18 ledna, 2008 
Klára Kdysi jsme se ve škole učili o čemsi jako generační spirále.Pochopila jsem to tenkrát tak, že se vše opakuje, neustále se naše životy točí dokola. Mění se jen čas, čas přibývá, situace jsou stejné. Nezáleží na tom, zda jsem to tenkrát pochopila dobře nebo ne, protože já vidím tu spirálu, moje teorie funguje. Vše se periodicky opakuje.
Jsem dítě
Babička strašně špatně slyší, vím, že na ní musím mluvit hodně nahlas, pomalu, jasně stručně a takto se musím chovat od té doby co ji znám, od mého narození. Komunikace se omezuje jen na strohé věty, často se opakující, aby se zjistilo, zda babička pochytila hlavní smysl sdělení. Při opakování se občas zjistí, že ne a vracím se znovu na začátek. Zkouším to trochu jnak.
„Neječ tolik, já Tě slyším, ty máš takovej vysokej pronikavej hlas…“ Hudruje babička.
Poté se s ní snaží domluvit její syn. Trpělivosti má málo, stejně jako času, o to více je v babičině hlavě větší maglajz. Chvilku trvá, než syn pozná, že on mluví o koze, ona o voze. Představa, že musí začít znovu ho vynervuje ještě víc. Řve jednotlivá slova, která si má babička poskládat dohromady. Slova rozumí, ale poskládá si je jinak.
„Tak si vem sluchátka, když neslyšíš, kdo se pak s tebou má domluvit.“ Rozčiluje se syn.
„ Já slyším, to ty blbě mluvíš, něco si brbláš pod fousy….“ Nedá se babička.
Jsem dospělé dítě
Babičky syn poslouchá rádio, ucho nalepeno na reproduktoru. Zprávy Radiožurnálu jsou slyšet ve všech pokojích bytu, když jsou otevřená okna, slyší ho i děti, co si hrají venku. Kdyby to nebyl Radiožurnál, mohly by si za domem dělat dýdžinu.
„Dojdi do sklepa pro brambory.“ Říká manželka babičinýho syna.
Babiččin syn zesiluje rádio a lepí ucho ještě víc k repráku, mhouří oči, je vidět, že se musí strašně soustředit, aby slyšel jen to z rádia a ne manželku.
„Slyšels?“ Zesílí manželka když vidí, že se nic neděje.
„Co?“ Ptá se babičin syn.
„Brambory.“ Řekne rezignovaně a heslovitě manželka.
„A co s bramborama?“ Diví se babičin syn.
„Přinést ze sklepa.“ Odpoví manželka důrazně a tváří se unaveně a vyčítavě.
„Ty si to tak huhláš pod fousy…“ Nedá se syn babičky.
„Možná bys potřeboval sluchátka.“ Naznačuje jemně manželka.
„Na co, furt tady něco meleš a já skoro neslyším to rádio…“, dodává.
Zveřejněno v
Hezky jsi to Klárko o generační spirále napsala. Nyní ji každým rokem díky dětem cítím zpětně také. Školka do které děti chodí je ta stejná, kam jsem chodil já. Škola do které budou děti chodit, je tak, kam jsem chodil také. I někteří učitelé budou stejní. To samé doktorka, kam děti chodí. Prostě vše se opakuje, jen čas je jiný.
Jen ty problémy se sluchem by být nemusely. Bohužel, od jistého věku se jim člověk téměř nevyhne :-(.
I já to se svými dětmi takto prožívám… Protože mi ale chybí ten příslovečný smysl pro humor, připadá mi to maličko děsivé. Asi jsem si to představovala všechno trochu jinak… (I když by všechno mohlo být samozřejmě i horší… :-)
Ale tu generační spirálu jsem pochopila jinak. Jako spirálu vývoje, kdy má jít všechno „vpřed“ nebo „výš“… Středověké chápání dějin bylo naopak v kruhu – všechno se opakuje… Jsem pro pokrok..! :)
Hmm, a já to mám stále v kruhu, středověk ;-). Ano, je fakt, že se pár věcí od středověku změnilo, máme auta, letadla, počítače, létá se do vesmíru, … ale člověk a jeho podstata zůstává stále stejná. Teorie, třeba o nadčlověku, se nějak nerealizují.
Geny neošidíš..! A geneticky jsme lidé… nic víc. Navíc v každém rodě se geny dědí… a to je to, o čem taky píše Klárka. Jinak jsem ale někde četla, že právě poslech ze sluchátek, dneska tak oblíbený, dost ničí sluch.
Se svými geny se jednoduše musíme naučit vycházet… Ale ne nadarmo se říká, že „změna je život“. (Proto mne trochu nudí, když vidím děti chodit do stejných škol, jako jsem chodila já. Nadruhé straně člověk zhruba ví, co od toho může čekat.)
Nejsem si jistý, zdali při psaní článku myslela Klárka zrovna na geny. Spíš si myslím, že psala o takových těch běžných situacích, které život přináší.
Co se týká chození dětí do stejné školky, školy, mě se to naopak děsně libí a nudné mi to naopak nepřipadá. Zvlášť když na různých rodičovských schůzkách potkávám své spolužáky.
No právě. Spolužáci na rodičovských schůzkách… Další děsivá skutečnost.. :-)
Ale ono to běžné chování docela dost souvisí s naší genetickou výbavou, no a to ostatní máme odkoukané.
No a co se týče technického pokroku na kvalitu lidského života, to bych nepodceňovala… a je tu i pokrok sociální – svoboda slova např.!! shromažďování a vůbec… Takže já přece jenom věřím v tu spirálu..!
Na druhé straně, tak jako platí o „ohni“, prvním výdobytku společnosti, že je dobrý sluha ale zlý pán, platí to i o technice – počítačích, mobilech, internetu… možná i o té svobodě slova. To všecko se musí umět užívat. S mírou… Aby to nenarušovalo rodinné vztahy apod. Snadno se to říká… ale umíme to doopravdy?!
(Ale to už jsme se dostali fakt někam jinam. Přiznám na rovinu, že v naší rodině se to podle mého názoru moc nedaří..)
moje kamaradka te hluche babince koupila konecne sluchatka ,aby meli vsichni hned ve vsem jasno a babicka uz druhy den zmenila závěť.tak dobre slysela jak si o ni povidaji.