Praha, dobré místo pro práci a zábavu. Špatné místo pro život.
Pátek, poslední den služební cesty a domů. Čím jsem starší a v Praze bývám častěji, tím se vždy těším víc a víc na okamžik, až tu naši matičku měst opustím. Před lety jsem ještě dokázal ocenit klady velkoměsta, dostatek pracovních příležitostí, čilý ruch na každém metru, tisíce hezky vypadajících hospůdek a restaurací, zbožím přetékající obchůdky a mega obrovská nákupní centra, rozsáhlé barvami zářící pasáže, a neskutečné množství kulturních akcí.
Dnes, jak na sobě cítím, zjišťuji, že výše jmenované, co mi bylo před pár lety velmi příjemné, mi dnes již tak úplně po chuti není. Jak se říká, všeho dobrého se člověk přejí a o mnoho věcí, které bral ještě před nějakým rokem za klad, ztratí zájem. Zřejmě jsem se před časem Prahy přejedl i já a místo čilého ruchu anonymního šedého velkoměsta dávám přednost tichým, neanonymním zeleným vesničkám za městem. Ostatně v jedné takové vesničce kousek od Hradce Králové od narození žiji a i když bych asi před lety tvrdil, že bych se klidně, bez hnutí srdce odstěhoval někam do města, dnes si to nemyslím.
Dnes jsem v Praze rád tak jeden den a možná noc. Projít se po městě, sednout si do hospůdky, objednat si dobré jídlo a pití, při tom pokecat s přáteli a domů. Jednou za půl roku je to ideální. Být v Praze víc dní mě ničí. Možná, že mi teď mnozí řeknete, že bych si zvyknul, což sám osobně nevím, protože jsem si na dlouhý pobyt v Praze nikdy zvykat nemusel. Ale i přesto, když bych si zvyknul, určitě bych kdesi ztratil a chybělo by mě to mimo městské krásno, na které jsem zvyklí nyní.
Co mě tedy nyní v Praze konkrétně vadí. Především je to až přespřílišný spěch všech přítomných a nedostatek prostoru a zeleně. Když přijdu domů z práce, potřebuji především relaxovat, trochu si odpočinout. Jsem rád, když nikdo kolem mě nespěchá, když lidé posedávají na lavičkách, nebo se jen tak pro radost procházejí. Jsem rád také za prostor. Jsem rád, že domů mohu chodit klidně po prostředku silnice. Ne proto, že jsem sebevrah, ale pro minimum aut, které v naší blízkosti jezdí. Jsem rád, když kolem sebe vidím trávu, stromy a květiny a mohu tak nějak podvědomě čerpat a nasávat jejich energii.
Toto vše mě v Praze chybí, neustálý spěch mě ubíjí. Možná, že někdy v budoucnu budu nucen v Praze pracovat. Žít v Praze mě však nikdo nedonutí. Připadal bych si, že umírám a já chci především žít.
Ještě pár hodin a vyrazím z Prahy k domovu. Děsně se na to těším.
