V sobotu odjel manžel na noc pryč. Uložila jsem malýho a už jsem se těšila až dorazí Klárka. Na talíř jsem přichystala něco dobrýho k pivku a pak už jsme popíjely a povídaly a povídaly…

Kočka Bětuška se válela na klíně chvíli u jedný, chvíli u druhý. Pak Klárka povídá: „Hele, už bych něco snědla, vem si kočku, jdu si umejt ruce.“

„Co? Proč si jdeš umejt ruce po naší Bětušce?!“ Na to mi Klárka odpověděla, že je zvyklá z chalupy.

„Jenže tady to je kočka domácí, ta ven nechodí, nemá se kde ušpinit!“ Ubezpečovala jsem ji. (Stejně zamířila do koupelny) Tak zatím hladím Bětušku a vysvětluju jí, že je Klára blbá. A najednou koukám:
„Ty jó, tady jí něco leze v kožichu…to není možný..to je snad..blecha!“ Klára mě hned hecuje ať ji chytím, že blechu bezpečně pozná: „Musíš ji rozmáčknout mezi nehtama!“ (No, tak teď navštívím koupelnu i já)

Opravdu to byla blecha. Nechápu, jak se k nám do prvního patra vyšplhala. Pak si vzpomínám, že nás o vánocích navštívil pes Alík.

A pak už se naše původně intelektuální debata stočila na blechy. Kdo kdy měl blechy…i když jsme holky čistotný, tak už jsme – jako pejskařky – ňákou tu blechu odchytly obě.

Na závěr už jen vzkaz pro všechny kamarády a taky pro mrňousovu školku: Nebojte se, dneska jsem zakoupila Frontline, takže bleší likvidace úspěšně započala.