Některé situace zažijeme víckrát

Kdysi jsme se ve škole učili o čemsi jako generační spirále.Pochopila jsem to tenkrát tak, že se vše opakuje, neustále se naše životy točí dokola. Mění se jen čas, čas přibývá, situace jsou stejné. Nezáleží na tom, zda jsem to tenkrát pochopila dobře nebo ne, protože já vidím tu spirálu, moje teorie funguje. Vše se periodicky opakuje.

Jsem dítě
Babička strašně špatně slyší, vím, že na ní musím mluvit hodně nahlas, pomalu, jasně stručně a takto se musím chovat od té doby co ji znám, od mého narození. Komunikace se omezuje jen na strohé věty, často se opakující, aby se zjistilo, zda babička pochytila hlavní smysl sdělení. Při opakování se občas zjistí, že ne a vracím se znovu na začátek. Zkouším to trochu jnak.
„Neječ tolik, já TÄ› slyším, ty máš takovej vysokej pronikavej hlas…“ Hudruje babička.

Poté se s ní snaží domluvit její syn. Trpělivosti má málo, stejně jako času, o to více je v babičině hlavě větší maglajz. Chvilku trvá, než syn pozná, že on mluví o koze, ona o voze. Představa, že musí začít znovu ho vynervuje ještě víc. Řve jednotlivá slova, která si má babička poskládat dohromady. Slova rozumí, ale poskládá si je jinak.

„Tak si vem sluchátka, když neslyšíš, kdo se pak s tebou má domluvit.“ Rozčiluje se syn.
„ Já slyším, to ty blbÄ› mluvíš, nÄ›co si brbláš pod fousy….“ Nedá se babička.

Jsem dospělé dítě
Babičky syn poslouchá rádio, ucho nalepeno na reproduktoru. Zprávy Radiožurnálu jsou slyšet ve všech pokojích bytu, když jsou otevřená okna, slyší ho i děti, co si hrají venku. Kdyby to nebyl Radiožurnál, mohly by si za domem dělat dýdžinu.

„Dojdi do sklepa pro brambory.“ Říká manželka babičinýho syna.
Babiččin syn zesiluje rádio a lepí ucho ještě víc k repráku, mhouří oči, je vidět, že se musí strašně soustředit, aby slyšel jen to z rádia a ne manželku.

„Slyšels?“ Zesílí manželka když vidí, že se nic neděje.
„Co?“ Ptá se babičin syn.
„Brambory.“ Řekne rezignovaně a heslovitě manželka.
„A co s bramborama?“ Diví se babičin syn.
„Přinést ze sklepa.“ Odpoví manželka důrazně a tváří se unaveně a vyčítavě.
„Ty si to tak huhláš pod fousy…“ Nedá se syn babičky.
„Možná bys potřeboval sluchátka.“ Naznačuje jemně manželka.
„Na co, furt tady nÄ›co meleÅ¡ a já skoro neslyším to rádio…“, dodává.

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

9 komentářů k “NÄ›které situace zažijeme víckrát”

  1. LuFa napsal:

    Hezky jsi to Klárko o generační spirále napsala. Nyní ji každým rokem díky dětem cítím zpětně také. Školka do které děti chodí je ta stejná, kam jsem chodil já. Škola do které budou děti chodit, je tak, kam jsem chodil také. I někteří učitelé budou stejní. To samé doktorka, kam děti chodí. Prostě vše se opakuje, jen čas je jiný.

    Jen ty problémy se sluchem by být nemusely. Bohužel, od jistého věku se jim člověk téměř nevyhne :-(.

  2. Marcela napsal:

    I já to se svými dÄ›tmi takto prožívám… Protože mi ale chybí ten příslovečný smysl pro humor, pÅ™ipadá mi to maličko dÄ›sivé. Asi jsem si to pÅ™edstavovala vÅ¡echno trochu jinak… (I když by vÅ¡echno mohlo být samozÅ™ejmÄ› i horší… :-)

  3. Marcela napsal:

    Ale tu generační spirálu jsem pochopila jinak. Jako spirálu vývoje, kdy má jít vÅ¡echno „vpÅ™ed“ nebo „výš“… StÅ™edovÄ›ké chápání dÄ›jin bylo naopak v kruhu – vÅ¡echno se opakuje… Jsem pro pokrok..! :)

  4. LuFa napsal:

    Hmm, a já to mám stále v kruhu, stÅ™edovÄ›k ;-). Ano, je fakt, že se pár vÄ›cí od stÅ™edovÄ›ku zmÄ›nilo, máme auta, letadla, počítače, létá se do vesmíru, … ale človÄ›k a jeho podstata zůstává stále stejná. Teorie, tÅ™eba o nadčlovÄ›ku, se nÄ›jak nerealizují.

  5. Marcela napsal:

    Geny neoÅ¡idíš..! A geneticky jsme lidé… nic víc. Navíc v každém rodÄ› se geny dÄ›dí… a to je to, o čem taky píše Klárka. Jinak jsem ale nÄ›kde četla, že právÄ› poslech ze sluchátek, dneska tak oblíbený, dost ničí sluch.
    Se svými geny se jednoduÅ¡e musíme naučit vycházet… Ale ne nadarmo se říká, že „zmÄ›na je život“. (Proto mne trochu nudí, když vidím dÄ›ti chodit do stejných Å¡kol, jako jsem chodila já. Nadruhé stranÄ› človÄ›k zhruba ví, co od toho může čekat.)

  6. LuFa napsal:

    Nejsem si jistý, zdali při psaní článku myslela Klárka zrovna na geny. Spíš si myslím, že psala o takových těch běžných situacích, které život přináší.

    Co se týká chození dětí do stejné školky, školy, mě se to naopak děsně libí a nudné mi to naopak nepřipadá. Zvlášť když na různých rodičovských schůzkách potkávám své spolužáky.

  7. Marcela napsal:

    No právÄ›. Spolužáci na rodičovských schůzkách… Další dÄ›sivá skutečnost.. :-)
    Ale ono to běžné chování docela dost souvisí s naší genetickou výbavou, no a to ostatní máme odkoukané.
    No a co se týče technického pokroku na kvalitu lidského života, to bych nepodceňovala… a je tu i pokrok sociální – svoboda slova napÅ™.!! shromažďování a vůbec… Takže já pÅ™ece jenom věřím v tu spirálu..!

  8. Marcela napsal:

    Na druhé stranÄ›, tak jako platí o „ohni“, prvním výdobytku společnosti, že je dobrý sluha ale zlý pán, platí to i o technice – počítačích, mobilech, internetu… možná i o té svobodÄ› slova. To vÅ¡ecko se musí umÄ›t užívat. S mírou… Aby to nenaruÅ¡ovalo rodinné vztahy apod. Snadno se to říká… ale umíme to doopravdy?!
    (Ale to už jsme se dostali fakt někam jinam. Přiznám na rovinu, že v naší rodině se to podle mého názoru moc nedaří..)

  9. Faltynkova Blanka, Lukyho mamka napsal:

    moje kamaradka te hluche babince koupila konecne sluchatka ,aby meli vsichni hned ve vsem jasno a babicka uz druhy den zmenila závěť.tak dobre slysela jak si o ni povidaji.

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.