Znáte to, jsou mezi námi tací, kteří by koupenou věc nespustili dříve, než pečlivě, pokud možno i vícekrát přečtou návod k použití. Já bohužel patřím k těm, kteří se něčím takovým nehodlají zdržovat a šup šup, jen ať to co nejdříve funguje. Pokud se jedná o automatickou pračku, jsou tam přece nakreslené obrázky, se kterými si často poradí i děti. Podobně je tomu i u myčky na nádobí, snad jen v momentě, kdy začne pračka pípáním signalizovat poruchu, začnu hledat ten starý dobrý návod, abych zjistila, že E 40 znamená – voda přetrvává v nádrži, je potřeba vyčistit filtr.

Můj muž, jak už to tak bývá, je mým pravým opakem. Návod důkladně prostuduje, někdy mám pocit, že by potřeboval speciální návod k tomu, jak správně přečíst návod, aby mu náhodou neunikla informace mezi čárkou a mezerou. Pokud si koupí nový mobilní telefon, je nad slunce jasné, že na něj nesmíme promluvit, aby neztratil souvislost a nemusel tak číst od začátku po desáté. Jeho důkladnost je o to větší, čím více informací může o dané věci získat, mimo již zmiňovaného návodu, také z hovorů od zkušených kamarádů, z internetu a pod.

Pokud nechci riskovat ztrátu času, je jednodušší si např. dětskou dřevěnou židličku složit sama. O něco lepší vztah mám k návodům kresleným týkajících se postupů stavby domečku, hradu z kostiček a pod., ale dlouhé litanie slov v návodu připomínají nekonečné řady v supermarketech.

Nevím jaké máte kdo zkušenosti, ale i takové banální návody jako jsou kuchařské recepty jsou pro mě kolikrát Šifrou mistra Leonarda, jednou je uvedeno 20dkg mouky, jak mám ale poznat, zda autor myslel hladkou nebo polohrubou, podobné je to s cukrem, pochopila bych tak že do koláče nebudu dávat kostky cukru, ale je přece rozdíl mezi krystalovým a moučkou. Dopadá to většinou tak, že si přečtu, co by asi mělo v daném receptu být a pak improvizuju, ku podivu i jídlo líp chutná, když jej celé vymyslím, nebo jen vytáhnu suroviny, než když důkladně odměřím každý gram cukru, pokud mám štěstí na dobře napsaný recept.

Jednou jsem však svůj vrozený odpor překonala a rozhodla se rodině, ve které jsem dělala au-pair upeču banánový chléb. Jediným detailem bylo, že recept byl psaný anglicky a já mluvící trochu německy ve Švýcarsku navíc v české rodině, zas tolik angličtinu nepotřebovala. Pár slovíček jsem sice pochytila od anglicky mluvících přátel, většinou se týkali jídla, tak jsem si troufla. Problém č.1 nastal u již zmiňované mouky, pochopila jsem kolik, ale při váhání mezi hladkou a hrubou jsem zvolila zlatý střed polohrubou, (světa znalý, zřejmě víte, co již dnes taky vím, že v Anglii používají jen hladkou mouku, to já ale tehdy netušila). Když jsem rozmačkala banány s cukrem, práškem do pečiva narazila jsem na mléko, co znamená tajemná zkratka tbs. jsem netušila, no co tak naleju hrnek mléka, co jiného by to mohlo být. Když jsem těsto vypadající celkem schopně šoupla do trouby, bála jsem se abych tu nádheru nepřipálila. Jenže nahoře se banánový chléb začal připalovat, zatímco těsto dole bylo polosyrové, co teď? Dostala jsem nápad, pomalu připalující vrch jsem odkrojila, nechala v troubě dopéct a mezitím přemýšlela, jak ohlodanou část esteticky vyspravit. V tom jsem dostala nápad, zachráním to polevou. Klasickou, co se jen rozpustí jsem nenašla, tak jsem jak pejsek s kočičkou zkusila, co najdu. Našla jsem čokoládu, rozpuštěnou v másle jsem ještě vylepšila Sunarem, (to jsem si vzpomněla, že na vánoční čokoládu rodiče vždycky potřebovali sušené mléko), trochu kakaa, mletého cukru a hmota byla hotová. Musím se skromně pochválit, že netradiční banánový chléb docela chutnal, dokonce někomu i víc než původní, nevím, kdyby mě však viděl někdo v akci, zda by vůbec ochutnali. Mimochodem tbs. byla zkratka pro lžičku, takže toho mléka, tam bylo trochu víc.

Abych se jen nechválila, nedávno se mi podařil kousek, který mě z nečtení návodu vyléčil. Zkusila jsem prvně v životě dětem udělat popcorn,do té doby jej excelentně dělal můj drahý muž. Neshledávala jsem na tom nic výjimečného. Má tuto pochoutku rád a často i v noci mě vůní popcornu probudil. Vložila jsem tedy pytlík požadovanou stranou do mikrovlnky, čímž bohužel čtení návodu skončilo, nastavila na něco mezi 3 a 5minutami a šla zkontrolovat jak můj syn píše úkol. Po příchodu do kuchyně jsem se nestačila zděsit, okna jsem otevřela asi nejrychleji ve svém životě, rychle vypla mikrovlnku už s doutnajícím pytlíkem s černým obsahem, o jehož poživatelnosti nikdo nemusí pochybovat. Větrali jsme celý byt několik týdnů, zakoupili osvěžovače, citróny, co údajně mají lapat zápach, na chodbu společných prostor jsem vystříkala svoji oblíbenou citrusovou toaletní vodu, ta teda byla účinná, ale ještě předtím se mě stihl soused z baráku zeptat:“Nevíte náhodou, co se tady stalo, že je tu takový smrad?“ Vy už to víte, jedna chytrá si nepřečetla návod. Takže když přišel muž, že si musí nastudovat, jak správně naředit zakoupený Absint, jen jsem pokorně pokývala hlavou.