9 ledna, 2008 
Marcela „A jak jste prožili vánoce?“ ptala se mne známá, když skončily svátky. „Dobře,“ odpověděla jsem podle pravdy a zavzpomínala na Štědrý večer. Zůstal ve mně hezký pocit hlavně z toho, jak se děti těšily z dárků a s jakou radostnou vděčností je přijímaly. I ty drobnosti.
„Áá, hrníček na čaj,“ komentoval dárek nahlas syn, už skoro plnoletý. „Pěkný,“ říkal. „Svůj hrnek na čaj ještě nemám, mám na kakao, ale na čaj jsem neměl.“ Tolik řečí kolem hrnku, napadá mne skoro dojatě, je sice zvláštní tím, že má keramické síto a pokličku a je výrazně malovaný… ale jinak je to běžný předmět denní potřeby ze supermarketu.
„Mikina,“ rozbaluje spokojeně další balíček a natřípá khaki kousek oděvu, aby si ho pořádně prohlédl. „Pěkná,“ chválí uznala směrem ke mně, pak přišlo na řadu triko, „hezký tričko“, říká. Vypadá to, že to myslí vážně. A proč se divím? Obojí už totiž viděl, je to čtrnáct dnů, možná trochu dýl, trvala jsem totiž na tom, aby si oblečení vyzkoušel. Udělal to nerad a bez valného zájmu, o mikině se vyjádřil v tom smyslu, že je poněkud fádní. A teď tohle! Hraje komedii? Na přetvářku mi ale připadá moc líný.
Ovšem stejně mi to trochu vrtá hlavou. Nedá mi to, a za nějaký den si to u něj přece jenom ověřím. Hrál divadlo? Ale ne, kdepak… On si to jednoduše vůbec nepamatoval (!). Nosí v hlavě přece tisíc důležitějších věcí a nejspíš jsem ho tenkrát vyrušila od nějaké počítačové hry nebo důležité internetové komunikace s vrstevníky. Nebo zrovna něco kreslil na tabletu? Nechápala jsem…
Pak jsem si přečetla na jednom blogu (na tomto blogu…) povedený článeček o tzv. „ajťácích“, tedy lidech, zabývajících se IT(informační technologií, jestli té zkratce dobře rozumím). Bylo to velmi poučné. Jde totiž prý o poměrně nový lidský druh vyznačující se nadměrnou roztržitostí a extrémní zapomnětlivostí hraničící s nepoužitelností v denním praktickém životě. Občas to může být užitečné, napadlo mne.
Ale pro úplnost je třeba dodat, že s neomylnou intuicí jako vůbec první balíček syn otevřel krabici (ano jeho otec opakuje každý rok stejný žert a dárky malých rozměrů nám balí do velkých krabic od bot) s vytouženým MP4 přehrávačem. Radost byla veliká. Celý svět se stal nejspíš rázem krásnějším… a to včetně obyčejného hrnku na čaj i nezáživné mikiny…
Tématický související odkaz:
Zveřejněno v
taky zvyk maju v dansku darčeky balit čo do najvetšieho počtu obalov a krabic,je to zaujimave a napinave najme pri baleni a rozbalovani darčekov
O zabalení malého dárku do několika krabic jsem již mnohokrát přemýšlel. Párkrát jsem to viděl ve filmu a dost se mi to líbilo.
Bohužel, k realizaci jsem se zatím nikdy nedostal. Nakonec jsem byl rád, že jsem dárek vůbec nějak zabalil ;-).
Kluci neblbněte… fakt to není vtipný. Zvlášť když se to opakuje každý rok. No jo, ale to by nebyli chlapi, aby nedrželi při sobě.. :-)
Mnohem lepší než zabalit do mnoha krabic a dát dárek do té nejmenší je zabalit do více krabic, ale dárek umístiti třeba do 3. z 5 :-)
Mužská vynalézavost zkrátka nezná mezí… :-)
Myslím, že jedna věta v závorce by už pomalu vydala na samostatný fejeton. (Kdo se toho ujme?)
Případně návod – Jak efektně zabalit dárek.
Zeptám se manžela…
Jak jsem obdarovala 3 lidi jednim darkem:Luky mel 9.9.narozky .Koupila jsem mu tasku na rameno.Dam mu ji a Lukas:mami to je jak kdybys mi dala hrebik do boty.!!Asi tak se mu libila.No toto! a dal mi ji ferove nazpet.11.11 ma druhy syn Stepan narozky.Prijel z Brna a ja:Stepi tu mas peknou tasku. Je ,mami ta je nadherna a ja mela radost.on odjel do Brna.Pred vanoci jsem chtela schovat vanocni darky do skrine a uplne v koutku za pradlem se krci Stepanova narozeninova taska.AHA!zabalila jsem ji do vanocniho papiru a dala ji muzovi k vanocum.mel radost a nosi ji dodnes.Tak jsem usetrila 2x 45 €.
To se mi líbí, tomu říkám přístup! Lepší než balit jeden dárek do třech krabic, je jeden dárek darovat třikrát!! Gratuluju.
Když jsem si přečetla „náměty“ na balení maličkostí do velkých „nádob“ vpomněla jsem si s nostalgií na své 17. narozeniny. Přišly děcka /chápejte, z Moravy, tam si říkají aj čtyřicátníci „děcka“/ na oslavu a když jsem otvírala dvěma kamarádům, nechtěla jsem věřit, co nesou. byla to přinejmenším krabice od pračky. Já rozbalovala, rozbalovala, všude papíry, polystyrenové kuličky, děs, ten čurbes. A na konci všeho bylo Kinder vajíčko. Ani netušili, jakou mi tím udělali radost. Nejen tím, že si dali tu prácu a balili to minimálně pár hodin, ale hlavně tím, že tam byla fakt drobnost a ne žádný plyšový medvěd nebo pes v „nadživotní“ velikosti, kterého bych neměla kam strčit. Vajíčko jsme si poctivě rozdělili, a hračka byla malinká, ani nevím, co to už bylo. Jen musím ještě poznamenat, že ty všechny krabice jsem musela poctivě vrátit, prý je to putovní, a budou to potřebovat pro dalšího oslavence. :)
Tak to Ti věřím, že sis oddechla. Ta obří krabice musela vyděsit… Mimochodem můj manžel je taky z Moravy. My všichni žijeme na Moravě. Ale se nám ta diskuse krásně rozběhla, děcka, co..! :-)