Tak mi v práci zvoní mobil. Volá Gabča. Přijímám hovor.

„Ano?“

„Lukáši, zas ty děti, to ti musím říct,“ slyším v telefonu Gabčin veselý hlas.

„Ano?“ táži se v očekávání.

„Davídek zas zlobil, pošťuchoval Lucinku, tak mu říkám, aby ji nechal na pokoji a šel si uklízet pokojíček, nebo že mu večer nezapneš počítač. Chvíli byl klid. A pak, Lucinka zas křičí z pokojíku, že ji Dáda šťouchá. Jdu tedy za Dádou a ptám se ho, jestli mi nerozuměl, co jsem mu k pošťuchování řekla. A víš co on na to? “

„Nevím, co?“

„Že rozuměl, ale že musím chvíli počkat, než se mu to uloží do hlavy. Prý jako ty data v počítači. No, napadlo by tě to. Co na to říct?.“

Hovor po chvíli skončil. Co na to říct? Snad jen, že s technickým pokrokem přibývají i nové dětské výmluvy.