vůbec.