Bude to skoro rok, co jsem navštěvovala kurzy paní Dočekalové. O víkendu jsem měla možnost poznat něco jiného, kurz prózy Evy Hauserové, jež byl doplněn vyprávěním Věry Noskové, autorky knih Bereme, co je; Obsazeno;Ať si holky popláčou a na konci září se na pultech objevila kniha poslední Víme svý.

Kurz se konal v překrásném prostředí keramického ateliéru v Dejvicích. Není to náhodou, paní lektorka sama přiznala, že je důležité prostředí, v kterém píšeme. Účastníci kurzu se naposlední chvíli odhlásili, což nebyla dobrá zpráva pro lektorku, ale pro zbytek, který se v deštivém sobotním ránu vydal do Dejvic, to byla výhoda.

Všichni jsme měli za úkol, poslat ukázku díla, již předem, abych mohli o dílech diskutovat. Dílka obdržela i spisovatelka Věra Nosková a poctivě je okomentovala. Na úvod jsme se představili, podiskutovali o zaslaných dílech a pak se již pustili do malování příběhů.

Na rozcvičku jsme měli napsat jak by o nás mluvila osoba, která nás má ráda a co by o nás řekla osoba, která nás nesnáší. Šlo o to, vžít se do osob, a hlavně do jazyka těchto lidí. Rádi nás měli rodiče a děti, neradi nás měli hlavně sousedé, kolegové v práci a personalisté:-)

Pak si každý z nás vylosoval dvě pohádkové postavy a napsal rozhovor. Bavil se vlk s motýlem Emanuelem, vodník s Rákosníčkem, Arabela se Sněhurkou, Bob a Bobek s Popelčinou sestrou.

Následovalo povídání o komunikaci s redakcemi, nakladatelstvími a lidmi okolo publikace textů.

Nejtvořivější byla mikropovídka, pro kterou jsme si nejdříve nadefinovali dvě hlavní postavy, jejich vzhled, charakter, povolání, věk,….Na základě toho jsme se pokusili napsat příběh. Jednalo se mikropovídku, protože na ní bylo cca 20 minut. Kupodivu jsme zvládli všichni vymyslet docela zajímavé příběhy. Na můj se můžete těšit na tomto blogu v průběhu listopadu.

Vyvrcholením setkání byl příchod paní Noskové, jelikož jsem její knihy četla, a předpokládala jsem, že jsou značně autobiografické, měla jsem jasnou představu, jak ta paní bude vypadat. Byla jsem lehce překvapena, ale příjemně. Jedná se o kultivovanou dámu, s ohromným smyslem pro humor a spravedlnost. V očích ji neustále přeskakovaly šibalské jiskry doplněné lehce potlačovaným úsměvem.

Nejprve nám rozebrala zaslaná díla a dala několik doporučení, jak lze výtvory vylepšit. Poté jsme hovořili o tom co dobrá knížka potřebuje a naopak co jí škodí. Nejzajímavější byly její rady, jak si můžeme sami vydat knížku, protože i ona byla s prvními knihami odmítána a vydala si je ve vlastním nakladatelství. Což dnes není nijak nerealizovatelné, jak po stránce organizační, tak po stránce finanční.

Díky sezení u „kulatého stolu“ to bylo opravdu povídání o všem možném, i ona si ráda vyslechla naše názory, postřehy. Závěrem nám napsala krásná povzbudivá věnování do knih a vyrazila na pivo.

Související články:
Víme svý a necháme si to pro sebe

Spisovatelské rituály