Kočkovy papíry

„Tak ukaž co máš,“ spustili jsme bez pozdravu s Pepinem na Kočku, sotva dorazil na plácek. Staré, ničím nerušené místo kousek za centrem, jak jsme mu přezdívali. Nemohli jsme se dočkat. Sliboval něco fantastického, ale dělal drahoty. Do telefonu nechtěl mluvit. Prej až na místě.

„Čekáte dlouho?“

„Jo.“

Usmál se, odpověď ho potěšila. „Pojďte,“ ukázal na vrak tráboše, který stál na kraji plácku a zamířil k němu. Bokem se posadil na místo řidiče. My zůstali stát před ním. Pravou rukou si otevřel kapsu od košile a vytáhl malý několikrát přeložený obal od žvejkačky. Letmo jsme se na sebe s Pepinem podívali, nic nám to neříkalo. Kočka mlčel. Upřeně se díval před sebe. Po chvíli sklopil zrak na ruce a obal začal nervózně rozdělávat. Mírně se mu třásly. Nás si při tom vůbec nevšímal. Jako bychom byli vzduch. Takového jsme ho už dlouho nezažili. Konečně odstranil poslední přehyb. Teprve teď nám to s Pepinem došlo. Něco takového jsme fakt nečekali.

Matně mi v hlavě vyvstal obraz z doby tak před deseti lety. Tenkrát nám Kočka do bunkru přinesl pár cigaret. Byl o rok starší. Vyznal se. Naučil nás šlukovat, přivodil záchvaty kašle a bolesti žaludku. Po letech se tomu člověk jen směje.

„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se.

Neměli jsem slov.

„Vypadá to pěkně,“ řekl Pepin. „Půjč mi je,“ a natáhl ke Kočkovi pro tripy ruku. Nikdy, stejně jako já, ve skutečnosti neviděl jak vypadají.

Nic, zas tak extrovního na pohled to nebylo. Tvrdší, trošku barevně vyvedenej, papírek, maximálně pět krát pět milimetrů. Jeden sem si od Pepina vzal. Ani se mi nechtělo věřit, že něco tak prťavýho může mít na člověka takovej vliv. O dávkách LSD sem měl dost zkreslený představy. „Koukejte“, zavtipkoval sem a dělal, jakože si papírek strkám do pusy.

Kočka s Pepinem se zasmáli.

„Kdy si to dáme?“

„Myslíte teď?“

„Jak to dlouho trvá?“

„Je toho málo. Myslím, že jen pár hodin. Do večera budeme v okeji.“

„Kolik tě to stálo?“

„Tři stovky za jeden.“

„Bude ti to stačit příští tejden?“

„Jo.“

„Já taky Kočko příští tejden.“

„Dobře i s úrokama.“

„Kdo to vezme první?“ zeptal se Pepin a podíval se na Kočku.

Takovým zvláštním způsobem na nás na všechny padla jakási bázeň. Že bych ji měl z trávy si nevzpomínám. Pravda je, že sem poprvé měl v sobě něco alkoholu a tak jsem ani pořádně nevěděl co dělám. No a pak, když člověk zjistí, že to nic nebezpečnýho není a dokáže se i notně zkouřenej v ještě přijatelných mezích kontrolovat, veškerá nejistota a strach opadnou. U kyseliny mi tato jistota ale chyběla. Kočkovi s Pepinem jak bylo vidět ostatně taky. Nikdo z nás papír ještě ani jednou nevzal.

„Nemůže se Kočko nic stát?“ ujišťoval sem se.

„Těžko Jarouši. Není to nic horšího než travka. Něco málo barevnejch halušek a tím to hasne.“

„Určitě?“

„Jo. Tak jdete do toho, nebo se mám na vás vykašlat?“

Souhlasně jsme s Pepinem kývli hlavou. „Jdeme.“

Den byl teplý. Schylovalo se k poledni. Byla sobota. Matka s fotříkem odjeli makat na chalupu. Kdyby tak věděli, čím se dnes mládež baví, vstávali by jím hrůzou vlasy na hlavě.

První si dal papír na jazyk Kočka. Pak já a nakonec Pepin. Ještě byl čas všeho nechat, vyndat papír a počkat, co to s nimi udělá. Nebylo by to však fér. Radši sem papír spolkl a nebylo co řešit. Timothy by měl z nás mladých neuronautů dvacátého prvního století radost. Stáli jsme v bráně vedoucí k veškerému poznání chodu světa a čekali na impulz, jenž nás vymrští až k samotnému Bohu.

„Cejtíte něco?“ ozval se po pěti minutách Pepin.

„Ne,“ odpověděl Kočka. „Co ty Jarouši?“

„Kulový. Co to má jako dělat?“

„Halucinace. Něco jak dobrej haš. Silnější a delší.“

„Hmm, a jak víš, že ty papíry sou v cajku?“

„Hofi mi je prodal. Prej parádní parádní cikus. Hlavy jak míče. Lidi se nafukujou a splaskávaj. Všude kolem milióny výraznejch, nepředstavitelnejch barviček. Maximální euforie. Holandská kvalitka.“

„Tak proč pořád nic? Žádnej náběh? Žádná změna?“

„Nevím, asi Hofimu až ho potkám rozbiju hubu. Co budeme dělat teď?“

„Pět minut ještě zkusíme počkat a když to nezabere, koupíme v Tescu pár lahváčů a půdeme si sednout k řece,“ navrhl jsem.

„Večer bychom pak mohli zajít sbalit ňáky žáby ke slonu. Je tam rocková party,“ dodal Pepin.

„A co ty tři kila?“ zeptal sem se nejistě Kočky.

„Nějak to s Hofim vyřídím, pak ti řeknu.“

„Dobře. Děje se s někým něco?“

„Ani hovno, pánové. Vstáváme a jdeme aspoň pro ty piva,“ ukončil náš pobyt na plácku Kočka.

Byli jsme dost zklamaní. Cesta na zastávku ubíhala pomalu. Takhle se nechat napálit. Koupit prázdný papíry a prachy tak vyhodit do hajzlu. Šli jsme tiše. Nejhůř dopad Kočka, celkem těch papírů koupil šest. Bez dvou našich je dvanáct set v mínusu. To zamrzí. Aspoň na autobus jsme měli štěstí. Objevil se v zatáčce hned, jak jsme dorazili k zastávce. Nemuseli jsme dlouho čekat. Moc lidí v něm nebylo. Pohodlně jsme se rozložili na přední čtyřku. Netečně jsme čučeli z okna a stále mysleli na prachy. Zkřížit nám teď Hofi cestu tak co? Těžko říct, jestli to věděl. Určitě by ale Kočku vědomě nepodrazil. Bejt to tak někdo neznámej z ulice, bylo by vše jasnější. Ale bejvalej spolužák, kterýho párkrát do měsíce potkáváš u piva se na to nehodí.

U Tesly k nám přistoupila perfektní blonďatá buchta kolem dvacítky. Navlečená do rudého vyzývavého kostýmku. Usadila se hned u dveří. Pepin s Kočkou měli smůlu. Seděli po směru jízdy a jedinej živej objekt, kterej mohli pozorovat, byl řidič. Neutrálně sem si ji prohlížel. Co asi všechno musí chlap udělat proto, aby takovou číču dostal? Chovat se přirozeně, pasivně, útočně, něžně, drsně, dvořit se? Každá to má ráda jinak, tak podle čeho to poznat. Tahle vypadala divoce. V těch rudejch šatech a dlouhou blonďatou hřívou jak šelma na lovu. Skutečnost ale mohla bejt úplně jiná. Co se křehkejch a nesmělejch holek obléká do kůže, aby si dodalo sebevědomí.

***

Začínalo se dít něco nepřirozenýho. Tělo jako by mi uchvátila mírná zimnice. Čas se tak nějak zvláštně formoval, prodlužoval. Zvuky okolí se počaly rozkládat do mnoha samostatných rozeznatelných tónu. O něčem podobným sem v životě ani nesnil. S většími potížemi sem se podíval na Pepina s Kočkou. Jeli v tom taky. Oba s nepřítomným pohledem a zorničkama maximálně rozšířenýma. Blondýnu mi překryla kalejdoskopická tříšť barev. Valila se na mě ze všech stran v podobě rozmanitých geometrických obrazců. Vzlétl jsem a s mistrnou bravůrností se mezi nimi proplétal. Rychlost se začínala stupňovat. Obrazce vystřídala mramorová cesta lemovaná řeckým sloupovím, skrze které prosvítalo po obou stranách moře. Chtěl jsem k němu, ale bál jsem se protáhnout mezi sloupy v domnění, že bych to v té rychlosti nezvládl a zabil se. Z nenadání se cesta zvedla. Stoupal jsem výš a výš. Sloupy a moře, nahradila hvězdná obloha, plná barevně zářících planetek a hvězd. Občas se někde v dáli odehrál fantastický ohňostroj. Zemi a vše co mi doposud bylo známe jsem nechával daleko za sebou. Dosáhl jsem sjednocení s univerzem. Stal se součástí obrovské pravotočivé růžové spirály. Nic kromě ní již nebylo. Vše pozbývalo smyslu.

Autobus prudce přibrzdil. Nepříjemné cuknutí mě vytrhlo z nekonečně dlouhého rozjímání kdesi v počátku všeho. Kontakt s realitou byl drsný. Zpět v autobuse. Zírám na Kočku s Pepinem. Rosí se jim čela. Zorničky přes celý obličej. Mírný třas po celém těle. Díváme se na sebe. Hofi nás nepodrazil. Síla. Co bych dal za to, vrátit se teď do normálu. Chvíli to potrvá. Jsem rád, že si to uvědomuji. Tipuji, že obdobně jako já jsou na tom Kočka s Pepinem.

Neuvěřitelný, stačí se s kyselinou trochu srovnat a člověk získá mnoho nových schopností. Jak snadné je teď číst lidem myšlenky. Že mě to nenapadlo dřív. Stačí, když se komukoliv ze spolucestujících zaměřím na palici, chvíli se soustředím a odchytnu jeho mozkové vlny. Vím všechno, nikdo už nikdy před mnou nic neschová.

Buchta stále sedí u dveří. Zkusím to na ní. Paráda, čtení myšlenek mě už nezajímá. Papír mě obdařil novou schopností. Vidím skrz oblečení. Rudý kostýmek? Kdeže loňské sněhy jsou. Sladce se na mě smějí dva šťavnaté pomeranče. Jen je naříznout, oloupat a vysát z nich veškerou šťávu. Pohledem mířím níž. Pronikám skrz saténové krajkové kalhotky. Číča, nádherná, vyholená, lačnící po sexu. Stydké pysky se mění ve rty. Kundička v pusinu. Ta holka spodkem nešuká, ale kouří. Otřesu se. Zvedám zrak, abych se přesvědčil, jak je na tom se skutečnými ústy. Než k nim dojedu, sjíždím dvě obrovské dýně, které ještě před chvílí byly sladkými pomeranči. Jde z nich strach. Buchta mě začíná děsit. Zahradníkovo monstrum v ženské podobě. Odvracím zrak a dívám se do prázdna.

Ohňostroj. Co vidím je malý ohňostroj. Jen tak z ničeho nic, metr nad zemí. Úžasná fontána sta tisíce do stran tryskajících barev. Sleduji jak jiskry dopadají na podlahu a šaty blízko stojících spolucestujících. Každičká jiskra dá vzniknout novému ohňostroji.  Fascinovaně tuto nevídanou pyrotechnickou show sleduji.

Autobus zpomaluje. S nastávající změnou rychlosti mizí jeden ohňostroj za druhým. Lidé se naklání po směru jízdy. Každým okamžikem to musí přijít. Dominový efekt. Člověk zavadí o člověka. Ti co sedí, zvrátí se i s sedačkama. Není mi to příjemné. 

Stojíme, dveře se pomalu otvírají. Pár lidí se mění ve větší bowlingové koule, hbitě opouští svá místa a hasí si to ke dveřím. Po schůdcích dolů, ztrácí se kdesi v prostoru. 

Už ani pořádně nevím proč a kam to vlastně jedeme. Podvědomě kontroluji Kočku s Pepinem. Sedí na svých místech. Každý   zaujat svým vlastním fantastickým světem. Z autobusu se mi nechce. Dojedeme, kam dojedeme.

Všude kam se podívám, vidím nové věci. A nejenom je vidím. Cítím je a především slyším. Každý předmět se o pozornost hlásí svým jedinečným, nenapodobitelným zvukem. Každá sedačka, madlo, schod, okenní sklo, strojek na kontrolu lístků, reklamní tabulka, prostě vše. Zavírám oči, navozuji si stav slepce. Dle jednotlivých zvuků vím přesně, kde se který předmět, či člověk nachází. Vidím ušima. Jak geniální a prosté. Nastal čas zrušit všechny bílé hole a vodící psi. Dneškem již slepcům do ruky nepatří ani hůl, ani vodítko. Hmatové oťukávání věcí je k ničemu. Slaboučká náhražka toho, na co jsem nyní přišel. Slepci se předně musí naučit předmětům naslouchat. Ne do nich mlátit. 

Unesen vlastní genialitou, plánuji uspořádat sérii vědeckých přednášek na amerických a britských univerzitách. Promítám se na Harvard, Stanford, Berkley, Cambridge a Oxford. Na každou zvídavou, doposud nevyřešenou či rozpracovanou otázku znám odpověď. Zatímco jiní museli roky pilně a tvrdě studovat, aby se alespoň přiblížili k nepatrné části mých vědomostí, mě to přišlo samo. Právě dnes a tady. Náhlé osvícení, jinak satori, či wu. Nikdy se neztratí, navždy mě již bude provázet cestou života.

***

„Mládenci, konečná,“ vytrhnou nás z rozjímání slova staršího šoféra.

Zíráme na něj jak tři trubky.

„Vystupovat, zde sedět nemůžete,“ vysvětluje nám téměř s mateřskou trpělivostí řidič. Čeká, než k nám jeho slova doběhnou a my zvedneme zadky.

Nikdo z nás nechce dělat problémy. Vstáváme a padáme z busu.

Ztraceni kdesi na okraji města. Člověk si myslí, jak své rodné město zná, vždy ale bude existovat minimálně tisíc a jedno místo, kam se v životě nepodívá. Hlavně že navštívil Chorvatsko, Itálii, Řecko, Tunis a Egypt, ale doma to nezná.

Zbaveni městské šedi a betonu, přecházíme ze silnice na přilehlou louku. Po chvilce chůze to zalomíme do trávy. První šel k zemi Kočka, pak já a nakonec Pepin. Bez jediného hlásku ležíme a pozorujeme oblohu. Fantazie, už zase, milión a jeden nápad, milión a jedna zaznamenání hodná myšlenka. 

Od někoho jsem to již před lety slyšel, drogy jsou chytré, otvírají brány do jiných dimenzí, dávají člověku poznat nepoznané. Na mysl mi přišel prastarý příběh Adama a Evy. Zhmotnil jsem si ho a nechal zahrát. K tomu jsem stvořil jeviště, dosadil ručně malované kulisy, profesionální herce, malou budku s nápovědou, rudou oponou, hlediště, pohodlná křesílka a vnímavé diváky.

Dějství prvé. 

Na scéně se objevuje Stvořitel. Rozmýšlí co mu ještě k dokonalosti právě vytvářeného světa chybí. Napadne ho člověk. Bez něj by svět stál za h. Shýbne se tedy k zemi a uplácá člověka, muže. Co teď, z mužem v nehostinné divoké krajině. Napadla ho zahrada. Stvoří nádhernou zahradu a muže do ni postaví. Zahradě dal jméno Eden. Uprostřed pak nechal ze země vyrůst stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. Muže nechal, aby se o zahradu staral a aby ji střežil. Nadto mu přikázal, aby v žádném případě nejedl plody ze stromu poznání dobrého a zlého. Muže to nijak netrápilo. Proč taky, práce měl nad hlavu.

Dějství druhé. 

Stvořitel shlíží z mráčku na může a vidí, že je mu smutno. Zvířata a rostliny muže neberou. Co tedy s tím, zamyslí se Stvořitel a vymyslí ženu. Uspí tedy muže, vezme mu žebro a ženu mu z něj vytvoří. Muž s ženou si žijí výborně. Přestože po Edenu běhají nazí, vůbec se nenudí. Užívají si zemských radovánek, které jen ráj dokáže člověku nabídnout.

Dějství třetí. 

Žena je tvor od stvoření všetečný a tak není divu, že se na rozdíl od Adama, který má práce nad hlavu stále poflakuje u stromu poznání dobrého a zlého. Vzít, či nevzít. Sama nenachází odvahu. Objeví se had. Zasyčí tak, že si ho žena všimne. 

Had dýlující: „Sssssss drogýýýýý, nechcešššššš ženoooo drogýýýýýýý?“

Žena zvědavě se ptající: „Co?“

Had zdůrazňující: „Plodýýýýýý, drogýýýýý, .“

Žena šrotující: „Ze stromu poznání dobrého a zlého?“

Had sugerující: „Jóóóóó, plodýýýýýýý, drogýýýýýýý.“

Žena vymlouvající se: „Snad ani ne, hodný Stvořitel by se na nás s mužem zlobil. Smrti bychom  propadli.“

Had lžoucí: „Nééééé, lepšíííííí  živooooooooot zíkááááááte.

Žena žasnoucí: „Fakt?“

Had opakující: „Fakt.“

Žena nevěřící: „Fakt?“

Had vítězící: „Fakt.“

Hadem svedená žena trhá plody stromu poznání dobrého a zlého. Pak s nimi hned běží za mužem. Zakrývá mu oči a říká, „otevři pusinu muži můj.“ Muž potěšen zájmem své ženy otvírá pusu a žena mu do ní dává kousky zakázaných plodů. „Jedno sousto tobě, jedno mě, jedno tobě, jedno tobě, jedno mě ….. „.

Dějství čtvrté

Muž si rukama zakrývá přirození. Žena si jednou rukou snaží zakrýt prsa, druhou pipinu. Moc se ji nedaří. Muž ji se zájmem pozoruje.

„No tak, dívej se jinam,“ naléhá žena na muže.

Muž ženy nedbá,  oči své od jistých partií odtrhnout nedokáže.

„No tak, nedívej se,“ prosí žena muže.

Muž ženy nedbá, s zaujetím se na ní dívá dál. Najednou, mu to malé začne pod rukami nabývat a sílit.  Přestává si ženy všímat a snaží se to cosi zakrýt. Moc mu to nejde.

Žena nyní se zaujetím pozoruje muže. To ono, stále větší a větší v ní vyvolává zvláštní pocity, jak tam dole, tak nahoře. Hladí se a šimrá. Tím na sebe poutá pozornost muže. To ono, mu pod rukama tancuje. Tanec onoho poutá na sebe pozornost ženy. Hladí se a šimrá drsněji.  

„Ehm, ehm, ehm,“ vyruší muže s ženou stvořitel. „Copak to tu provádíte?“

Muž s ženou ztuhnou, že by se v nich krve nedořezal. Nalézají se ve stavu, pro který nenacházejí jméno. Kdyby ho našli, byla by jím stydlivost. Kdyby pak hledali ještě víc, našli by slovo vzrušení. To je pomalu opouštělo.

„Ehm, ehm, ehm,“ zopakoval ještě jednou Stvořitel a chvíli čekal, nechaje tak muže s ženou něco podusit. Pak pedantským tónem pokračoval, „můžete mi říct někdo z vás dvou říct, co se to zde děje?“

„To já ne, to had,“ ozvala se žena.

„To já ne, to žena,“ ozval se muž.

Žena rozčileně pohlédla na muže. „Jak se opovažuješ, muži!“

„Jak jsi se opovážila ženo!“

„Jarouši!“ vytrhli mě z rozjímání Kočka s Pepinem. „Máme hlad, jde se jíst.“

Pohledem na hodinky zjišťuji, že se čas strávený na louce velmi protáhl. Z poledne je již skoro večer. Vracíme se k autobusové zastávce. V předu jde celkem v pohodě vypadající Kočka. Druhý Pepin, poslední já. Svět kolem se začínal vracet do normálu. Intenzivní zvukové vjemy zmizely úplně. Zůstaly přirozené, jen trochu ostřejších obrysů. Předměty se až na pár výjimek chovaly normálně. Pouze jasné barvy všude kolem zůstaly. Tráva byla jasně zelená, nebe blankytně modré, asfalt na blízké silnici dokonale černý. Svět byl nádherný.

Zhruba dvě stě metrů od autobusové zastávky jsme zapadli do sídlištní restaurace. Přesněji baru s hernou. Pár plechových kulatých stolků na třech nohách, neútulné kovové židličky. U výčepu sázkový on-line terminál. Při stěnách odhadem jedna desítka moderních jednorukých banditů, zářících barvami. U každého bandity barová židlička a vyšší úzký stolek.

K pití jsme si každý objednali po gambáči. Jiného piva nebylo. Výběr jídla nebyl o nic lepší. Utopenec, kdo ví jak starý, nakládaný hermelín, klobása a párky. Pepin šel do párků, jak s kočkou do klobásy. 

Pivo bylo na stole hned. S párkama a klobásou si však obsluha dávala na čas. 

„Papír bomba co?“ nadhodil otázku Kočka a netrpělivě čekal co odpovíme.

Mlčky jsme s Pepinem kývli. Do mluvení nám mnoho nebylo. Kočka také nevypadal nějak moc sdílně. Potom, co jsme ale papíry nejprve zatratily, nějakou chválu slyšet potřeboval.

Každý jsme přemýšleli o svém z zážitků. Byla to síla.

Obsluha nám donesla klobásy a párky. Má klobása se proměnila v hada, který si to šinul z talíře ven. Z Pepinových párků se stala háďatka, která se v talíři kroutila až nepříjemně rychle. Úleva z reality byla ta tam. Věci opět začaly ožívat. Zřejmě druhá vlna. Ne již tak silná, ale nepříjemná. Přál jsem si, aby věci začali fungovat normálně. Našli své místo. Již ne více náhledů do světa zbaveného mantinelů standardního lidského chápání. Potřebuji kotvu. Chytnout se, držet a nepustit. 

Z hada se stala opět klobása. Civěl jsem na ní a přemýšlel o tom, co jsem právě viděl. Co je skutečné? Neukazuje nám papír nakonec, jaký svět ve skutečnosti je? Nejsme každý jeden z nás stvořitel? Za normálních okolností rozdělujeme věci na živé a neživé. Pod vlivem papíru je vše živé. Co lidé diagnostikování psychickou poruchou, nejsou nakonec oni ti normální.

Pivko i klobása chutnaly skvěle. Párky dle Pepina též. Na druhé pivo jsme již chuť neměli. Zaplatili jsme a odebrali se zpět k autobusové zastávce.

„Co takhle zajít na biják?“ navrhl Pepin.

„Výborný nápad,“ přitakal jsem s Kočkou.

Táhlo na půl devátou. V Káčku hrajou i od dvaadvaceti. Dost času, dostat se tam.

Zpáteční cesta busem do města probíhala celkem klidně. Dvouhlavý pán, vznášející se dítě, zajíček ušáček a Maxipes Fík mě nijak nerozhodili. Musím říct, že jsem se otrkal. Velmi podobně na tom byl i Kočka s Pepinem.

Do Káčka jsme dorazili něco před půl desátou. Jako první jsme zamířili ke kasám. Jediným představením byl Avatar. Technicky nabušená 3D podívaná.

„Kurva hoši, máme štígro,“ komentoval nadcházející projekci Kočka a poručil tři lístky. Než nám vybral sedadla, s Pepinem jsme mu přisunuli prašule. Zaplatil.

Necelou půl hoďku do začátku představení jsme strávili prohlížením filmových plakátů vyvěšených ve vestibulu kina. Některé z filmů, na nich zobrazených jsem viděl, některé nikoliv. Každopádně, kdybych mohl, šel bych na každý. Plakáty byly mistrně vyvedeny. V každém z nich kus příběhu bez konce. Kyselina v nás jim dodávala barev a ostrosti. Některým i plastičnosti a trochu pohybu.

Nejvíce ze všech mě zaujal plakát k nové Alence v říši divů. Jak příznačné pro dnešek. Klasické dílo Lewisa Carrolla v novém zpracování Tima Burtona. Kolik jich už bylo? Desítky, stovky? Stále svým fantaskním světem bez zábran přitahuje. Byla to snad mochomůrka červená, houbičky, nebo záchvaty epilepsie, které Lewisa Carrolla k napsání Alenky inspirovali? Mluvící bílý králík, magické koláčky, šachové figuríny, mluvící rostliny, vše jak na tripu.

Plakát Alenčin svět dokonale vystihl. V levé části houbičky. Uprostřed Alenka v bílých šatech obklopena dvěma tlouštíky, kteří se myslím jmenují Tidlidum a Tidliti. Vpravo od Alenky přísná králova. Nahoře nad tím vším škebící se kocour s zelenýma očima. V pozadí toho všeho vhled do světa za zrcadlem.

Čas se nachýlil k desáté. Vstupujeme do sálu, ještě jednou ukazujeme lístky a dostáváme aktivní polarizační brýle. Nijak je nezkoumáme. Nasazujeme si je a čekáme na začátek projekce. Cítíme se jak tři muži v černém. Setmí se, promítačka se rozběhne a obraz jde silně do prostoru, až k nám. Nacházíme se uvnitř kosmické lodi. Všímám si hloubky obrazu, fantazie. Přistání na měsíci Pandora v systému Alfa Centauri. Z vesmírné lodě vystupují vojáci. Mezim nimi na vozejčku Jake Sully. Příběh, jako by se neodehrával na plátně, ale přímo před námi. Víc z děje mi hlava nebere. Film se mi transformoval pouze do série úžasných obrazců.

Miluji modré Na’vi. Zvlášť krásnou Neytiri, dceru vůdce kmene. Vědět, že je skutečná, již více žádnou lidskou roštěnku nechci. Snažím se si její podobu alespoň vypálit do paměti. Účinky kyseliny slábnou, moc mi to nejde.

Na plátně se objevují jakési létající potvory. Jake Sully se s jednou pere, nakonec si ji ochočí a letí. Pandora viděná z výšky je nádherná.

Víc z filmu mi hlava nebere. Přemýšlím, proč vůbec trávím svůj narozením a smrtí limitovaný život sledováním těchto neskutečných filmů. Natočit tak nějaký svůj film a předložit ho masám, to ano. Být však jen pasivní konzument, to ne. Kolik filmů asi tak viděl James Cameron? Jeden, dva, deset, sto? Víc jich snad ani být nemuselo a kolik výborných filmů vytvořil. Avatar, Titanic, Terminátor, Pravdivé lži, Vetřelci, nebo třeba Propast. Tomu se říká furt blbě nečumět a makat.

Zbytek Avatara již nesleduji. Rekapituluji svůj dosavadní život. Dál než k úspěšnému dodělání školy svou cílovou pásku nastavenou nemám. Určitě bych si ji ale posunout měl. Čím dřív, tím líp. Ve víně je možná pravda, ale kyselina mi promlouvá do duše.

Avatar skončil, ani nevím jak dopadl. Nebýt tu s Kočkou a Pepinem, odešel bych z něho dřív. Takto jsem na ně férově počkal.

Stojíme před Káčkem. Je něco po jedné ráno, autobusy už nejezdí. Domů to mám zhruba tři kilásky. Do zítřka je byt prázdný, rodiče se z chaty vrací až odpoledne. Pozval jsem Kočku s Pepinem k nám. S přespáním souhlasili.

Cesta nočním městem byla úžasná. Nikam jsme nepospíchali. Občas jsme si udělali menší přestávku, naslouchali městským zvukům a nasávali okolní vůně. Ulice byly prázdné. Po silnici jen čas od času projelo policejní auto. Nijak si nás však nevšímalo.

Domů jsme došli v naprosté tichosti. V obýváku jsem pro Kočku s Pepinem roztáhl gauč. Z ložnice rodičů pak přinesl peřiny a polštáře. Když se jim o ničem nezmíním, nic nepoznají. Sám jsem pak zalehl k sobě.

Ráno jsem se probudili kolem deváté. Svět se zdál být jiný, o dost lepší, než jak jsem ho vnímal ještě včera ráno. Nabuzen vidinou světlejších zítřků jsem vyrazil do obýváku za již čilým stejně spokojeným Kočkou s Pepinem.

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

6 komentářů k “Kočkovy papíry”

  1. (teta) Klárka napsal:

    nenašla jsem v tom tu pointu mohl by mi někdo poradit co z toho plyne?….díky moc

  2. blanka napsal:

    klarko – drogy ,drogy je ta pointa blbe drogy a jejich pocity….blanka

  3. Jarda Kuťák napsal:

    Ale jo, vynikající jazykostylista, se zápletkou bych si trochu víc pohrál, pozorování ohromný. Je to do knihy.

  4. LuFa napsal:

    Díky moc Jardo.

  5. Jarda Kuťák napsal:

    Kolik těch povídek máš, Lukáši? To chce 100% vydat.

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.