Během svého života jsem se již setkala s mnoha učiteli jazyka. Dokud to byli učitelé angličtiny, němčiny či francouzštiny, nezaregistrovala jsem žádné odlišnosti v jejich chování, výuce a přístupu. Ty rozdíly jsem si uvědomila až když jsem před dvěma roky dostala učitele angličtiny, američana žijícího v Čechách.

Učil mě ráno, přesto chodil vždy včas. Nejednou se však stalo, že jsem přišla do učebny a pan učitel ležel na stole, tašku pod hlavou, boty na nohou a pochrupoval. Jakmile jsem ho vzbudila, začala výuka, během které jsme stihli vyřešit politickoekonomickou situaci Ameriky – neměl ji rád. Svěřil se mi také s jakýmikoli špatnými zkušenostmi s českými lidmi. Když ho něco naštvalo, dokázal se rozčilovat i v češtině. Dokonce nadávat. Tím nechci říci, že by výuka nebyla kvalitní. Byla, jelikož napsal několik knížek, mluvili jsme o knihách, přinesl mi i několik pěkných filmů v angličtině. Výuka byla takové povídání, diskuze. Žádné domácí úkoly, žádné cvičení a doplňování.

Jednou přišel s tím, zda nevím, kde je tu nejbližší obchod pro zvířata. Věděla jsem, proto jsme hodinu strávili cestou do obchodu s následným výběrem doplňků pro jeho malý zvěřinec. Tak jsem se naučila nejen slovíčka typu morče, chrápat, žárlit, ale dozvěděla jsem se i něco o životě domácích zvířat.

Mluvili jsme i hodně o životě, jeho myšlení bylo hodně svobodné, ač měl již rodinu, zdálo se mi občas že jeho volnomyšlenkářství se blíží beatnikům. Hlavní jeho myšlenkou bylo: „Chceš něco udělat, tak to sakra udělej!“

Ostatní moji rodilí učitelé angličtiny byli ti, co zjistili že se v domovské zemi nudí. Sbalili se tedy a přijeli do Čech. S učitelstvím neměli moc zkušeností, s Českou republikou taky ne, takže zejména první hodiny byly otázky a odpovědi. Co kolik stojí, kde se co dá koupit, zařídit, co znamená ten a ten nápis, jak se česky řekne. Hodiny z těmito „učiteli“ neučiteli byly takové tlachání o čemkoli, nadruhou stranu lepší než nemít kontakt s cizím jazykem vůbec.

Tohle všechno jsem si uvědomila, když jsme poznala své učitelky ruštiny. Samozřejmě rodilé mluvčí. Velký rozdíl je nejen v tom jazyce, který je tvrdý rázný a tón je až přikazovačný. Hodiny mají pevný řád, učitelky mluví celou dobu rusky, ať student rozumí či nikoli. Ani se moc nepárají s rychlostí jejich řeči. Dělá se to co chtějí oni, na nějaké zvídavé dotazy ani diskuze se nepřistupuje. Prostě se jede. Z hodiny student odchází s nejedním domácím úkolem a seznamem toho co se má naučit. Student ví, že na příští hodinu přijde s vypracovanými úkoly a bude se maximálně snažit naučit vše co má. Moji učitelé ruštiny mají obrovský respekt.

Mám pocit, že i tyto rozdílné přístupy východu a západu naznačují něco o mentalitě národů, přístupu k životu či svobodě/nesvobodě. Možná spíše prostředí, v kterém vyrůstali.