K dnešnímu příspěvku mě inspiroval fotografický blogspot nejnebezpečnějších cest světa na jehož závěru se objevily fotografie z čínských posvátných hor Huashan. Protože jsem před lety čirou náhodou tyto hory v Číně navštívil a celé během dvou dnů s kolegou Liborem prolezl, řekl jsem si, že by nebylo špatné, k tomuto zveřejnit i pár svých fotografií.

Hory Huashan se v Číně řadí mezi pět svatých taoistických hor. V minulosti byla jejich návštěva cizincům dlouhé roky odpírána, příliš mnoho mrtvých, a výstupu na ně se tak mohli účastnit pouze Číňani. Toto byla také jediná informace, kterou jsem před svou návštěvou Huashanu měl. Všude na horách padají čas od času lidé, říkal jsem si, tak jsem se návštěvy nijak neobával. Později, až tam na hoře, odkud nějaké fotografie uvidíte, jsem si pak říkal dnes již slavnou filmovou větu z Knoflíkové války, „kdybych to byl býval věděl, tak bych sem nechodil“.

K úpatí hor Huashan jsme přijeli nočním vlakem z Pekingu. Z vlakové stanice je to pak již ke startu výstupu kousek. Za vstup do hor se jako u téměř všech Čínských hor platí. Přesnou částku si dnes již nepamatuji. O žádnou horentní sumu se však nejedná.

Výstup začíná zhruba v 600 m nad mořem a končí na samém vrcholu 2160 m nad mořem. Turistů z řad Číňanů je na Huashanu poměrně dost. Za naší návštěvy jich bylo tak 99,99%.

Zhruba první polovinu cesty vede k vrcholkům hezká širší dlážděná cesta. Na fotografii níže ji můžete vidět v pravém spodním rohu.

Mimo upocených turistů, s většími, či menšími baťohy si do kopce zlehka vykračují plně naložení nosiči. Nošení těžkých košů na dlouhé tyči je v Číně v některých provinciích naprosto normální.

Pozdě odpoledne jsme na konci dlážděné cesty z Liborem výstup ukončili. Postavili jsme stan a šli se na druhou náročnější část náležitě vyspat. Při stavění stanu, které v těchto končinách není zas tak úplně obvyklé, se k nám seběhlo spousta domorodých dětí a dívalo se, co dva cizinci dělají.

Noc byla celkem hrozná. Zástupy Číňanů pochodovali k vrcholu i celou noc. A nejen to. K tomu všemu jště řvali a řvali. Čím hlasitěji, tím asi lépe.

Na druhý den ráno jsme kousek od hlavní cesty hodili krosny do křoví, vzali si pouze malé cestovní baťůžky a nalehko pokračovali k vrcholu.

Hned po pár set metrech první „náročnější“ ;-). výstup do schodů.

A ještě do větších schodů. U této fotografie bych zvlášť upozornil na jednu zvláštnost. Ač se jedná o výstup do velmi strmých skalních schodů, fotografie budí iluzi přesně opačnou. Sestup ze schodů dolů.

Zde jsme již vystoupali celkem vysoko a dívali se co nás ještě čeká. Na fotografii níže si všimněte hřbetu, po kterém se chodí k oněm stavbám napravo. Zde jsme si ještě s Liborem kladli otázku, jestli nás to taky čeká, nebo ne. Nakonec čekalo.

Další fotografie, s dalšími domečky a strmou přístupovou cestou k nim. I tam jsme se šplhali.

Níže na fotografii stojí za povšimnutí další stavby. Jsou umístěny zhruba v polovině fotografie. I tam se chodí.

A opět nesnadno přístupné „domky“.

Přes všechny úzké do skal vytesané cestičky a schody začínalo pravé dobrodružství až zde. Na fotografii níže můžete vidět osoby nalepené ke kolmé skále. Nad nimi pak zelenou ceduli, kde se v několika jazycích psalo, pouze na vlastní nebezpečí. Víc nic.

Jako první čekají na člověka kolmé žebříky. Nic těžkého, jen kdyby pod vámi nebyl zhruba kilometr ničeho.

Pak úzká lávka, na které se chodí oboustranně a bez jištění. Nebo za nás se tak chodilo. Když už na takové lávce člověk je, neodolá a chce se vyfotit. Jenže zaměstnejte ruce focením, když stojíte kdesi na malém kousku. Popravdě musím říct, že focení v těchto místech bylo nejnáročnějším bodem z celého výstupu. Pak ještě přelézání pár Číňanů na úzké lávce. Skutečně jsem z toho dobrý pocit neměl.

Na konci cesty po lávkách vás pak čeká svatyně s čímsi, čemu jako Evropan nerozumím a cesta zpět. Udělal jsem si tedy alespoň foto.

Obdobných svatyň je na Huashanu k spatření celkem mnoho.

Ostřílen předchozími zážitky byla již další cesta celkem pohodová. I když stále náročná. Z radostí jsme pak stanuli na samém vrcholu a pak hurá zpět do civilizace.

Tam už na člověka čekalo jídlo.

A musím říct, že chutnalo.