Dnes jsem si přivstal, hned ráno půjdu na kontrolu do nemonice, kdo ví, jak dlouho tam budu čekat a kdy se dostanu do práce. To tam pak zase budu muset zůstat déle.

Je krásný jarní den, město je ještě klidné a příjemné. Blížím se k nemocnici, kde je už i po ránu hodně rušno. Cítím, že to nebude jen tak rychlý. Přede mnou je dlouhá chodba, která je lemována lavičkami, všechny jsou plné. Do dvou ordinací se chce co nejrychleji dostat tak 40 lidí. No potěš, to budu rád, když za 2 hoďky přijdu na řadu. Před týdnem jsem šel na řadu po hodině, ale v ordinaci jsem byl dvě hodiny. Když takhle přemýšlím, má pocit, že se na mě dnes ani nemusí dostat řada. Procházím kolem čekajících lidí, stará paní – chudák, matka s dítětem, pár nečitelných lidí, studentka,…Dojdu až ke konci a dochází mi, že si asi jen tak hned nesednu, leda až někdo půjde dovnitř.

NEŤUKEJTE, POŘADÍ PACIENTŮ URČUJE LÉKAŘ, čtu si na dveřích ordinace. Hmm, dle čeho to asi určí? Dle závažnosti, dle věku, dle toho kdo jde do práce, a kdo jde domů, nebo do školy,….

Zvenku se ozve houkání, což v nemocnici není nic neobvyklého, ale je to jiné houkání, dodávka s fialovým pruhem. To už jsem někde viděl, přemýšlím. Vyskočí dva policajti, ten druhý má na ruce přivázaného chlapa v mundůru. Už mi to dochází, vězeňská služba.

Všichni tři vchází do naší chodby, lidé tuhnou. Eskorta se zastaví před ordinací. Policajt chvíli váhá a pak zaťuká. Napadají mě vtipy o policajtech, a říkám si, že asi neumí číst. Kupodivu sestra vyšla a ani poldu neseřvala. Prohlídla si všechny tři a řekla jim ať si sednou. Jenže ukázala na zaplněné lavice. Lidi jsou z jejího gesta tak zblblí, že se postaví, udělá to jeden, druhý, třetí…Vězeň si sedl, tím pádem si musel sednout i policista, co ho má přivázaného na ruce. Druhý si sedne z druhé strany. Všem čekajícím dochází absurdita situace, že uvolnili místo někomu, kdo toho asi není vůbec hoden. Někomu, pro nějž je sezení denní chléb. Někomu, kdo žije z našich daní, někomu kdo sešel z cesty.

Uplyne 10 minut a sestra vyleze znovu a místo zvolání jména pacienta kývne na povedenou trojku. Zvedají se a jdou dovnitř. Hmm přednostní pacient, asi někdo z královské rodiny.

Žasnu nad lehkostí bytí, nad snadností života, který mají „za trest“ lidé, kteří sešli z cesty. De facto taxíkem až do areálu nemocnice, s sebou 2 bodyguardy, uvolnění místa v čekárně a přednostní odbavení. Pak zase taxíkem „domů do basy“.

Stará paní bez jakéhokoli prostestu čeká dál, má na to celý den, tak snad lékař dnes stihne zadat pořadí tak, aby se dočkala. Na zbytek lidí čeká práce, kterou snad dohoní večer. Všem se ale ulevilo, že trojka je pryč.