Jednou za rok se vydávám na výlet za svou spolužačkou, toho času už matkou dvou dětí – druhé dítě přišlo na svět nedávno. V domě je o poznání větší rachot, než kdy předtím.

***

„No čau, prosím Tě, nekoukej se moc okolo, já už to uklízím až večer, když spěj, protože to jindy nemá smysl. „Hlásí Martina už ve dveřích. Postupně se mi svěřuje, že ač má pedagogické vzdělání i praxi, na tohle ji škola vůbec nepřipravila. „Já si vůbec nevím rady, a to mám z pedagogiky státnice, co pak dělaj asi ty ostatní matky? “Vysvětluje. Na můj vkus tam vše běží ukázkově a proto si říkám: „Co blne?“

Na povídání moc času nemáme, starší hošíček se probral po odpolední siestě a nápadně moc si vyžaduje pozornost. Ačkoliv je velký, chce se chovat a nosit. Maminka se mu vzorně věnuje, občas ho upozorní, že už je velkej kluk.

Zanedlouho se ozve pláč i druhého hošíčka, batolátka. Odeberem se na zahradu na deku, kde se batole koulí a jeho bráška zde má spoustu možností, jak a s čím si hrát. Ovšem dává přednost koulení se mezi námi a bráškou na dece. Na deku se všichni nevejdeme, proto s „maminkou“ odcházíme ke stolku a povídáme se. Maminka neustále kontroluje stav na dece.

“Víš, co? Já mám pocit, že on by byl schopnej toho malýho zabít, už několikrát jsem ho přistihla na poslední chvíli, jak se mu chystá něco vyvést, od té doby co se narodil malej, se hrozně změnil, nevím, ale zda jde o klasickou žárlivost.“ Svěřuje se s vážnou tváří.

Snažím se ji uklidnit, že je to asi přirozené, skoro se mi to daří a v tu chvíli se ozve pláč, tělíčko batolete je právě přejížděno kortoučem, naštěstí dětským, umělohmotným. Martina vylítne a křičí: „ Co to děláš“

Chlapeček mlčí.

„Proč jsi to udělal?“

Po chvíli z chlapečka vyleze, že by si přál, aby se bráška vrátil mamince zpátky do bříška. Když je mu řečeno, že to nejde, pohotově nachází další variantu a to sice, zda by nebylo možné brášku odnést do zverimexu a vyměnit ho třeba za králíčka.

V tu chvíli začínám chápat obavy, které mi Martina svěřila. Martina se stává nepříčetnou, rudne, jako ve škole, když dostala špatnou známku. Nevzdává to a dává dítěti dlouhou přednášku o lásce, rodině, štěstí. Mlčky poslouchám a obdivuji ji. Je to dobrá učitelka, říkám si. Kluk je naprosto klidný, a poslouchá maminku s napětím.

„Takže už budeš sekat dobrotu?“ Ptá se smířlivě Martina po dvacetiminutové přednášce. Chlapec na ni tázavě pohlédne a zavrtí nesouhlasně hlavičkou a dodá: „ Nebudu, nemám sekylku“.