Prosím, smÄ›jte se – povídka

Děda Karafiát dostal ďábelský nápad. Mladí si furt stěžujou na nedostatek financí a on jako bývalý zámečník jim ze svého důchodu moc přilepšit nemůže. Ale teď, když se mu konečně naskytla šance nějaké peníze vydělat, musí se jí držet za každou cenu.

Vcelku je to jednoduchý jak facka. Od Tondy si půjčí videokameru a o víkendu, až mu mladí svěří vnuka, celou akci rozjede. Jestliže se všechno dobře naplánuje, nemůže se nic stát.

„Už by tady mÄ›li být,“ říkal si dÄ›da pro sebe. Sedí na lavičce pÅ™ed domem a nervóznÄ› kouká na hodinky.“ Co když nepÅ™ijedou? Tonda má za půjčení kamery své dvÄ› stovky jisté. Ale co já? Kde ksakru můžou být?“ Když v tom se otevÅ™ela branka.

„Ahój dÄ›do,“ zahájil spontánním výkÅ™ikem svůj víkend u dÄ›dy sedmiletý Petřík. „Dvakrát se nám cestou pokazil autobus,“ volal dál, pokouÅ¡eje se vytrhnout mamince z ruky.

„Jsem rád, že jste dojeli v pořádku, Jarmilko.“ Říkal dÄ›da usmívaje se na Petříka. Celý dvÄ› hodiny se o vás strachuju. Kdyby se vám tak nÄ›co stalo. A kde máte Honzu? Skoro tÅ™i týdny jsem ho u sebe nevidÄ›l. A neříkej, že má moc práce. Takový výmluvy já znám.“

„SkutečnÄ›, tati, pracuje, pátky má pÅ™esčasový. Každá koruna dobrá. Víš jaký to dneska je. Rodina, dítÄ›, vÅ¡echno nÄ›co stojí. Chceme si koupit pračku a mrazák. Viď, že nám nÄ›co pÅ™idáš. Honzovy rodiče nám dali Å¡est tisíc.“

„Jo, holka jedna zlatá, peníze, peníze, peníze,“ Å™ekl tichým hlasem tak trochu pro sebe dÄ›da a pokračoval otočen na Jarmilku.“ To víš, pÅ™idám. Nevím jeÅ¡tÄ› kolik, ale nÄ›co určitÄ›.“ Å ibalsky se usmál pod vousy.

„SeÅ¡ zlatej tati, mockrát díky“, Å™ekla radostnÄ› Jarmilka a dala mu pusu. „Budu muset letÄ›t, za chvíli mi to jede na zpátek. V nedÄ›li se tady s Honzou stavíme pro Petříka. Tak se o nÄ›j hezky starej. A jeÅ¡tÄ› jednou díky.“ Jarmilka odeÅ¡la.

„To je príma Petříku, že jsi zase u dÄ›dy. Mám pro tebe pÅ™ekvapení. Půjčil jsem si od jednoho strejdy kameru a budeme dÄ›lat film. Maminka z nás bude mít radost.“ Říkal něžným hláskem nic netušícímu Petříkovy dÄ›da.

„Opravdový film dÄ›dečku?“ zeptal se Petřík.

„Jo opravdový,“ potvrdil dÄ›deček a pokračoval. „Možná Péťulo, když se nám to povede, uvidíš se v televizi. Ale mamince o tom nesmíš nic v nedÄ›li říct. UrčitÄ› by se na mÄ› za to zlobila.“

„NeÅ™eknu dÄ›dečku. Budeme už teďka filmovat?“ Ptal se zvídavým hláskem Petřík a jeho oči zářily.

„Ne Petříku, až zítra. Dnes se hezky navečeříme. Potom se koukneme na večerníček a půjdeme spát.“

***

Celou noc nemohl děda Karafiát zahmouřit oči. Co když něco nevyjde, něco se pokazí, něco se stane Petříkovi. Má to vůbec cenu pro ty prachy dělat? V televizi ukazují krkolomný pády, dítě proti zdi, batole do vody, tyčí do rozkroku, ale co ty konce? Dopadne vždy všechno dobře?

„KonečnÄ› ráno,“ zamručel si dÄ›da pro sebe z úlevou. „Příšerná noc, ale nic se nedÄ›je. Heslo dne ‚Neváhej a toč‘. UdÄ›lám snídani, pÅ™ipravím vÅ¡e pro filmování a půjdu vzbudit Petříka.“

„Petříčku vstávat, ráno je tady.“ Zaklepal dÄ›da jemnÄ› Petříkem.“

Petřík vyskočil z postele rychlostí blesku. Dnes v den filmování ho ani ve snu nenapadlo trochu si s dědou pohrát. Většinou s ním musel děda několikrát opakovaně zatřepat, aby alespoň otevřel oči. Potom ho několik minut přemlouvat a vymýšlet si, co po celý nadcházející den budou dělat.

Dnes to bylo jiné. Hned jak Petřík vyskočil, ptal se dědy kdy konečně začnou filmovat. Tolik se těšil.

„Vyčisti si zuby, umej obličej a začneme tÅ™eba u snídanÄ›.“

„Príma!“ vykÅ™ikl Petřík a běžel radostí celý bez sebe do koupelny. Ani pÅ™i čiÅ¡tÄ›ní zubů nepÅ™estal myslet na dÄ›dovo filmování. Jako každý malý kluk chtÄ›l i on být hercem. A hrát v opravdovém filmu, jaký mu slibuje dÄ›deček, to bude nÄ›co. Říkal pÅ™eci, že se uvidí v televizi. To budou kamarádi koukat. „Petr Karafiát mladší v televizi.“

Hned ve dveřích kuchyně se Petřík zastavil. Nevycházel z údivu. Kuchyň, na kterou byl až do včerejška zvyklý, se přes noc nějak změnila. Stůl, který stával vždycky u stěny, se přemístil doprostřed. A krásný kuchyňský lustr ve tvaru obráceného čínského talíře, který byl dědovou chloubou, nahradilo staré nepohledné kovové svítidlo.

DÄ›da stál na druhém konci kuchynÄ›. „No tak Petříku nestůj jak tvrdý y v tÄ›ch dveřích a pojď snídat.“ Říkal medovým hlasem dÄ›da. „Tebe asi pÅ™ekvapil ten pÅ™estavÄ›ný nábytek, viď. Ale to je součást filmování. DovedeÅ¡ si pÅ™edstavit, jaká by to byla nuda, kdyby se vÅ¡echny filmy odehrávaly v jedné a té samé místnosti. Já teď beru kameru a začínám točit. Ty půjdeÅ¡ ke stolu a dáš se do jídla. Chovej se úplnÄ› normálnÄ› a nedívej se do kamery. Vím PeÅ¥ulo, že jsi rozený herec, tak to prosím tÄ› nepokaž. Nemáme moc pokusů.“ DÄ›da zapnul kameru, pÅ™iložil ji k očím a dal se do filmování.

Petřík vyrazil svižným krokem ke stolu a v hlavě se mu začali honit myšlenky nového rozměru. Do této chvíle se spokojil jen s vědomím, že bude točit film, ale ještě se dědy nezeptal, o čem ten film vlastně bude. Dá se natočit film s jedním hercem. Třeba je dědeček génius a dokáže to. Zeptá se ho tedy na všechno později. Teď nesmí nic pokazit. Usedl za stůl a chutí se pustil do jídla. Snídaně byla normální. Nic zvláštního. Dva rohlíky, máslo, sýr a čaj.

V kuchyni byla zvláštní ještě jedna věc které si Petřík nevšiml a o které věděl jen děda a možná bůh. Staré kovové svítidlo nebylo vůbec připojeno k elektrickému rozvodu v domě. Bylo zavěšeno přes kladku zabudovanou přechodně ve stropu na silonovém milimetrovém vlasci. Kabel byl u stropu zakrytován, takže kladka nebyla vidět. Z krytu se táhnul těsně u stropu vlasec směrem k dědovi. V přechodu mezi stropem a stěnou, kde stál děda, vyčnívala maličká kladečka přes kterou se vlasec dále táhnul po zdi k zemi. V podlaze děda šikovně uchytil otočný zahnutý kolík. Teď byl natočen směrem ke kuchyňskému stolu. Na kolíku byl navlečen vlasec. Před tímto kolíkem stál děda a natáčel Petříka při jídle. Nemohl nic říkat, striktně se držel Tondových doporučení. Všechno co řekne je v kameře slyšet. Každému by pak mohlo dojít, že vše je předem nahrané.

Petřík právě načínal druhý rohlík. Choval se jako rozený herec. Děda byl právem na svého vnuka pyšný. Váhal, má-li otočit kolík ke stěně a vypomoci finančně své dceři, anebo má všeho zanechat, dokud je čas. Ne, nezanechá toho. Přeci vše do detailu promyslel. Pravou nohou pomalu otáčel kolík ke zdi. Petřík položil rohlík na stůl a natáhl se pro čaj, který před chvílí položil doprostřed stolu, aby mu při jídle nepřekážel. Děda si toho všiml, ale nemohl již nic dělat. Vlasec teď natáčel kolík samovolně a po chvíli z něho sjel. Mechanismus pracoval perfektně. Svítidlo se uvolnilo a volným pádem se snášelo ke stolu. Děda raději zavřel oči. Neměl sílu se na to dívat. Filmovat však nepřestal. Těžké světlo dopadlo na stůl, právě když Petřík nesl šálek čaje k ústům. Děda pomalu, za strašlivého Petříkova křiku otvíral oči, aby zhledl tu spoušť. Kamera byla stále v chodu.

Až na politého řvoucího Petříka se nic tak strašlivého nestalo. Stůl zůstal celý. Světlo taky. Vše dopadlo podle plánu. Jede se dál. Peníze jsou na cestě.

DÄ›da vypnul kameru a Å¡el Petříka uklidnit. „No tak Péťulo, vÅ¡echno je v pořádku, uklidni se a nebul. Ten lustr jsem tam věšel dnes ráno, myslel jsem, že se nám do naÅ¡eho filmu bezvadnÄ› hodí. Asi jsem ho Å¡patnÄ› zavÄ›sil. Nevím, jak se mohl utrhnout. SeÅ¡ v pořádku a to je dobÅ™e. No tak, uklidni se a neplač.“ Utěšoval dÄ›da jemným maminkovským hlasem Petříka. Na nÄ›co podobného se pÅ™edem pÅ™ipravil.“ PÅ™i snídani ses choval fakt jak herec. Nikoho lepšího jsem si nemohl vybrat,“ pokračoval dÄ›da dál.

Petřík se s nepatrným tikem v oku utiÅ¡il. PÅ™estal vzlykat a podíval se na dÄ›du. „VážnÄ› jsem se choval jako herci v televizi?“

„Jo vážnÄ›. Máma by z tebe mÄ›la radost.“

„A o čem ten film vlastnÄ› bude dÄ›do?“ neopomnÄ›l se nyní zeptat Petřík.

„Bude se jmenovat ‚Jeden den Petříka Karafiáta‘. Z toho plyne, že tÄ› celý den budu sledovat s kamerou a točit co dÄ›láš.“

„A kde mÄ› budeÅ¡ natáčet teď?“ Vyzvídal na dÄ›dovi Petřík.

„Půjdeme si hrát na zahradu.“ Å li.

Jediné, co dÄ›du zneklidňovalo a s čím nepočítal, byl Petříkův tik. Téměř každou druhou minutu mu Å¡kublo ve tváři. „Vypadá to hrozivÄ›,“ říkal si v duchu. „Snad to za chvíli zmizí. Mohlo by do nedÄ›le, než si Jarmilka pro Petříka pÅ™ijde, ale kalkulovat s tím nemůže. Musí si nÄ›co vymyslet.“

Zahrada za domem nebyla veliká. Dva malé záhonky na pěstování zeleniny a jedna středně velká jabloň. A právě okolo této středně velké jabloně se točil dědův další plán. V průběhu minulého týdne si vzal z dílny žebřík a pilku. Pilkou nařízl opatrně větev, na jejíž konec pověsil červený fáborek. Pod naříznutou větev dal čtyři matrace. Vzdálenost matrací a naříznuté větve dělala asi tři a půl metru.

Petřík s dÄ›dou doÅ¡li pod jabloň. „Vidíš PeÅ¥ulo tu červenou stužku na konci té vÄ›tvÄ›?“

„Jo.“

„Tak tam bych potÅ™eboval, abys vylezl a sundal ji. Myslím, že pro takového zkuÅ¡eného stromolezce to nebude moc veliký problém.“

„JasnÄ›, že ne.“ OdpovÄ›dÄ›l nadÅ¡enÄ› s výrazným Å¡kubnutím ve tváři. Na stromy lezl rád, i když mu to vÄ›tÅ¡inou rodiče zakazovali.

Děda stál čtyři metry od jabloně s kamerou v chodu a točil. Péťulovi to šlo ohromě. S mrštností lasičky a umem veverky byl na stromě jako doma. Opět se nepokoušel dívat do kamery, anebo cokoli sdělovat dědovi. Blížil se k místu, na kterém byla větev naříznutá. Nyní ho překonal a pokračoval po větvi směrem k fáborku. Nalézal se asi čtyřicet pět centimetrů za naříznutým místem a větev ne a ne prasknout. S tím děda nepočítal. Matrace naskládal půl metru od naříznutého místa. Aby vše vyšlo, musela by nyní větev začít praskat. Nejspíš podcenil Petříkovu váhu, ale teď s tím nic nenadělá. Nechá ho lézt dál. Třeba to dopadne.

Petřík dolezl k fáborku. Odvázal ho a podíval se vítězně dědovi do kamery. Mohl si to dovolit. Svůj úkol splnil na jedničku. Určitě se jednou stane velkou filmovou hvězdou parametrů Sly Stalona. Zastrčil stužku do kapsičky a malinko na větvi poskočil. S kamarády se občas na silných větvích v městském parku takhle houpávali. Ne každý z kluků na to měl nervy. Tři čtvrtiny z nich se o to nikdy ani nepokusilo.

Děda začínal pomalu blednout. Pod Petříkovými skoky se větev ve vzduchu čím dál víc prohýbala a začínala praskat. Petřík to neslyšel. V jeho uších se dostávalo místa jen pro šustění listí a proletující vítr. Větev praskla. Děda dnes podruhé zavřel oči. Petřík dnes podruhé utrpěl šok a kdo ví co ještě.

Děda přistoupil k bezvládně ležícímu tělu pod stromem. Kamera na jeho hrudi se nehoupala. V nastávajícím zoufalství si ji sundal z krku a mrštil s ní vší silou mezi ředkvičky. Vše kromě Petříka se nyní pro něj stávalo pasé. Péťa nedýchal. Zkusil tep. Byl nepatrný. Umělé dýchání ani masáž srdce nepomáhala. Zanechal tedy Petříka ležet pod stromem a šel domů zavolat pohotovost.

PÅ™ijela za čtyÅ™i a půl minuty. Naložila Petříka a odjela do nemocnice. DÄ›du vzali s sebou. Po příjezdu zavezli Petříka ihned na operační sál. DÄ›da čekal na lavičce pÅ™ed ním. PÅ™esto že byl ateista, začal se potichu modlit. Plakal. Snad bude vÅ¡echno zas v pořádku? Byl si vÄ›dom, že pokud Petřík, kterého mÄ›l tak rád, zemÅ™e, neztratí jen jeho, ale i svou dceru. PatrnÄ› by se pak zbláznil …………….. .

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

9 komentářů k “Prosím, smÄ›jte se – povídka”

  1. Klára napsal:

    Teda, čekala jsem úplně jinej konec, tohle je smutný! Ale ze života. Ale je to fakt smutný, on za to nakonec ten děda nemůže.

  2. Blanka: Faltynka Lukyho mamka napsal:

    me klepne pepka kde se berou v hlavach takove povidky??mamka

  3. mv napsal:

    2 Klára: A kdo za to může?

  4. hurri napsal:

    2 mv: Autor povídky, přece. Děda je v tom nevinně!

  5. Klára napsal:

    To mv: Děda to myslel dobře,furt slyšel od dětí jak nemají peníze a na co vše je potřebují, tak jim chtěl pomoct,ne?

  6. mv napsal:

    2 Klára: Ano správně, takže když jedu jak hovado po silnici a sejmu chodce, který jde u krajnice, tak za to může ten pekař, ke kterýmu dotyčný šel pro chleba. Blahopořeji k logickému myšlení.

  7. hurri napsal:

    2 mv: Ten pekaÅ™ je ale bastard!

  8. boris napsal:

    konzumace chleba je znacne nebezpecna

  9. mv napsal:

    2 hurri: Zavřít ho až zčerná!

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.