Vážíme si domova

Předchozí příspěvek X.

Každý večer se snažíme scházet u nás v městečku, bud v parku, dívajíc se na letadla přistávající v nedalekém Gatwicku, nebo v ústí řeky Meadway, či u někoho z au-pairů.

Jdeme si tak po městě a najednou:
„Boha, počujem naozaj češtinu?“ Holka jako my, oči ji září i v srpnu.

A tak jsme poznali slovenku Gabi. Je již půl roku ve městě a nenašla kontakt na žádného z nás. Nevodí totiž děti do školy, stará se o malé miminko. Neumí moc anglicky, přítele má v Londýně, takže se vídají jen o víkendech.

Drží se nás jako klíště a nadruhý den již domlouváme bramborák party. Je to přesně tak, čeho si doma ani nevšimneš, po tom v cizině toužíš. I já se těšila na bramboráky. Nadruhý den jsme vzali brambory, česnek a Gábi měla i majoránku z domu. Šli jsme k Georgovi, doktoři měli službu.

Brambory jsme strouhali na struhadle. Docela fuška. Pivo se už chladilo.
Když jsme začali péct, spustil se fire alarm, tedy poplach, že v domě hoří. Doktoři okamžitě volali. Dnes je to úsměvné, tenkrát to byl stres. Houkání vyděsilo i sousedy.

Georgovy děti byly zvědavé, daly jsme jim ochutnat, ale zárověň jsme se báli, aby jim nebylo zle, přece jen si nejsem jista, zda i u nás dáváme bramboráky ani ne dvouletým dětem.

„Hmm to asi bude křupavé, viď? zkouší to Georgovy děti.
„Vypadá to dobře.“ Zvyšují intenzitu žebrání. A tak jsme se rozdělili.

Bramboráky mi chutnaly jako nejvíc v životě. Poté jsme sedli ven na zahradu a kochali se letním večerem. Jedno z dětí dostalo nápad. Přiběhlo s vodní pistolí a začala vostrá střelba. Bylo to příjemné zchlazení, tudíš jsem neutíkala, neběhala a zůstala v klidu. Avšak Tom dostal amok, jako když ho štípne vosa do prdele a to byla výzva pro malého Davida, šel po něm.

“ On mi zničil můj mejkap.“ nadával Tom.

Kouknu na něj a opravdu, Tomovi stékají po obličeji hnědé čůrky, sněhově bílé tričko už změnilo barvu. Tom odchází domů a má nejapné poznámky o negrech, naštěstí v češtině. A tak skončila jedna bramboráková party v černošské rodině.

Pochutnali jsme si taky na smaženém květáku, nacož děti koukali nevěřícně, hlavně když viděly jak strouhám starou francouzskou bagetu na struhadle.

Postupem času se systém českých a slovenských gastrovečerů vylepšil natolik, že jsme si pochutnávali na chlebu a utopencích, které jsme si nechali přivézt od jiných au pair.

Vrchol au – pair léta byla spontánní návštěva české hospody v Londýně, kde jsme si dali českou svíčkovou a gambrinus. Opět věc, která mnohé z nás napadne jen daleko od domova.

You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.

Jeden komentář k “Vážíme si domova”

  1. blanka napsal:

    Legracni hospodařeni v anglii!! ach ty požarni alarmy!ja jako nova jsem nasptoupila do nemecke nemocnice a na nasi oddelenske chodbe byl vypinac .Ja mela zrovna nocni a zkoumala ho proc tam je.Zmacknu ho a od zdi se odlepila zelezna vrata a padala jako na me… ŠOK jak prase.Bum a chodba rozdelena na dve pulky.protipozarni ochrana.z recepce museli prijet do 11patra a uvest zase chodbu do pruchoziho stavu. tak je to holt v cizine .diky klaro pis dal. bavi me to.blanka.dnes mam zase nocni ale po 18letech na odd uz nemusim nic dal zkoumat.

Napište prosím komentář

You must be logged in to post a comment.