27 prosince, 2008 
Klára 
Poštěstilo, nebo nedejbože poštěstilo se mi před Vánoci zamotat se do jedné párty, nejprve jsem si myslela, že šlo o oslavu něčích narozenin. Ano, šlo – jen o předběžnou oslavu narození Ježíška.
Ježíšku, tak kdybys to nevěděl, tak Tě lidé vítají v Potrefený huse a né v Betlémě, či chlívě, kde ses prý narodil. Z Potrefený husy do chlíva cesta daleká je a bez alkoholu dnes ani ránu.
A kdo Tě takto předčasně vítal na světě? I já jsem se ptala, odkud se ty lidi znají a co mají společného. Zkrátka co jsou zač.
“No, ten co klečí na stole, s tou holou prdelí, to je ředitel nadnárodní společnosti.” Uvozuje mě do situace jeden z klidnějších.
“A jak se znáte?” Snažím se zjistit, co dalo tuto bujarou skupinu lidí dohromady.
“No a támhleto je šéfka něčeho nevímčeho v ááčkách.” Neslyší mě a vykládá dál.
“Tyhle dva jsou manželé, chirurg a neuroložka, ty moc peněz nemaj…” Dozvídám se.
Nevím vůbec jak se kdo jmenoval, patrně to nevěděl ani ten, kdo tam s nima Ježíškův příchod slavil, ale co bezpečně věděl bylo kdo kde co dělá. A světe div se, všichni něco vlastnili, něčemu šéfovali nebo podnikali.
Jsem ráda, že se lidé dnes již nepředstavují se svými tituly, jenže to jsem ještě netušila, co přichází právě teď na scénu:
“Kdo nešéfuje, není in.”
Už se nedozvíš, že se ty dva na základce nesnášeli, na vejšce si pomáhali a nakonec se vzali. Dozvíš se jen, že je to chirurg a neuroložka a že mají málo peněz, protože nešéfují, nýbrž jen zachraňují životy ožralým šéfům nadnárodních společností.
P.S.:Šéf s holou zadnicí si po odchodu z Husy rozrazil hlavu.
„A toho debila, co mi sem dal ty schody do cesty nechám hned v pondělí vyhodit..,“ Řekl na rozloučenou.
