Občanské sdružení Martina rozkvétá

Loni jsme založily Občanské sdružení Martina, v tuto chvíli se chystáme na start jeho provozu. Veškeré aktivity se budou konat v Hradci Králové, a protože je hodně čtěnářů právě z Hradecka a nebo prožilo část života na Univerzitě Hradec Králové, rozhodla jsem se i zde příběh zveřejnit.

V lednu 2007 se nad Českou republikou přehnal orkán Kyrill, který s sebou přinesl i překvapivé zprávy. Martině volal gynekolog, u kterého byla nedávno na pravidelné prohlídce, že by bylo dobré, kdyby se k němu co nejdříve dostavila.

„Nevíš, co mi může chtít? Už Ti taky takhle někdy volal?“ ptá se své spolubydlící. Spolubydlící pokrčí rameny. Myšlenky oběma létají od vážných obav až po zlehčující prkotiny a zase zpět. Může to znamenat cokoli, něco i nic. Zvědavost, strach i touha po úlevě Marťu dostane do ordinace za pár dní. „Není to nic vážného, z cytologického vyšetření jsou vidět nějaké změny na děložním čípku, proto Vás budeme sledovat častěji, abychom měli vše pod kontrolou. Jedná se o virus HPV…“ sděluje gynekolog.

Martina dochází na kontrolní vyšetření, avšak…v září 2008 jí je po konizaci děložního čípku sdělena jasná diagnóza – rakovina. Martina se loučí v práci, přesně neví, kdy se vrátí. Začíná koloběh ozařování a chemoterapie. Bojuje statečně, neustále si udržuje dobrou náladu, kterou přenáší i na ostatní, kteří by pro ni měli být oporou, zjišťuje další informace o nemoci a léčbě. Je odhodlaná to nevzdat, nepodlehnout. Po půl roce přichází tolik obávaná zpráva. „Léčba byla částečně úspěšná, ale v těle se objevily metastáze“ sděluje onkolog.

Začíná vše nanovo. Bolestivé ozařování, nechutenství, únava, ale i strach a obavy. „Má tohle utrpení smysl?“ Vzpomínky na období v nemocnici jsou živé: „No a vloni touhle dobou, fuj hnus, dva měsíce nemocnice, léčba se prodlužovala a já zoufale hleděla do kalendáře, abych byla vůbec na Vánoce doma. A vyšlo to, zbytek jsem dochodila ambulantně a na Vánoce pěkně doma. I když lemra, ale byla.“

Zdá se, že vše se obrací… Přichází léto, Martina načerpává energii. Většinu času věnuje spánku, odpočinku a relaxaci. Dochází na vyšetření, psychoterapii, cvičí jógu. Raduje se z každého dne, kdy svítí slunce a ona se cítí dobře a může jít na chvíli ven, vstříc slunečným paprskům. Po delší odmlce se spojuje s některými kamarády a známými. Některým se svěří, kde celý ten rok byla, jiným ne. Někteří žijí tak hektickým životem, že si ani neuvědomí, že ji rok neviděli a neslyšeli.

Marťa je 1 rok v pracovní neschopnosti, ví, že se do práce jen tak nevrátí, ani se do ní vrátit nechce. Má jiné plány. Proto se před Vánoci 2009 se zaměstnavatelem rozloučí. Uvažuje o založení nadace, která by podpořila podobně nemocné pacienty. Přemýšlí o nadaci v rodném městě, kde se i léčí. Vzpomíná na to, jak obtížně se jí hledaly prvotní informace, jak nevěděla, kde hledat odbornou pomoc. Má kolem sebe přátele, kterým se její myšlenka líbí a chtěli by podpořit jak ji, tak tuto myšlenku. Padají první úvahy, nápady. Marťa kontaktuje Ligu proti rakovině, svěřuje se se svým plánem a zjišťuje, zda něco podobného neplánuje někdo jiný.

S Martinou, která byla mou dlouholetou kamarádkou, jsme si takřka denně psaly emaily, které dnes mohou být považovány za deníkové zápisky. Psala o nemoci, o tom, co dělala, jak se zrovna měla. Já psala o každodenním životě, který mi tehdy připadal tak obyčejný. Obě jsme snily, Martina o létě, slunci, hřejivých paprscích, já o přechodu z byznysově orientovaného světa do světa, kde práce má smysl, kde člověk vidí ihned výsledek. Obě jsme snily o svobodě…

Často jsem nevěděla, co Martě říci, jak ji povzbudit. Často jsem se ptala na věci, které ji rozčílily a pak jsme se bavily o tom, že já absolutně nemám představu o tom, jaký to je. Nenapadlo mě třeba, že onkologický pacient nesmí jezdit hromadnou dopravou a obecně se vyskytovat tam, kde je větší množství lidí. Jakákoli infekce je zákeřnější, než se nám zdá.

Koncem roku 2009 se zdravotní stav Martiny zhoršuje. Přichází úmorné bolesti, jejichž příčinu nelze přesně určit. Léky zabírají jen na chvíli. Teď už na řadu přichází bezmoc, zoufalství i zlost. Přestože doufá v uzdravení, objevují se pochyby a především touha po tom, aby šílené bolesti skončily.

Martina již delší dobu ví o možnosti alternativní léčby v Peru, v pralese u šamanů. Dokonce ví o někom, kdo se takto vyléčil. Poslední dobou se na tuto alternativu upíná více a více. Ve volném čase pátrá a zjišťuje možnosti. Otázkou zůstávají peníze. Martina o Peru sní a svěřuje svůj plán nejbližším. Nakonec se rozhodne odjet se skupinou nemocných pacientů a léčitelkou v čele. Rodina, přátelé a známí se rozhodnou pomoci ke splnění jejího snu a naděje. Vybírá se částka, která jí umožní cestu do Peru. 1. dubna 2010 ve velmi špatném zdravotním stavu odlétá spolu se skupinou 9 lidí na 3 týdny. Cesta pro ni představuje poslední šanci. Doufá, že přijde zlom, zlepšení… Do deníku si píše: „Konečně nastal den D – tak dlouho očekávaný den odletu. Předchozí zoufalé týdny, spíše měsíce plné bezmoci, bolesti, strachu a touhy zemřít snad vystřídá slunce, naděje a víra v konečné uzdravení. AŤ SE VRÁTÍ RADOST ZE ŽIVOTA, Z KAŽDÉHO NOVÉHO DNE!!!!“

Rodina udržuje s Martinou kontakt, smsky a maily chodí málo. Martina píše: „A jinak je to drsný, drsný jako prase, totální dno, bezmoc, bolesti…je to cesta a dlouhý proces, který nekončí jen návratem.“ Blíží se polovina cesty a její blízcí se začínají těšit na návrat, na další společně strávené chvíle. Přichází opět léto, posezení na zahrádkách a hit letní sezóny – mojito, které Martina zbožňovala.

19.4.2010 zvoní sestře telefon. Přichází nával radosti: „Jééé, volá mi Martinka, konečně ji uslyším“. Jednu myšlenku střídá druhá: „Co se mohlo stát, že mi volá, v Peru je noc, snad se nic nestalo“. Telefon zvedá se strachem. Z druhého konce se ozývá zdrcený hlas: „Bohužel Martina dnes v noci v nemocnici zemřela…“

Jedno trápení, trápení Martiny skončilo…. Začíná druhé – zoufalství těch, kteří Martinu milovali.

Je to přes rok, co Martina, moje sestra, zemřela. Mohlo by se zdát, že plynoucí čas již bolest vyhojil. Očekávají to druzí, očekávám to i já. Realita je jiná. První rok provázela dny myšlenka na to, co jsme s Martinou touhle dobou dělaly, co jsme spolu zažily. Poté, co uplynul rok, provází dny smutek – už vím, jaké jsou dny bez Martiny, už vím, jaké je ztratit místo vedle člověka, kterého jsem tolik milovala. Ale nic není čenobílé, také jsem něco získala – zkušenost, která mi dala možnost začít jinak…

Příběh by zde mohl končit, ALE… myšlenka nadace nezemřela. Nápad zůstává v hlavách sestry a kamarádek a vlastně už vylézá ven. Místo nadace vzniká občanské sdružení Martina, které v budoucnu bude poskytovat psychosociální pomoc onkologickým pacientům a jejich blízkým. Činnost sdružení je orientována na Královehradecký region. Sepsání tohoto příběhu je dalším krokem k realizaci myšlenky, která se zrodila díky Martině. Všechny tři jsme věděly, že to musíme zrealizovat, že chceme. Je to naše poslání, cesta. Realizujeme.

Irena a Klára, červen 2011
Občanské sdružení Martina na facebooku

Můžete nechat komentář, nebo trackback z vaši webové stránky.

Napište prosím komentář

Zaškrtněte v případě, že chcete emailem dostávat upozornění na nové komentáře.